Promluvme si…

Ano, jde o zaslíbení. A není nijak skryto. Bůh je ochoten odpustit hříchy, dokonce je vymazat tak, že po nich nezůstane ani skvrna. Jde o úžasnou Boží nabídku. Ale něco té nabídce předchází.

„Pojďte, projednejme to spolu…“ „Promluvme si,“ překládá Jeruzalémská bible. „Proberme to,“ uvádí Český studijní překlad. Není to úžasné? Bůh je ochoten brát nás jako partnery, i když jimi rozhodně nejsme, protože Bůh je Stvořitel a my jsme pouze stvoření. A přesto nás zve k jednacímu stolu, bere nás jako svobodné bytosti, jako někoho, kdo s ním může mluvit jako rovný s rovným. Není to obrovské povzbuzení? Úžasná přednost? Není to něco, co nás vede naopak k pokoře, uvědomění si závislosti na Bohu a na jeho milosti? A přesto: projednejme to, promluvme si o tom, proberme to, říká Bůh. Může k nám být ještě více otevřenější a přátelštější? To už snad ani nejde.

Proberme svá pochybení, své hříchy, ale také své plány na modlitbě s naším Pánem. A toto skryté, ne až tak průhledné povzbuzení se přemění v otevřené, srozumitelné a radostné zaslíbení: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“

Pane, díky za to. Uvědomuji si, že mám za co děkovat. Takový vztah mezi Stvořitelem a stvořením je přece unikátní.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.