Náhradní sladidla | Prameny zdraví

Náhradní sladidla

Náhradní (také „umělá") sladidla jsou látky, které se používají jako náhrada klasického cukru (sacharózy), protože jsou z určitých důvodů výhodnější. Podobně jako sacharóza mají sladkou chuť, přepočteno na jednotku hmotnosti však vyšší (několikrát až několiktisíckrát) sladivost.

Náhradní sladidla

Rubrika: Sladidla | Typ článku: Poradna výživy

Obsahují současně méně kalorií (opět v závislosti na konkrétní látce - zanedbatelně u sacharinu, naopak fruktóza je kaloricky se sacharózou srovnatelná).

Důvody pro použití náhradních sladidel vycházejí z jejich vlastností. Kaloricky chudá náhradní sladidla jsou výhodná při potřebě snížit kalorický příjem u osob usilujících o redukci tělesné hmotnosti. Pro svůj nízký glykemický index a ve srovnání se sacharózou obecně příznivý vliv na hladinu krevního cukru jsou velmi vhodná pro diabetiky. Některá umělá sladidla (např. xylitol) nejsou na rozdíl od klasického cukru metabolizována bakteriální mikroflórou ústní dutiny na kyselé látky, které způsobují poškození zubní skloviny a vznik zubního kazu. Používají se proto při výrobě žvýkaček, osvěžujících bonbónů apod. Mimo potravinářský průmysl (zde označovány jako „éčka" - např. jedno z nejrozšířenějších sladidel aspartam má kód E951) se s náhradními sladidly setkáme např. ve farmacii, kde se využívají ke korekci chuti některých léčiv.

S ohledem na četnost výskytu nadváhy, cukrovky a především zubního kazu v populaci by se náhradní sladidla dala považovat za zdraví vysoce prospěšnou a nezbytnou součást moderní stravy. Není to však tak jednoduché - zcela jistě existují i zdravotní rizika spojená s jejich užíváním (více viz níže) a široké použití náhradních sladidel je motivováno často ryze ekonomicky, nikoliv zdravotně. Při zachování stejného sladivého efektu vyjde užití náhradního sladidla výrobce několikrát levněji než užití klasického cukru - do nejrozšířenějších limonád se přidává cca 80 až 100 gramů cukru na litr nápoje, množství umělých sladidel při jejich zkombinování a efektivnější sladivosti je výrazně nižší; s ohledem na počet prodaných lahví je i úspora několik haléřů na láhev ve svém důsledku vysoce atraktivní - a stojí za uspořádání reklamní kampaně s cílem naučit spotřebitele kupovat „light" verzi nápoje, poněvadž je přece „zdravější". Dietami posedlá populace na podobné věci ráda slyší.

Náhradní sladidla můžeme dělit dle původu, chemické struktury, sladivého efektu, kalorického obsahu či použití. Nejpraktičtější dělení dle původu představuje skupinu syntetických (uměle připravených) a přírodních (přirozeně se vyskytujících; přírodní původ některých z nich není úplně „čistý" - k jejich výrobě se používají chemické postupy).

Příklady syntetických sladidel jsou sacharin, acesulfam, aspartam, cyklamát, sukralóza. Často byly objeveny náhodně při přípravě sloučenin se zcela odlišným využitím, tyto „náhody" vznikaly obvykle při porušení bezpečnostních pravidel v laboratoři (konzumace jídel, kouření, olizování prstů při listování v dokumentaci apod.)

Objev sacharinu (nejstarší a dosud jedno z nejčastěji užívaných sladidel) učinili v roce 1878 pánové Constantin Fahlberg a Ira Remsen, když imid 2-sulfobenzoové kyseliny (sacharin) z jejich pokusů na uhelném dehtu ulpěl jednomu z nich na prstech (možná oběma - objev zanedlouho provázel rozkol těchto kolegů a detaily okolností se proto různí - Fahlberg si totiž nechal sacharin patentovat jen pro sebe a na rozdíl od Remsena na tom jaksepatří zbohatl) a během následné večeře na sladkou chuť přišel (ev. přišli...).

