Kdy už ta válka skončí? | Prameny zdraví

Kdy už ta válka skončí?

Bible nám odhaluje „velký spor“, který je vedený mezi silami dobra a zla. Tento spor stále pokračuje. Dnes již snad ne tolik o to, zda existuje nějaká inteligentní moc či síla, která stála u počátku vesmíru. Obrovské úsilí největších mozků lidského rodu odhalit tajemství chodu přírody jen potvrdilo: Vesmír měl svůj počátek a bude mít i svůj konec.

Kdy už ta válka skončí?

Rubrika: Víra | Typ článku: Články

Ten Tvůrce, který stál na počátku, řekl apoštolu Janovi: „Já jsem alfa i omega, počátek i konec.“ Jaký konec? Jaký je Bůh? Dobrý, či lhostejný k tomu, co se odehrává v dějinách, co se děje v mém a tvém životě? Na Boží adresu se nese nekonečný proud zoufalých výkřiků trpících lidských bytostí: „Bože, proč? Proč se mi stalo a děje to či ono, to, co drásá bolestí mé tělo i srdce?“ Ale z nekonečných hlubin vesmíru se často snáší jen mlčení.

V letech 1650 až 1656, kdy do Holandska utíkalo před pronásledováním mnoho Židů z Evropy, tam žil i Žid Baruch Spinoza. K němu se uchýlil jeden z těch, kteří v Amsterodamu hledali záchranu. Spinoza mu říká: „Vidíš, kde je ten Hospodin zázraků, o kterém píše Starý zákon? Nevytrhuje nás Židy z ohnivé pece, jak to popsal Daniel o třech mládencích. Bůh se o nás nezajímá. Bůh je totiž jen harmonie přírody, v ní je Bůh, ona sama je Bohem. Ale ta je k našemu osudu zcela lhostejná.“ Tenkrát ho za jeho názory židovská obec v Amsterodamu vyloučila ze svého středu. Po holokaustu ho však stát Izrael přijal symbolicky zpět do společenství Židů. Že by mu dali za pravdu?

Jednou se jeden rabín v Americe zeptal Einsteina, jestli věří v Boha. Ten mu odpověděl: „Věřím v Boha Spinozova, který se projevuje v harmonii všeho, co existuje. Nevěřím v Boha, který by se zahazoval zájmem o osudy a jednání lidí.“

Chápu, proč tak oba mluvili. Spinoza i veliký Einstein odvodili svůj závěr o Bohu z porovnání dějin lidských osudů, ze kterých jim vypadl Ježíš Kristus. Bez víry v osobnost Ježíše Krista nelze odpovědět na otázku a vyřešit spor o to, jaký je Bůh.

Vždyť jednou, ve dnech plných pohody a radosti, se nám bude na rty drát chvála a možná i slova žalmu: „Jak dobrý je Hospodin, na věky trvá jeho milosrdenství“ (Žalm 100,5). Jindy však mohou přijít dny zcela opačné, kdy budeme volat s Jóbem: „Proč jsi mě učinil, když teď mě hubíš?“ (Jób 10,8) – nebo naše nejdražší. Kde se projevuje ta Boží láska, o které křesťané tak často hovoří?

Je jen jedna odpověď. Té buď uvěříme, nebo ne. Napsal ji apoštol Jan: „V tom se zjevila Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého Syna, abychom skrze něho měli život“ (1. list Janův 4,9). V Ježíši Kristu Bůh trpěl se svým stvořením, v něm projevil a dokázal svůj nejhlubší zájem o každou lidskou bytost. „Tak Bůh miloval svět, že dal za něj svého Syna“ (Jan 3,16). Toto svědectví zde na světě zní již dva tisíce let, přesto však spor o Boha pokračuje. Ještě nespadla opona nad posledním dějstvím, aby se mohlo definitivně říct, kdo je hlavní hrdina a kdo padouch, kdo měl pravdu a kdo žil v iluzi a omylu.

Přesto něco již poznat lze. Jde o Trockého proslulé „smetiště dějin“. Jak známo, když v roce 1917 na protest proti snaze bolševiků ovládnout vládu v Rusku opustili zasedání sovětu menševici, Trockij na ně volal: „Jen jděte, skončíte na smetišti dějin.“ Nebyl ale první, kdo tohoto obrazu „smetiště“ použil. Již Ježíš varoval: „Vy jste sůl země.“ To řekl na adresu svých následovníků. „Jestliže se však sůl zkazí, nezbývá, než aby byla vyhozena“ (Matouš 5,13).

Tam na tom „smetišti dějin“ leží to, co se neosvědčilo, ukázalo se neužitečné, ba často vyloženě škodlivé. Leží tam ideje mocichtivých a nádheru milujících renesančních panovníků a vládců. Vyhrabali bychom tam naděje osvícenců vkládané do víry v dobrotu člověka, sny otrlých revolucionářů všech dob o vytvoření spravedlivé lidské pospolitosti. Nakonec se totiž ukázalo, že ne Ježíšovo náboženství bylo „opiem lidu“, ale naopak jejich násilné revoluce, které přinesly utrpení, bolest a zklamání milionům. Tam na tom „smetišti dějin“ skončily i vize Trockého o celosvětové dělnické revoluci. Strašné oběti stálo, než tam skončily i Hitlerovy sny o tisícileté říši nadřazené rasy – která toho dosáhne brutální silou.

