Přijměte, co nezměníte

Ve čtrnácti, pořád malý a hubený, jsem se do toho pustil: po dvanáct následujících dní jsem každý den vyhlížel, kdy přiveze pošťák balík, jenž měl změnit můj život. Dorazil ve středu. Bylo nemyslitelné, abych balík otevřel před zraky zbytku rodiny, takže jsem vyběhl po schodech do ložnice. Obsah nebyl tak rozměrný, jak to vypadalo zvenčí, přesto skrýval mnohé přísliby.

Z luxusní křídové obálky na mě zíral muž jménem Charles Atlas a sliboval, že když budu provádět jeho tajný program dynamického cvičení, nejenže si ze mě přestanou utahovat nabušení frajeři, ale sotva se objevím na veřejnosti, bude téměř nemožné zůstat pět minut bez ženské pozornosti. A já jsem zoufale toužil být středem ženské pozornosti!

Když si teď sám sebe vybavím, jak coby malý kluk snaživě vstávám v šest ráno a provádím sérii všelijakých tělesných mučení, mám chuť smát se i brečet zároveň. Kniha slibovala, že do deseti dnů uvidím výsledky. A tak se také stalo. Devátý den, když jsem procvičoval jeden náročný ramenní sval, namohl jsem si krk. Celé léto jsem nosil krční límec a měsíc chodil s hlavou nakřivo. Kdykoliv jsem se objevil na veřejnosti, byl jsem předmětem soucitu. Nabušení frajeři mě skutečně nepronásledovali, ale ženský obdiv také ne.

Snaha malého chlapce se změnit, být někým, kým není, je úsměvná. A přitom to tak často děláme svým drahým.

Následující dopis patří bezpochyby k nejdojemnějším, jaké Jsem kdy dostal:

„Pro svého otce jsem byla ztělesněním zklamání. Přál si mít syna. Nikdy mne neobjal, nepochválil, neřekl mi, jak mě má rád. Uvědomuji si, že to bylo důsledkem výchovy v jeho generaci, a odpustila jsem mu to, ale mám dost nízké sebevědomí. Často jsem depresivní a trpím pocity viny. Je mi osmdesát pět let.“

Hodně jsem o této ženě přemýšlel. Představoval jsem si ji, jak jako malá holka přiběhne domů a přinese tátovi obrázky, které mu namalovala, jak se v době dospívání marně snaží být dcerou, na jakou bude otec hrdý, a jak si jako dospělá žena vybírá profesi, kterou by schvaloval. Usilovně se snaží získat otcovu lásku, ale nedaří se jí to. Aby ho uspokojila, musela by být někým, kým není.

Žít pod takovým tlakem je naprosto vyčerpávající. Možná že jiní ji milovali, někteří ji i chválili, ale nikdy ten, po jehož lásce a uznání toužila. A stále si ho nesla v sobě – pronásledoval ji v dětství i v dospělém věku, dokonce i po jeho smrti jako by ho měla stále za zády. Nikdy se ho nezbavila a teď, když už je sama před smrtí, jako by tu stále byl a očekával, že se jeho dcera stane někým, kým být nemůže.

Tak to může být i v manželství. Znal jsem mnoho lidí, kteří se stále dívali po jiných párech a přáli si, aby jejich partner byl jako partner jiných. V duchu si říkali: „Kéž by Jim byl aspoň trochu jako Steve“ nebo „Ty máš takové štěstí, že máš Vicky“. Někdy si přejí změnu partnerova tělesného vzezření. K nejsmutnější podívané, jakou jsem kdy viděl v televizi, patří žena, která se provdala za plastického chirurga. Ve snaze zalíbit se svému manželovi absolvovala deset operativních zásahů na různých částech těla. Komentovala to se sebejistým úsměvem: „Nikdy mne neopustí. Když ho přestanu bavit, může si mne přeoperovat.“

Změna nemusí být špatná věc. Každý chceme, aby se náš partner v něčem změnil. Problém ale nastává, když požadujeme, aby partner byl někým, kým být nemůže. Nebylo by těžké milovat, kdyby náš partner či partnerka přesně odpovídali našim přáním, pokud ale má náš vztah fungovat dlouhodobě, je třeba se naučit milovat trochu jinak. Musíme se naučit milovat ne „protože“, nýbrž „i přestože“.

Není to vůbec jednoduché. Žijeme v kultuře, která už takto milovat zapomněla. Všecko na nás křičí „zasloužíš si jen to nejlepší“ a je tragické, že jsme tomu uvěřili.

Vysníme si osobu, která nás ve všem plně uspokojí. Kdyby jen byl/a hubenější, plnější, bystřejší, lepší ve výchově dětí. Rádi bychom měli atraktivního partnera se smyslem pro humor, který umí pečovat o dům, skvěle vaří, je mistr kutil a sexuální bůh v jedné osobě. Ale ten, koho jste si vzali, prostě nemůže splňovat všechny tyto požadavky. A jak se tak trápíme tím, čím vším není, velice často se míjíme s tím, kým je.

Někdy, když manželství skončí, partneři se ohlížejí a diví se: „Proč jsem z toho a toho dělala takový problém, když byl vždycky tak laskavý a ochotný?“ Nebo: „Proč pro mne byla velikost jejích šatů důležitější než její osobnost?“

Možná bychom se měli zamyslet nad výrokem G. K. Chestertona: „Abychom něco milovali, musíme si uvědomit, že o to můžeme přijít.“

Z knihy Roba Parsonse Jak žít a přežít manželství. Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří.