Odvaha si přiznat

Když otevřeme slova krále Šalomouna, potom očekáváme nějaké moudro. Nám jsou ale nabízena slova velmi pesimistická. Pomíjivost, marnost, nicotnost…, a to ve spojení s člověkem, ale také se vším děním na zemi. „Marnost nad marnost a všechno je marnost“ (PBK). Ale já jsem přesvědčen, že i tato slova mají v sobě moudrost. Jsou také povzbuzením?

Pisatelem byl král. Z Bible známe i jiného krále, a to Nebúkadnesara. Ten se pyšnil tím, co udělal, postavil, zařídil, a vedle toho žil v přesvědčení, že jeho říše potrvá navěky. I vládcové dnešní doby mají pocit, že oni, nebo alespoň to, co vybudovali, zde bude navěky. Z doby ještě ne tak dávné známe hesla „… na věčné časy“. Král Šalomoun ale jasně vyjádřil realitu lidského života a dění ve světě. Mnoho z toho, na čem si lidé zakládají, je značně pomíjivé a nicotné, stejně jako oni sami. A to, že to přiznal a vyjádřil, je veliké moudro. Uvědomit si potřebu pomoci, připustit, že ji potřebuji, je podmínkou toho, aby se mi pomoci dostalo. Bez tohoto přiznání by to nebylo možné.

Není to rezignace. Je to důvod, „odrazový můstek“ pro volání: „Pane, já nemohu, ale Ty můžeš.“ A přesně to je ten důvod, proč Šalomoun začíná svá slova právě tak. Protože nás dovedou k řešení, které pisatel uvádí o pár kapitol dál: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej. Na tom u člověka všechno závisí“ (12,13). Přiznání si skutečnosti způsobí, že jsme ochotni přijmout povzbuzení, že je zde Někdo, kdo i v takové situaci nám může být pomocí.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.