Jessica a její příběh | Prameny zdraví

Jessica a její příběh

Špinavé prádlo. Seznam byl nekonečný, a přece jsem se nedokázala rozhýbat. Měla jsem v hlavě příliš mnoho věcí. Udělat je se zdálo nemožné. Stejně jako je nemožný můj život, pomyslela jsem si.

Jessica a její příběh

Rubrika: Závislosti | Typ článku: Články

Vyčerpanost – ten dobře známý pocit – mě přemohla. Odešla jsem do ložnice. Z někdejšího luxusu se stala nezbytnost. Jediné, co jsem dokázala udělat, bylo jít spát. Kam zmizela moje motivace? Kdysi jsem překypovala energií. Dnes je pro mě namáhavé denně se učesat a namalovat. Často to ani nedělám. Lehla jsem si na postel a usnula hlubokým spánkem. Mé první myšlenky a pocity po probuzení byly bolestivé.

Ani toto však nebylo nic nového. Nevěděla jsem, co bolelo víc. Jestli bolest, kterou jsem cítila, protože jsem si byla jistá, že moje manželství je minulostí, udušeno lhaním, pitím, zklamáními a finančními problémy. Nebo hněv, který jsem cítila vůči manželovi, jenž to vše způsobil, nebo zoufalství, které jsem cítila, protože Bůh, jemuž jsem důvěřovala, mě podvedl tím, že dopustil, aby se mi to všechno stalo. Nebo směs strachu, bezmoci a beznaděje, které se mísily do všech dalších pocitů.

K čertu s ním, pomyslela jsem si. Proč musel pít? Proč musel lhát? Proč mě nemiloval tak jako já jeho? Proč nepřestal pít a lhát před lety, když jsem ještě o něj měla zájem?

Nechtěla jsem se vdát za alkoholika. Můj otec jím byl. Svého manžela jsem si proto vybírala s velkou opatrností. Super výběr. Frankův problém s pitím se ukázal již během našich líbánek, když odešel z hotelového pokoje pozdě odpoledne a vrátil se až druhý den o půl sedmé ráno. Proč jsem to tehdy neviděla? Když se dívám zpět, zjišťuji, že znamení byla jasná. Byla jsem blázen! Ne, ne. On není alkoholik. Popírala jsem to znovu a znovu. Věřila jsem jeho lžím. Věřila jsem svým lžím.

Proč jsem ho neopustila, proč jsem se nerozvedla? Vina, strach, nedostatek iniciativy a nerozhodnost. Kromě toho, už jsem ho jednou opustila. Když jsme nebyli spolu, měla jsem deprese, myslela jsem na něj a strachovala se o peníze. K čertu se mnou!

Podívala jsem se na hodinky. Tři čtvrtě na tři. Brzy přijdou domů děti. Pak přijde domů on a bude očekávat něco k večeři. Dnes jsem neudělala doma žádnou domácí práci. K ničemu jsem se nedostala. Je to jeho vina, pomyslela jsem si. Jeho vina!

Náhle jsem změnila směr svých úvah a pocitů. Je můj manžel opravdu v práci? Možná pozval na oběd další ženu. Možná mě právě někde podvádí. Možná odešel z práce dříve a šel na skleničku. Možná je naopak v práci a dělá problémy tam. Mimochodem, jak dlouho se v této práci udrží? Další týden? Další měsíc? A potom dá výpověď nebo ho vyhodí jako obvykle.

Mou úzkost přehlušilo zvonění telefonu. Byla to přítelkyně – sousedka. Povídali jsme si a řekla jsem jí o mém dnu.

„Zítra jdu na setkání Al-Anon,“ řekla. „Chceš jít se mnou?“

Slyšela jsem o Al-Anon. Byla to skupina pro lidi žijící ve vztahu s alkoholikem. Před očima mi vyvstaly ustarané „ženušky“, jak na setkání vyprávějí o manželově pití, odpouštějí mu a pokoušejí se najít alespoň něco, co by mohli udělat, aby mu pomohli.

„Uvidím,“ lhala jsem. „Mám hodně práce,“ vysvětlovala jsem.

Zmocnil se mě hněv a sotva jsem byla schopná vnímat zbytek našeho rozhovoru. Ovšemže jsem nechtěla jít na Al-Anon. Pomáhala jsem a pomáhám. Neudělala jsem už pro něj dost? Rozzlobila mě myšlenka, že bych měla dělat víc a pokračovat ve snaze zaplňovat bezedné díry nenaplněných potřeb instituce zvané manželství. Byla jsem už znechucená neustálou odpovědností za úspěch nebo neúspěch našeho vztahu. Je to jeho problém, ať si najde vlastní řešení. Dejte mi s tím pokoj. Nechtějte už ode mě víc. Změňte ho a já se budu cítit lépe.

