Od televize k řeči

Všechny prameny se shodují v tom, že ve starém Øecku bývala rétorika, tedy vìda o umìní mluvit a jednat s lidmi, jednou z nejváženìjších vìd: královnou vìd byla filozofie, bádající o základních otázkách lidského života, jeho smyslu, o pravdì, o logice myšlení - ale hned vedle ní byla uvádìna rétorika. Proè asi?

Již staøí Øekové

Øecká demokracie pøedpokládala, že se celá obec sejde, aby rozhodla o nejzávažnìjších otázkách. Tyto otázky však nìkdo musel obèanùm vyložit - nezapomeòme, že neexistuje tisk, nemluvì o rozhlasu a televizi. Hlavním komunikaèním prostøedkem je živý lidský hlas. Ten musí ovládnout celé námìstí, amfiteátr, senát. Ten musí vyslovovat zøetelnì a mluvit pøesnì, jednoznaènì. Politik, herec, soudce, uèitel, obchodník - ti všichni byli úspìšní èi neúspìšní v té míøe, jak dalece byli rétory, jak dalece dokázali hlasem ovládnout prostor a argumenty ovládnout mysl.

Nezapomeòme dále, že po staletí byly celé národy negramotné: jak jinak vysvìtlit lidem v takových zemích, co je pro nì dobré èi špatné, co mají dìlat èi naopak? (...) V takových podmínkách vše záleží na živém slovì. V takových podmínkách ovšem záleží také a pøedevším na - øeèníkovi. Øekové vìnovali mnoho úvah ve svých spisech problému pravdy v rétorice a problémùm etiky rétora. Dobøe si uvìdomovali, že jako nùž mùže èlovìku ukrojit kus chleba nebo probodnout srdce, tak i øeè mùže nadchnout tisíce lidí k velkým èinùm - nebo k divokému øádìní.

Extrovert nebo introvert?

Jistý anglický myslitel pøednedávnem prohlásil: je stále ménì profesí pro introverty. Co tím vlastnì myslel? Již dnes - a co teprve zítra - je stále více povolání vhodných pro takový typ lidí, které psychologové nazývají extroverty. (...) Extrovert je opak introverta, tedy èlovìka obráceného do sebe a spíše se vyhýbajícího èastým kontaktùm s lidmi. U extroverta se naopak zdùrazòuje, že lidi kolem sebe nejen snáší, ale pøímo vyhledává, že kontakt s lidmi kolem sebe potøebuje, že je považuje nikoli za obtíž a soužení, ale naopak cítí se mezi nimi jako ryba ve vodì. Takový èlovìk rád navazuje nové známosti, nemívá zbyteèné zábrany, je vstøícný a sociabilní.

Nu a náš anglický myslitel se právì domnívá, že moderní doba nabízí stále více možností uplatnìní takovým extrovertùm. Má pravdu? A jestliže ano, co to prakticky znamená?

Podle zákona kontrastu zkusme si pøedstavit nejprve profese vhodné pro introvertní povahy. Pomineme-li profese tak výjimeèné, jako je astronom držící službu sám a sám nìkde na vzdálené observatoøi, mùžeme se shodnout, že introverty najdeme mezi umìlci, kteøí mnohdy píší, malují, tvoøí nejradìji sami, že se s nimi setkáme ve vìdeckých ústavech, mezi lékaøi apod. Ale i zde se už setkáváme stále více s týmovou prací.

Naproti tomu je fakt, že profese, kde je èlovìku lépe, je-li extrovertem, jsou pøeèetné - a poèetné: uèitelé a novináøi, herci a pracovníci služeb, knìží a velitelé, politici a právníci, hlasatelé a prùvodci turistù, úøedníci a taxikáøi atd. atd. Avšak pøedevším - pracovníci v celé hospodáøské sféøe: mistøi a vedoucí provozù, manažeøi a pracovníci øídících aparátù, reklamní pracovníci a dealeøi, obchodníci a prodavaèky... Ne, zdaleka nejde o úplný výèet - sami jistì mùžete doplnit další profese. Takže se zdá, že náš anglický myslitel má pravdu. Ale proè se touto jeho pravdou zabýváme hned v úvodu našich úvah o rétorice?

Obdobnì se upozoròuje na význam živého slova herce na divadle na rozdíl od jeho projevu prostøednictvím televizní obrazovky, radiopøijímaèe, gramodesky.

Pasivní životní styl

Dotkli jsme se obrazovky - zde je nutno se zastavit, nebo se tím otevírá celá nová oblast argumentace ve prospìch rozvoje a uplatnìní rétoriky. Oè jde?

Za jeden z nejzávažnějších těchto vlivů se považuje zpasívnění, tedy netvůrčí a jen přejímající způsob reagování. Uvádí se, že mladá generace čeká, co jí bude dáno prostřednictvím obrazovky, ta že jí v seriálech zprostředkuje vše, i hlavní díla lidské kultury, ovšem zjednodušeně a bez uměleckého prožitku. Že se mládež vzdaluje knize, tím ale také logickému myšlení, vlastnímu promýšlení, samostatnosti, že potom stejně reaguje i ve třídě, kde se ostatně také stále víc zařazuje obrazovka do výuky. Když však dítě přijde domů – přivedeno z práce unavenou matkou ze školky, je mnohdy zase znovu odkazováno na televizní obrazovku, kde se „právě dává něco pro tebe!“ Jakpak by ne – při těch desítkách programů, kanálů, satelitů...

V některých zemích se podařilo vzburcovat proti tomuto vývoji veřejné mínění a dokonce přimět rodiče, aby se sami více dětem věnovali a neodkládali je před obrazovku. Avšak – chyba lávky! Brzy se ukázalo, že se vlastně mnoho nezměnilo: maminka tedy více vyprávěla, tatínek tedy více kreslil – a dítě zase sedělo a dívalo se a jen pasivně přijímalo. A tak se v těchto zemích (např. v Japonsku) zákonitě došlo k třetí fázi – celý proces zásadně obrátit: učinit z dítěte aktivní subjekt. Jak?

Hlavní metodou se stalo toto: vést dítě tak, aby ono samo vyprávělo, co ten den prožilo ve škole, na ulici, s kamarády, na co se těší a co ho mrzí, aby samo popisovalo, co vidí kolem sebe doma, v přírodě, aby ono, a ne maminka vyprávělo pohádku, ono vyprávělo dospělým o svých hračkách a o čem přemýšlejí jeho kamarádi. Živé vyprávění totiž činí dítě aktivním tvůrcem, a nikoli pasívním příjemcem. Živé vyprávění je nutí přemýšlet, promýšlet i vymýšlet, tedy rozvíjí jednak rozum, také však fantazii. Živé vyprávění zvyšuje jeho pohotovost a schopnost reakcí v jakýchkoli situacích. V neposlední řadě však se po čase u malého „rétora“ zvyšuje jeho vlastní sebevědomí, což je nepochybně nejcennější přínos v jeho vývoji.

Prof. Jaroslav Kohout