Nemám nenávidět, Hospodine? | Prameny zdraví

Nemám nenávidět, Hospodine?

„Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.“ (Žalm 139,21-22)

Nemám nenávidět, Hospodine?

Rubrika: Víra | Typ článku: Články

Řeknete si možná: To je divný text ke kázání. A možná rovnou: To je ošklivý text, to je hrozný text! Cožpak se na to vůbec dá kázat?

Dá, a vybral jsem si ten text záměrně. Nedávno jsem měl příležitost znovu se přesvědčit, jak mnohým čtenářům Písma takové výroky Starého zákona velice vadí. Nepochybně také proto, že je my, kazatelé, vykládáme zřídka a ne dost zřetelně. Tak se do toho pusťme. A pro přehled si dnešní kázání rozdělme do tří bodů, zachycujících trojí pohled na tento výrok: 1. Pohled člověka „zvenku“, kterému je Bible cizí, dívá se na ni s odstupem, ba s pohrdáním, vnitřně do ní nevstupuje a soudí ji. 2. Pohled člověka starozákonního, který Starý zákon čte a rozumí mu. 3. Pohled člověka novozákonního, křesťana.

K prvnímu pohledu: Lidé, kteří Boha a Bibli odmítají, mávnou nad takovým slovem, jako je text dnešního kázání, rukou, a řeknou: To je prostě hrozné! Hlásat nenávist! Dokonce dokonalou! A ještě se s tím před Bohem chlubit! Jaký je to Bůh, když to dovolí, když se mu to zřejmě líbí, když je to psáno v jeho svaté knize!

Bývá užitečné zamyslet se nad tím, proč lidé říkají to, co říkají.

Lidé, kteří Boha odmítají, potřebují svůj postoj zdůvodnit, třeba i Biblí. Většinou odmítají a soudí Boha ze dvou důvodů: Nejčastěji za to, co se ve světě děje. Činí ho za to odpovědným, když prý je všemohoucí a působí to, nebo to alespoň dopouští. Je nespravedlivý. Ale soudí ho i za to, co je v Bibli, alespoň na některých místech. Bible je podle nich rozhodně méněcennější než jejich vlastní mravní úroveň. Proto je třeba ji odmítnout, alespoň Starý zákon. Nedivme se takovým lidem a nesuďme je příliš rychle. Jejich pohled ulpěl na povrchu, leccos nepochopili. Ale možná nejen proto, že nechtěli, ale také proto, že jim to nikdo pořádně nevysvětlil. A konečně – i my se jim leckdy blížíme a podobáme, když se chceme sami ospravedlnit. Kdo se chce sám ospravedlnit, nemůže nakonec nesoudit Boha a Bibli, nemůže se neprosazovat proti Bohu i jeho Slovu. My ovšem víme, a možná máme i vyzkoušeno, že tato cesta nikam nevede. Leda do zoufalství a záhuby. A tak se pokusme o jinou.

Jak vidí tento žalm člověk Starého zákona?

Předně umí hebrejsky a ví, co znamená hebrejské sloveso n-š-'; neznamená totiž přesně totéž co české „nenávidět“. Pro nás nenávidět je asi tolik jako chtít někomu ublížit a zničit ho, přát mu to nejhorší a snažit se ho do toho dostat. Hebrejské sloveso „nenávidět“ je slabší. Znamená předně mít v neoblibě, nelibovat si, mít od někoho či něčeho odstup, oddělovat se. Jde přitom spíš o postoj než o akci, postoj odmítání než akci k zničení. To má samozřejmě velký význam a dosah, ale není to vše.

Řádný čtenář Starého zákona, mohli bychom také říci věřící a ve své Bibli vzdělaný Žid, dbá na souvislost a ví, že musí číst každý oddíl či žalm vcelku. Všimne si, že slova o nenávisti k nepřátelům v závěru žalmu ústí do zvolání: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď“ (Žalm 139, 23-24). Zkus si mne, Bože, zdali se mně líbí to, co tobě, zdali dbám na cestu věčnou či jdu cestou model a svévole. Jsou mně odporní opravdu ti, kdo jsou odporní tobě? Já přece nechci být ve své náklonnosti i odporu určován svou libostí a nelibostí, ale tvou vůlí, můj Bože. A proto mi ukaž, čemu či komu se mám stavět na odpor, co si ošklivit, koho považovat za nepřítele. Všimněme si, že verš 21 je otázka: „Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe?“ A kdo povstávají proti tobě, což se mi nehnusí? Zkontroluj to, Hospodine. Já v tom všem, sympatiích a antipatiích, nechci stát a jít po svém, ale po tvém. Je to tak opravdu? Vyzpytuj mne!

