Co takhle dát si dvacet? | Prameny zdraví

Co takhle dát si dvacet?

Nesnáším šlofíky. Měl jsem je možná rád jako malý. Ale od pěti let jsem je pokládal za něco podobného jako hrníčky s pítkem – pro mrňata fajn, pro velké trapné.

Co takhle dát si dvacet?

Rubrika: Spánek | Typ článku: Články

Ne že bych si jako dospělý nikdy nezdříml. To ano, někdy záměrně, většinou nedopatřením. Když jsem se ale po takovém schrupnutí probudil, obvykle jsem se cítil malátný, roztřesený a popletený, zahalený v oparu lehké zmatenosti, obalené větším oblakem studu. Šlofík pro mě není prvkem osobní péče, ale spíš zdrojem sebepohrdání. Je známkou osobního selhání a morální slabosti.

Nedávno jsem ale změnil názor. A v reakci na to jsem změnil i své zvyky. Když se pojme správně, může být zdřímnutí cennou pauzou a chytrou odpovědí na odpolední propad. Podle výzkumů přináší spánek během dne dvě hlavní výhody: zlepšuje kognitivní výkon a podporuje duševní i tělesné zdraví.

V mnoha směrech funguje šlofík pro náš mozek stejně jako rolba na hokejovém stadionu. Uhladí nerovnosti, oděrky a škrábance, které na našem duševním ledě zanechal běžný den. Jedna známá studie NASA například zjistila, že u pilotů, kteří si až na čtyřicet minut schrupli, se následně projevilo zlepšení reakční doby a dvojnásobný vzestup ostražitosti. Stejný přínos pomohl i řídícím letového provozu: po krátkém schrupnutí se jim zostřila pozornost a stoupl výkon. Italští policisté, kteří si dopřáli zdřímnutí bezprostředně před odpolední a večerní směnou, měli o 48 % méně dopravních nehod než ti, kteří si neschrupli.

Šlofík má ale kromě bdělejší mysli i další důsledky. Odpolední spánek podle studie z Kalifornské univerzity v Berkeley zvyšuje kapacitu mozku potřebnou pro učení. Ti, kdo si dávají dvacet, ve schopnosti udržet informace hravě předčí ty, kdo to nedělají. V jiném experimentu byli vyznavači šlofíku při řešení složitého problému dvojnásobně úspěšní oproti těm, kteří si nezdřímli nebo čas na krátký spánek strávili jinou činností. Odpolední spánek posiluje krátkodobou paměť, ale i paměť asociativní – to je ta, díky níž si spojíme obličej se jménem. Celkové přínosy šlofíku pro náš mentální výkon jsou obrovské, a to tím víc, čím jsme starší. Jak vysvětluje jeden akademický přehled literatury o tomto tématu: „I jedincům, kteří během noci obecně naspí to, co potřebují, může odpolední zdřímnutí přinést podstatné výhody co do nálady, bystrosti a kognitivního výkonu… Obzvlášť blahodárné je pro výkon v úlohách, jako je sčítání, logické uvažování, reakční doba nebo rozpoznávání symbolů.“ Schrupnutí dokonce zvyšuje „flow“, onen hluboce účinný zdroj zapojení a kreativity.

Dát si dvacet také zlepšuje naše celkové zdraví. Velká studie z Řecka, která během šesti let sledovala přes 23 tisíc lidí, zjistila, že se u šlofíčkářů po zohlednění dalších rizikových faktorů snižuje pravděpodobnost úmrtí na srdeční chorobu o celých 37 %, což je „efekt řádově stejně velký jako při užívání aspirinu nebo každodenním cvičení“. Schrupnutí posiluje náš imunitní systém. A jedna britská studie zjistila, že už očekávání šlofíka může snížit krevní tlak.

I po vstřebání všech těchto dokladů jsem ale zůstával šlofíkovým skeptikem. Odpolední spánek jsem tak nesnášel kromě jiného proto, že jsem se z něj probouzel s pocitem, jako by mi někdo do žil napumpoval ovesnou kaši a vyměnil mozek za umaštěné hadry. A pak jsem přišel na něco zásadního: dělal jsem to špatně.

Schrupnutí dlouhé třicet až devadesát minut sice může mít určité dlouhodobé přínosy, platí se za ně ale citelná cena. Ideální šlofík spojující efektivitu provedení a účinné výsledky je mnohem kratší, většinou mezi deseti a dvaceti minutami. Například australská studie publikovaná v časopise Sleep odhalila, že pětiminutové zdřímnutí má jen malý vliv na zmírnění únavy, dobití energie nebo zostření myšlení. Ovšem pozitivní účinky desetiminutového schrupnutí trvaly skoro tři hodiny. Účinný byl i o trochu delší šlofík. Ale jakmile spánek překročil zhruba dvacetiminutovou hranici, tělo a mozek za něj začínaly platit. Té ceně se říká „spánková malátnost“, je to onen popletený, otupělý pocit, jaký jsem obvykle zažíval po probuzení. Nutnost se z této spánkové malátnosti zotavit – všechen ten čas, který jsem strávil oplachováním obličeje, protřepáváním horní poloviny těla, jako bych byl promáčený zlatý retrívr, a pátráním v šuplících po bonbonu, abych se nadopoval trochou cukru – se od přínosů šlofíku odečítá.

U krátkých deseti- až dvacetiminutových schrupnutí je účinek na kognitivní fungování pozitivní od okamžiku probuzení. U trochu delších šlofíků ale spáč začíná v negativní zóně – to je spánková malátnost – a z té se musí probojovat ven. A u spánku delšího než hodinu nastává v kognitivním fungování ještě delší propad, než se mysl dostane do stavu před spánkem a než nakonec dojde k růstu.

Obecně vzato, uzavírá jedna analýza shrnující výzkumy šlofíků za zhruba dvacet let, u zdravých dospělých „je ideální délka schrupnutí přibližně 10 až 20 minut“. Podobný kratičký šlofík „je ideální pro prostředí pracoviště, kde je obvykle okamžitě po probuzení vyžadován výkon“.

Z knihy Daniela H. Pinka Kdy. Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing.

Počet přečtení: 354 Datum: 4. 1. 2021