Když jsem položila telefon, dovlekla jsem se do kuchyně, abych uvařila večeři. Já nejsem tím, kdo potřebuje pomoc, říkala jsem si v duchu. Nepiju, neužívám drogy, nepřicházím o zaměstnání, nelžu a nepodvádím ty, které miluji. Držím tuto rodinu zuby nehty pohromadě. Platím účty, hospodařím s penězi, jsem v době krize vždy k dispozici (ve vztahu s alkoholikem jich je vždycky dost) a zvládám všechny těžké chvíle sama. A strachuji se, až jsem z toho nemocná.

Ne, rozhodla jsem se, já nejsem za to zodpovědná. Já jsem v pořádku. Potřebuji se jen rozhýbat a začít vykonávat své každodenní povinnosti. Nepotřebuji žádné setkání na to, abych to dokázala. Při pomyšlení na všechno to, co je třeba doma udělat, bych se jen cítila provinile, kdybych tam šla. Bůh ví, že silnější pocity viny už nepotřebuji. Zítra vstanu a začnu. Zítra bude lépe.

Když přišly děti domů, přistihla jsem se, jak na ně křičím. Nepřekvapilo to ani je, ani mne. Jejich táta byl v pohodě, byl to dobrý chlap. Já jsem byla ta špatná. Snažila jsem se být milá, ale bylo to těžké. Hněv byl stále těsně pod povrchem. Příliš dlouho jsem tolerovala příliš mnoho věcí. Už jsem nebyla ochotná ani schopná tolerovat cokoli dalšího. Stále jsem se bránila a měla jsem pocit, jako bych bojovala o svůj život. Později jsem zjistila, že tomu tak i bylo.

Když přišel domů manžel, bez zájmu a s námahou jsem připravila večeři. Jedli jsme téměř bez slova. „Měl jsem dobrý den,“ řekl Frank. Co to znamená, uvažovala jsem. Co jsi skutečně dělal? Byl jsi vůbec v práci? Nakonec, koho to vůbec zajímá? „To je dobře,“ odpověděla jsem.

„Jaký jsi měla den ty?“ zeptal se.

Co si sakra myslíš, jaký asi byl? Zuřila jsem v duchu. Po tom všem, co jsi mi udělal, jak můžeš očekávat, že mám vůbec nějaký den? Nenávistně jsem po něm blýskla očima. Pak jsem se přiměla k úsměvu a řekla: „V pohodě. Dík za optání.“

Frank se odvrátil. Vnímal spíše to, co jsem neřekla, než to, co jsem řekla. Věděl, že je lepší už nic neříkat – a věděla jsem to i já. Mohli jsme být jen krok od zuřivé hádky plné vykřičených minulých zranění a hrozeb rozvodem. Dříve bychom se začali hádat, ale už nás to omrzelo. Tak jsme to dělali v duchu.

Děti přerušily naše nevraživé ticho. Syn řekl, že si chce jít hrát na hřiště vzdálené pár bloků. Řekla jsem, že ne, protože jsem nechtěla, aby šel bez otce nebo beze mě. Ječel, že chce jít, že půjde i tak a že mu nikdy nic nedovolím. Zařvala jsem, že nepůjde nikam, a už to bylo. Začal prosit, že všechny děti jdou. Jako obvykle jsem ustoupila. No dobře, jdi, ale buď opatrný, upozornila jsem ho. Měla jsem pocit, že jsem prohrála v boji s dětmi i s manželem. Nikdo mě nikdy neposlouchal; nikdo mě nikdy nebral vážně.

Já sama jsem se nebrala vážně.

Po večeři jsem umývala nádobí, zatímco můj manžel se díval na televizi. Jako obvykle, já pracuji a ty se bavíš. Já se trápím, ty jsi klidný. Já se starám, ty ne. Ty se cítíš dobře, já špatně. K čertu s tebou. Několikrát jsem úmyslně prošla přes obývák, abych mu zakryla výhled, a přitom jsem na něj tajně vrhala nenávistné pohledy. Ignoroval mě. Když jsem už toho měla dost, vešla jsem do obýváku, vzdychla jsem a řekla, že jdu posekat trávník. To už byla opravdu mužská práce. Řekla jsem to jasně, ale i tak jsem měla dojem, že to budu muset udělat sama. Řekl, že to udělá později. Odpověděla jsem, že později je jako nikdy, nemohu čekat, dvůr vypadá hrozně, zapomeň na to, jsem zvyklá dělat všechno sama a udělám i toto. Řekl dobře, zapomenu na to. Vyběhla jsem ven a motala se po dvoře.