A ještě dál: Takový věřící čtenář Starého zákona je z příběhů Hospodinova lidu i ze života uprostřed nepřátel – vzpomeňme na pogromy až do toho nejhroznějšího v minulé válce – zřetelně poučen, že tu ve světě není jen láska a nenávist, ale jsou tu lidé, kteří nenávidí lásku a milují nenávist. A tak je třeba, aby tu byli i ti, kdo milují lásku a nenávidí nenávist nebo se to alespoň chtějí učit. A z toho vyplývá: Ty, kdo se rozhodli nenávidět Hospodina a vzdorovat mu, nelze přijímat a souhlasit s nimi. Je třeba jim nějak čelit. Jak? Jen duchovně? Nebo i zbraněmi? Na to Starý zákon odpovídá různě. Byly situace, kdy Izrael užíval zbraní a tekla krev. Někdy šlo jen o lidské věci a pak to dělat neměl. Ale jindy – a to ukazuje Starý zákon dosti zřetelně – nemohl nebojovat, protože jeho boj byl bojem proti nepřátelům Boží pravdy, kteří tuto Boží pravdu chtěli rozdupat a zničit. Tedy dosti přesně situace našich husitů. Ne náhodou se husité často dovolávali Starého zákona.

A dostáváme se k bodu třetímu.

Petr Chelčický husity kritizoval. Jako křesťan, jako ten, kdo se chce učit u Ježíše. A my Ježíšův hlas ani dnes nesmíme přeslechnout. On mluví o lásce k nepřátelům. To je veliká věc. Ale to neznamená, že se jim máme trpně podvolovat a ochotně s nimi ve všem souhlasit. Boj proti zlu trvá dál. Jde jen o to, jak proti němu bojovat, abychom je způsobem svého boje nevědomky neposilovali a nešířili. Nový zákon na to odpovídá: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Římanům 12, 21), a to duchovní zbrojí, štítem víry a mečem Ducha, jenž jest slovo Boží (Efezským 6, 16-17).

Ježíš přišel, Satan je odhalen a s ním i to, že tito údajní nepřátelé nejsou jeho spojenci, nýbrž jeho zajatci a tím leckdy i nástroje. Proto potřebují vysvobození. Jako všichni. Ale ve světě jsou vztahy a hlediska, stanoviska a struktury, předivo zla, které je třeba neoblibovat, ba nenávidět, nemít s ním nic společného, čelit mu a odpírat, seč jsme. Máme pro ně jediný výstižný výraz: hřích. Je to chyba, že i mezi křesťany jakoby poněkud vyšel z módy. Že se mu leckdy špatně rozumí, to je jiná otázka. Pak je třeba vrátit mu jeho původní plnohodnotný obsah.

Křesťan není evangeliem volán do růžové idylky, ale do boje s hříchem, k tomu, aby nenáviděl hřích a neobliboval nic, co je hříchem proniknuto a co mu slouží. A to je především naše lpění na vlastním já, sobectví a soběstřednost, dychtění po sebepotvrzení, sebeuspokojení a seberealizaci za každou cenu. Ježíš o tom mluví velmi zřetelně: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný“ (Jan 12,25). Všimněte si, Ježíš tu doporučuje, ba přikazuje nenávist! Ovšem nenávist k svému malému sobeckému já, či chcete-li k tomu starému, hříšnému člověku, který bydlí v našem srdci.

Možná že na to řekneš: v mém srdci už není. Pozor! Pamatuj na apoštola Pavla, to byl přece učedník Páně, a on píše o sobě samém: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím“ (Římanům 7, 15). Jak my si libujeme v sobě samých a ve vlastních skutcích a výkonech! Apoštol Pavel je nenávidí.

Mohli bychom shrnout: Křesťan není člověk, kterému se všecko líbí a ke všemu přitakává. Naopak, je tu něco, čemu odpírá, čemu čelí, ba co nenávidí. A to je hřích. Jenže on se svou „nenávistí“ neulpívá na povrchu, nýbrž jde ke kořenům. Nenávidí podstatu, ale nepřenáší svou nenávist na zajatce a nástroje. Tak jako Bůh, který nenávidí hřích a miluje hříšníka. A proto poslal Pána Ježíše, aby hříšníka – nás všecky – z hříchu vysvobodil.

Ale jak tedy číst tento žalm i podobná místa v jiných žalmech?

Předně je třeba za nepřáteli vidět Nepřítele Satana, zlo, hřích. Prozřít pod povrch, třeba i hlouběji a dál, než bylo tehdy dáno vidět žalmistovi. On ještě zdaleka neměl Boží světlo, Ježíše Krista, tak zřetelně před očima jako my dnes, jako všichni od jeho příchodu.

Nejde ovšem jen o nepřítele – posledního nepřítele Božího i lidského, nýbrž i o jeho nástroje v našem vlastním srdci, o naše hříchy, o vše, co se na nás Bohu nelíbí. Je třeba se ptát se žalmistou: Hospodine, mám opravdu v nenávisti to, co ty? Nelibuji si v tom? Nelibuji si v něčem, co ve mně povstává proti tobě? Ošklivím si to doopravdy? Kéž bych všechno to zlé ve vlastním srdci nenáviděl dokonale!

Z knihy Jana Hellera Jak orat s čertem. Vydalo nakladatelství Kalich.

Počet přečtení: 245 Datum: 7. 6. 2021