Vážím si církve | Prameny zdraví

Vážím si církve

Pokud se dnes hovoří v médiích o církvi, je to většinou v negativním duchu – boj o majetek, zneužívání dětí atd. Nemůžeme se proto divit, že většinová populace v naší zemi si církve neváží.

Vážím si církve

Rubrika: Víra | Typ článku: Články

Nemohou za to novináři. Na vině jsme my, křesťané. Kdybych vás nechal hádat, o které církvi dnes budu psát, zřejmě byste neuhodli. Jedná se o nejstarší ze všech křesťanských církví, ale klidně jí také může být jen pár dnů nebo týdnů.

Bible popisuje její vznik takto: „Ti, kteří Petra poslechli, byli nakonec pokřtěni. Toho dne se připojilo k Ježíšovým následovníkům okolo tří tisíc lidí… Všichni se společně shromažďovali každý den v jeruzalémském chrámu. V menších skupinkách se pak scházeli po domech a jedli společně s radostí a upřímností.“ (Sk 2)

První církev vzniká z lidí, kteří věří, že jim Ježíš dává možnost začít znovu. Popisované společenství nemělo pevnou strukturu a ani hotovou věrouku. To a mnohé další se postupně vyvíjelo a vlastně vyvíjí až dodnes. Jedno jim ale bylo jasné už od začátku – chtěli být spolu a proto otevřeli své domovy jeden druhému.

Vážím si církve, pro kterou se jen těžko hledá jméno. Je to společenství, které většinou tvoří malá skupinka lidí. Možná bychom pro ni mohli použít termín „obýváková“ církev, protože ke své činnosti nepotřebuje kostely ani modlitebny, ale stačí třeba obývák v paneláku.

K čemu je taková církev dobrá? Dává lidem, kteří do ní patří, prostor pro nalezení party přátel, mezi kterými se cítí dobře. Mezi skutečnými přáteli se nemusíme stydět za své pocity. Naopak, víme, že nás kamarádi povzbudí a případně i podepřou, když to budeme potřebovat. V takovém prostředí se učíme odpuštění i schopnosti přiznat svou chybu. Poznáváme, že laskavá upřímnost je účinnější způsob řešení problémů než neomalenost.

Je to také prostor, kde se učíme tolerovat odlišné názory. Všichni přece nemusí přemýšlet a cítit stejně jako já. Často je tato různorodost v názorech velice obohacující a také inspirující a motivující k dalšímu hledání. Nejdůležitějším principem malé skupinky je potřeba vzájemné důvěry. Není snadné se jí učit. Snadnější je ji ztratit. Ale i pak se dá znovu budovat. Obýváková církev potřebuje ke svému životu ještě něco. Bude funkční, pokud její členové budou pořádat společné akce. Přátelé spolu potřebují něco prožívat.

Ve středu se jedna taková církev, které si vážím, sejde u nás v obýváku. Tvoří ji naši kamarádi s rodinami. Scházíme se takto uprostřed týdne pravidelně. Pokaždé u někoho jiného. Náplní našich setkání je vyprávění zážitků, zpěv, čtení zajímavé knihy a následná diskuze, vzájemné povzbuzování a společné modlitby. Ale to není vše. K životu této církve patří i dobré jídlo, stejně, jako jsme o tom četli v úvodním textu Bible. Tuto středu to budou „pečené koblížky“, dalamánky, které také upeče naše trouba, dobrá pomazánka, čaj a trocha ovoce. Scházíme se tak v průběhu celého roku. Už dvakrát jsme spolu prožili dovolenou v horách, kde jsme se ještě lépe poznali.

Církev, které si vážím, ale může tvořit i parta přátel, kteří nemají pro svou víru pochopení doma. Nebo ji naopak může tvořit rodina, ve které jsou všichni naladěni na křesťanskou strunu. Rád do jedné takové rodinné církve jezdím. Někdy se nás v jejich domečku pod horami v Beskydech schází i víc jak dvacet. Je to radostná a veselá rodina.

Ke zprávě o vzniku církve patří ještě následující slova: „Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ (Sk 2)

V naší zemi je mnoho lidí, kteří věří v Boha, jsou jim sympatické křesťanské myšlenky, ale odmítají být součásti nějaké organizované církve. Vinu na tom neseme my, křesťané. Ne vždy o nás platí, že „jsme všemu lidu milí“. Původní křesťanství bylo pro svět radostnou zprávou. Měnilo životy lidí i celou společnost. Jestli chceme, aby se křesťanství zase stalo pozitivní silou měnící naši nemocnou společnost, musíme se vrátit k jeho počátkům. Otevřít své domovy lidem a jednat tak, abychom „byli všemu lidu milí“.

Vážím si těch malých obývákových a rodinných církví. Právě v nich vyrůstají křesťané, kteří mohou změnit svět. Nejdřív ale musí dovolit Bohu, aby změnil je. Máte doma jeden večer v týdnu volný obývák? Zkuste si takovou církev založit u vás doma. Stojí to za to. Znám to z vlastní zkušenosti.

P. S. Proč jsem dnes nepsalo své církvi, jejímž jsem členem? Bylo by to nošení dříví do lesa. Kdybych si jí nevážil, nemohl bych do ní patřit. Ale vím, že bez těch malých obývákových a rodinných církví by ani ona nebyla tím, čím je.

Z knihy Vlastíka Fürsta Pastorův blog. Vydal Advent-Orion.

Počet přečtení: 218 Datum: 14. 3. 2022