Aby měl život smysl

Měla pacienta, u něhož byla diagnostikována rakovina tlustého střeva a jemuž zbývalo jen několik měsíců života. Seděl v její ordinaci jako hromádka neštěstí a plakal, protože měl dojem, že svůj život promarnil a že už je pozdě na změnu. Muž byl vědec a vynálezce, který vydělal mnoho peněz vymýšlením a prodejem lékařských přístrojů, práci se však oddal natolik, že zanedbával svou rodinu. Odcizil se dvěma manželkám i několika dospělým dětem. Tváří v tvář tomu, že bude umírat sám a že pro něj nikdo nebude truchlit, naříkal: „Jaký jsem byl blázen. Staral jsem se jen o vydělávání peněz, a ty teď nechám lidem, kteří mě ani nemají rádi.“

Jeden z přístrojů, jež vymyslel, jeho nejvýnosnější vynález, pomáhal žít téměř normální život lidem s chronickým onemocněním. Shodou okolností měla dr. Remenová jiného pacienta, mladou ženu, jež touto nemocí trpěla a přístroj používala. Umožnil jí pracovat, vdát se a založit rodinu. Když dr. Remenová té ženě řekla, že zná vynálezce přístroje, který jí změnil život, ohromilo ji to a rozrušilo. Zeptala se, zda by se s ním mohla setkat. Z toho, o čem si dr. Remenová myslela, že bude půlhodinový rozhovor a poděkování, se vyklubal večírek, na kterém všichni příbuzní, již o ženu pečovali v nemoci a viděli její návrat do normálního života, hovořili o tom, co pro ně Georgeův vynález znamenal. George, který před pár dny plakal v ordinaci, ten večer také plakal, ale z úplně jiných důvodů.

Když jsme sklíčení z toho, že náš život plyne jako proud trivialit a bezvýznamností, a když toužíme dělat věci, jež za něco stojí, a připadáme si jako ztroskotanci, protože jsme je neudělali, pak účinným lékem na pocit bezvýznamnosti vždycky bylo a je najít prostě někoho, kdo potřebuje naši pomoc, a jít za ním.

Potřeba cítit se užitečný a důležitý přetrvá až do poslední etapy života. Jednou z nejostudnějších stránek naší společnosti je to, jakým způsobem dává starým lidem pocítit vlastní nepotřebnost, protože nejsou ani přitažliví, ani výkonní, což jsou vlastnosti, jimž se naše společnost klaní. Staří lidé nás uvádějí do rozpaků, ba přímo nás děsí zčásti proto, jak nám připomínají, že i my jednoho dne zestárneme a ztratíme kvality, kvůli kterým nás druzí obdivují. Kdybychom však dokázali čerpat z nahromaděné moudrosti a zkušenosti starých lidí, kdybychom jim mohli nabídnout ne kulečníkový stůl a pracovní terapii, ale možnost být skutečně užitečnými - například jako náhradní prarodiče pro děti, jejichž prarodiče zemřeli nebo žijí tisíce mil daleko -, bylo by to pro všechny zainteresované strany požehnáním.

Navštívil jsem obce na Floridě, obývané téměř výhradně starými vdovami a vdovci, kteří nic nedělají a jen ubíjejí čas, dívají se na televizní programy, jejichž dialogy neslyší, a nakupují kosmetiku, kterou nepotřebují, jen aby měli co dělat. A navštívil jsem jiné obce, kde staří lidé chodívají do veřejných škol, aby vydávali obědy nebo pomáhali dětem, které mají potíže se čtením, a kde studenti z místní univerzity s nimi natáčejí rozhovory a dokumentují tak orální historii amerického života na počátku 20. století.

Psycholog Erik Erikson napsal, že lidé vstupující do poslední fáze svého života musejí volit mezi stagnací a generativitou. Stagnaci definuje jako stav, kdy myslíme jen na sebe: Jak se dnes cítím? Co mě bolí? Kdo mě chce a kdo mě ignoruje? Generativita je starost o příští generaci a o to, jaký svět jí zanecháváme. Není třeba říkat, že generativita je zdravá volba. Vyvádí nás ze sebe a přiděluje nám roli, kterou můžeme hrát ve světě.

Z knihy Harolda Kushnera Aby měl život smysl. Vydalo nakladatelství Portál.