Sukralóza je naproti tomu halogenovaný sacharid (patří do skupiny sloučenin vzniklých reakcí fluóru, chlóru, brómu a jódu s cukry), podobně jako alfa-chloralóza, jež byla svého času testována jako jed na hlodavce. Alfa-chloralóza (chlorovaná glukóza) má tlumivý vliv na nervovou soustavu a metabolismus, po jejím pozření proto hlodavec usnul a nacházel-li se v daném okamžiku v chladném prostředí, nedostatečná termoregulace navozená požitím látky vedla k jeho podchlazení a uhynutí. Od výzkumného záměru se z pochopitelných důvodů (co když zrovna myš neusne v chladu...) ustoupilo. Sukralóza (chlorovaná sacharóza) byla prý objevena indickým studentem jménem Shashikant Phadnis během stáže v londýnské laboratoři, když špatně rozuměl příkazu nadřízeného, aby danou chemickou látku vyzkoušel (zaměnil prý anglické „testing - otestovat" s „tasting - ochutnat").

Přírodní náhradní sladidla jsou různorodou skupinou - od medu, melasy, javorového sirupu, produktů z agáve, přes mannitol, sorbitol, xylitol (označovaných jako „alkoholová" sladidla - což vychází z jejich chemické struktury, nikoliv ze spojitosti s lihovinami) až po sladidla typu steviolových glykosidů (stévie) či thaumatinu (údajně jedno z nejbezpečnějších náhradních sladidel přírodního typu).

Škodlivost či rizika použití náhradních sladidel se dá považovat za téma obsáhlé až nevyčerpatelné a pro diskuze velmi vděčné. Z mnoha zdrojů se lze dočíst mnoho pádných argumentů proti mnoha sladidlům, argumenty typu „je to škodlivá chemie" počínaje a odbornými studiemi o karcinogenitě konče. Z obecnějších rizik se lze nejčastěji setkat s informacemi o nevhodnosti pro těhotné ženy a malé děti, dále o možném poškození jater, ledvin, alergických reakcích, vyvolání nádorového onemocnění, negativních vlivech na metabolismus apod.

U sladidel alkoholového typu (např. mannitol) se při konzumaci nadměrných množství mohou objevit průjmy a zažívací obtíže. Rakovinotvornost sacharinu (karcinom močového měchýře u hlodavců) či stévie (mutagenní efekt in vitro) nebyla při použití u člověka prokázána. Údaje o paradoxním nárůstu hmotnosti (zřejmě vlivem stimulace uvolňování inzulínu vedoucí k ukládání tuku nebo zvýšením chuti na sladké v mozku) nebyly jasně potvrzeny. Vlivy na psychický stav (podrážděnost při nízkých hladinách krevního cukru v důsledku nahrazení jeho zdroje sladkostí s umělým sladidlem) se nedají vyloučit.

Nutno dodat, že realita skýtá i barvitější vysvětlení: Šíření informací o rizicích mohou totiž snadno ovlivňovat a řídit sami výrobci v rámci konkurenčního boje a snahy vytvořit prostor na trhu pro uvedení nových produktů. Použití umělých sladidel na základě údajů o jejich bezpečnosti schvalují regulační orgány na úrovni států či jejich společenství (v USA Food and Drug Administration, v EU European Food Safety Authority). S ohledem na bezpečnost výrobci sladidla často kombinují - dosahují tak stejného sladivého efektu při nižších dávkách jednotlivých látek.

Jaký postoj k umělým sladidlům tedy zaujmout? Vzhledem k jejich rozšíření je obtížné se jim vyhnout, vzhledem k malé významnosti údajů o škodlivosti a výhodám jejich použití by to možná ani nemělo smysl. V každém případě zdravý životní styl - s důrazem na volbu kvalitních potravin, dostatek pohybové aktivity a účinné zvládání stresu - vede ke konzumaci sladkého v míře prospěšné, tedy tak, že si život můžeme osladit a zdraví nepoškodit.

Martin Kysílko

Počet přečtení: 4 424 Datum: 11. 2. 2014