Přestože jsem byla velmi unavená, na spaní mi přišlo ještě brzy. Spaní s mým manželem se stalo stejně nepříjemnou záležitostí jako probouzení se po jeho boku. Buď jsme mlčeli a každý se odvalil na opačnou stranu postele co nejdále od toho druhého, nebo se on pokoušel – jakoby se nic nestalo – o milování. Tak či onak to bylo plné napětí.

Pokud jsme se k sobě otočili zády, ležela jsem tam zmatená a zoufalá. Když se pokusil dotknout se mne, ztuhla jsem. Jak může ode mne očekávat, že se s ním budu milovat? Jak se mě vůbec může dotknout a tvářit se, že se nic nestalo? Obvykle jsem ho odstrčila s tím, že jsem unavená. Někdy jsem souhlasila. Jen výjimečně jsem to dělala proto, že bych chtěla. Nejčastěji jsem se s nim milovala proto, že jsem pokládala za svoji povinnost starat se o jeho sexuální potřeby – a cítila jsem vinu, pokud jsem mu nevyhověla. Ať tak či onak, sex nebyl pro mě uspokojující ani po psychologické, ani po emoční stránce. Říkala jsem si však, že na tom už nezáleží. Je to jedno. Už dávno předtím jsem vypnula své sexuální potřeby, svou potřebu dávat a přijímat lásku. Zmrazila jsem tu část sebe, která cítila a zajímala se. Musela jsem nějak přežít.

Od svého manželství jsem očekávala velmi mnoho. Měla jsem mnoho snů. Žádný z nich se nesplnil. Cítila jsem se oklamána a podvedená. Můj domov a rodina – místo a lidé, kteří měli být příjemní, starostliví, útočiště lásky – se staly pastí. Nedokázala jsem najít cestu ven. Možná se to zlepší, říkala jsem si. Nakonec všechny problémy vznikly jeho vinou. On je alkoholik. Když se polepší, i naše manželství se zlepší.

Začínala jsem však pochybovat. Už šest měsíců byl střízlivý a navštěvoval setkání anonymních alkoholiků. Byl na tom stále lépe. Já ne… Abych se cítila lépe, opravdu mi k tomu postačí, že bude abstinovat? Vypadá to tak, že mé pocity se nezměnily ani přesto, že on abstinuje. Ve svých dvaatřiceti letech se cítím vyčerpaná, opotřebovaná a vyprahlá. Co se stalo s naší láskou? Co se událo se mnou?

O měsíc později jsem začala tušit, co se stalo. Do té doby se změnila jediná věc – cítila jsem se ještě hůře. Můj život se dostal do bodu, kdy jsem s ním chtěla skončit. Neměla jsem žádnou naději, že se věci změní k lepšímu; vlastně jsem ani nevěděla, kde je problém. Kromě starání se o druhé, které se mi moc nedařilo, jsem neměla žádný cíl. Zabředla jsem do minulosti a bála se budoucnosti. Zdálo se, že mě Bůh opustil. Cítila jsem vinu a myslela si, že se zblázním. Stalo se mi něco strašného, ​​něco co jsem nedokázala pochopit. Přilepilo se to na mě a zruinovalo to můj život. Jeho pití mě ovlivnilo a změny, které se ve mně udály, se staly mým problémem. Teď už bylo jedno, čí vina to na počátku byla.

Ztratila jsem kontrolu nad sebou samou i nad svým životem.

Právě tehdy jsem se s Jessicou setkala. Měla se naučit čtyři základní věci:

Nebyla kandidátem na psychiatrii; byla spoluzávislá. Alkoholismus a jiné chorobné návyky jsou onemocněními celé rodiny. Způsob, jakým choroba ovlivňuje členy rodiny, se nazývá spoluzávislost.

Když dojde k tomuto ovlivnění, když už se to jednou stane, spoluzávislost začne žít svým vlastním životem. Je to podobné, jako když dostanete zápal plic anebo si osvojíte nějaký destruktivní návyk. Jakmile jej máte, je těžké se ho zbavit.

Pokud se jej chcete zbavit, musíte něco udělat. Nezáleží na tom, koho to byla chyba. Vaše spoluzávislost se stala vaším problémem a za řešení svých problémů nesete sami odpovědnost.

Pokud jste spoluzávislá nebo spoluzávislý, musíte najít vlastní cestu nebo způsob uzdravení. Na cestě k uzdravení vám může pomoci pochopení spoluzávislosti a konkrétních postojů, pocitů a chování, které spoluzávislost často doprovázejí. Stejně důležité je změnit některé z těchto postojů a chování – a pochopit, co lze od těchto změn očekávat.

Z knihy Melody Beattiové Přestaňte být závislí. Vydalo nakladatelství Pragma (rozebráno).

Počet přečtení: 274 Datum: 11. 3. 2021