Francis Fukuyama proslul knihou „Konec dějin“. Tvrdí, že již byly vyzkoušeny všechny formy vlády a prokázalo se, že nejlepší je demokracie. V tom vidí ukončení sporu, která forma vlády je pro lidi nejlepší. Jenže koho si lidé ve svobodných volbách zvolí, aby vedl jejich záležitosti? Winston Churchill řekl: „Nejpádnější argument proti demokracii získáte již při rozhovoru s průměrným voličem.“

O co dnes lidem v západních zemích i v Asii jde? Dříve šlo o celkové zlepšení běžného života bez bídy a strachu z ohrožení. Dnes jde o víc. Mít stále více věcí, které chrlí továrny na televize, tablety, auta atd. Komenský, unavený a vyčerpaný z hrůz a zmatku třicetileté války, píše knihu o „Labyrintu světa“, ve kterém poutník marně hledá odpočinutí, aby nakonec pokoj našel ve svém „ráji srdce“. Jenže čím jsou dnes naplněna lidská srdce? Stačí si pustit televizní zprávy či přečíst noviny, a dozvíme se to.

Největší nebezpečí pro velké válečné plachetní lodě v době admirála Nelsona se skrývalo v jejich vnitřku, v prachárně. Stačilo, aby loď byla zasažena zápalnou koulí, která vznítila střelný prach, a následný výbuch znamenal jistou zkázu lodi. V lidském srdci, v naší nejhlubší podstatě, jsou skryty síly, možnosti k dobru i ke zlu. Pohled, podněty z okolí, slova – to všechno ovlivňuje i náš postoj k věcem, lidem a orientaci v hodnotách.

Po všech těch různých „izmech“ nastoupil věk konzumerizmu. „Mít a užít“ – to je prapor, pod který se řadí stále více lidí. Je to ale ten „smysl“, proč jsme dostali příležitost žít?

V Bibli je zaznamenán experiment, který se rozhodl provést sám velký izraelský král Šalomoun. „Rozhodl jsem se zjistit, co dobrého má člověk z toho, co koná pod sluncem ve dnech svého života. Podnikal jsem velká díla. Postavil domy a vinice. Měl jsem množství sluhů. Nahromadil jsem zlato. … Opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky. … Užíval rozkoše s milenkami. … Nic jsem si neodepřel, co žádaly mé oči“ (Kazatel 1,1-11). Nepopírá: „Měl jsem z toho radost.“ Poté však v jeho uvažování nastává zlom, když napsal: „Pak jsem se ohlédl.“ A co zjistil? „Že vše je jen honba za větrem, jen samá pomíjivost.“

Ne že by nebylo krásné být na exotické dovolené, nakonec však vždycky přichází den odjezdu. Šalomoun končí svůj experiment, kterým chtěl zjistit, co dává člověku trvalé uspokojení, nečekaným závěrem, ve kterém celý lidský život shrnuje do jedné věty týkající se zodpovědnosti člověka: „Boha se boj a zachovávej jeho přikázání. Na tom jedině záleží“ (Kazatel 12,13). Proč? U závěru dějin bude ten, který stál na počátku. Ten slíbil: „Já stvořím nebesa nová i novou zem. Tam nebude nemoci, bolesti ani smrti. Tam Bůh setře každou slzu z očí“, ať bylo její příčinou cokoli. To bylo a je očekáváním věřících všech věků. Spolu s učedníky kladli Ježíši otázku: „Pane, kdy to bude?“

Řidič sovětského maršála Žukova vzpomínal, jak jej jednou několik vojáků vyzvalo: „Vozíš maršála, zeptej se ho, kdy už ta válka skončí!“ Když pak jednou stál před Kremlem a čekal na Žukova, až se vrátí z porady se Stalinem, řekl si: „Teď se maršála zeptám.“ Pozdě v noci se Žukov objevil. Unaveně dosedl na sedadlo vedle svého řidiče a řekl: „Kdy už ta válka skončí?“ Řidič se ho už na nic nezeptal.

Na světě není člověk, který by mohl říci, kdy velký spor mezi dobrem a zlem, pravdou a lží skončí. Sám Ježíš o dni závěru dějin řekl: „O tom dni a hodině neví nikdo“ (Matouš 24,36). „To je v moci toho, který byl i na počátku“ (Skutky 1,7). Jedno víme. Na smetišti dějin skončilo vždy to, co se odchýlilo od Ježíšova učení a příkladu. Co v proměnách času zůstává a bez čeho se neobejdeme?

Apoštol napsal v souhlasu se Šalomounem: „Vše pomine a přestane, nebo se naplní, ale zůstává víra, naděje a láska. Ale největší je láska“ (2. list Korintským 13. kap.). Ta pravá láska se projevuje dobrotivostí, laskavostí, trpělivostí, střídmostí, štědrostí i přejícností. Podle Ježíšova slibu „tiší obdrží tu novou zem“.

Z knihy Ludvíka Švihálka Spor pokračuje. Vydal Advent-Orion.

Počet přečtení: 720 Datum: 27. 12. 2021