Pro záchranu…

Když nám přijde dopis s modrým pruhem určený „pouze do vlastních rukou“, kterým jsme předvoláni k soudu, není člověka, kterému by neprojel tělem osten obav, nebo alespoň nepříjemný pocit. Soud obecně nemá v myšlení lidí dobrou pověst, protože obvykle odsuzuje. A to ty, kteří se provinili přestoupením jakéhokoli zákona či dopravních nebo jiných vyhlášek dané země. Takové odsouzení je trestem za spáchaný skutek. A tak rychle přemýšlíme, za co jsme k soudu předvoláváni my. Může se stát, že jako věřící lidé máme před očima právě takového soudícího Boha. Možná představujeme nevěřícím lidem Boha jako odsuzujícího, abychom je varovali a oni se tedy raději stali „věřícími“. Možná je závěr dějin spojený v našich myslích se soudem, kdy bude třeba čekat, jak Bůh rozhodne a na kterou stranu se přikloní.

A do tohoto obecného povědomí zaznívají slova žalmu: „Bůh povstal k soudu pro záchranu všech pokorných, povstal k soudu, aby zachránil všechny pokorné“ (ČSP). Není to úžasná zpráva? Soud probíhá proto, aby nás omilostnil, aby zachránil člověka z hříchu a nastolil Boží království, které bylo zaslíbeno všem, kdo v něm chtějí být. Pokud by nám snad nestačila slova žalmu, potom Jan připomíná: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (J 3,17).

A tak jestliže jsme přijali Ježíše jako Spasitele, jestliže jsme pokorní před naším Stvořitelem, jestliže si přejeme být s ním v království nebeském, potom v nás slovo soud vzbuzuje radost. Bůh totiž povstal k soudu proto, aby nás zachránil, spasil a přivedl konečně domů. Pane, nemůžeme jinak než děkovat.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.