Sedm miliard mechanických bratříčků | Prameny zdraví

Sedm miliard mechanických bratříčků

Báječný nový svět transparentních občanů pod potenciálně všudypřítomným korporátním dohledem vůbec báječný nebude. I když tak možná bude přes digitální brýle vypadat.

Sedm miliard mechanických bratříčků

Rubrika: Životní styl | Typ článku: Články

Když jsem byl malé dítě, mívali mí rodičové problém dovolat se k babičce. Ta sice bydlela za rohem, jenomže oni museli v rámci paneláku sdílet telefonní linku. Když hovořil soused, nemohli hovořit oni, a občas, když zvedli sluchátko, skutečně slyšeli souseda — vlastně to většinou byla sousedka — jak někomu něco vykládá. No, a když se k babičce konečně dovolali, občas pochopili, že rozhovor poslouchá ještě někdo třetí. Párkrát se dokonce stalo, že se ten dotyčný do rozhovoru sám omylem vmísil. Druhá babička pro jistotu telefon neměla, a pokud jsme s ní potřebovali něco probrat, museli jsme nasednout do kočárku a vyrazit na druhý konec města.

Od té doby proměnily komunikační technologie naše životy natolik, že pověst o sdílené panelákové lince zní středověce. Když mi dnes rodiče skajpují na druhý konec zeměkoule, vidí mě — a já je — na obrazovce ve vysokém rozlišení. Můžou mě díky tomu starostlivě upozornit, že dnes vypadám obzvlášť bledě a že bych se měl konečně pořádně vyspat. Taky se většinou přeptají, jestli nevím, co se děje se sestrou, která je sice taky onlajn, ale má na práci spoustu jiných věcí a moc nekomunikuje. Je to takový druh laskavého rodičovského dohledu, který člověka pohladí po duši.

Moje vize pro příští pětiletky ale po duši nejspíš nikoho nepohladí. Komunikační technologie, které před čtvrt stoletím údajně způsobily kolaps policejních států východního bloku i s jejich sdílenými — a často odposlouchávanými — telefonními linkami a o kterých se tudíž mluvilo jako o „technologiích svobody“, dnes již natolik vyspěly, že by za pár let mohly vyhladit soukromí. Už teď díky Edwardu Snowdenovi všeobecně tušíme, že moji komunikaci s maminkou může sledovat minimálně strýček Sam, navíc bez zbytečného šumu a občasného zakašlání. Z jednotlivých elektronických stop, které na síti zanecháváme, by se již nyní dal sestavit profil, nad kterým by si někdejší soudružky personální pracovnice mnuly ruce. Navíc nás sítě pod záminkou uživatelského komfortu nutí prozrazovat čím dál víc podrobností, které bychom často neřekli ani vlastní mamince. Báječný nový svět dokonale transparentních občanů je zkrátka na dosah. Korporátní či státní dohled nad našimi životy ale pravděpodobně nebude ani zdaleka tak laskavý, jako je starost mých rodičů o moje kruhy pod očima.

Kruhy nerušit!

Když se jedna z hlavních kandidátek na titul Velká Sestra, americká firma Google, přednedávnem pokoušela konkurovat zavedené sociální síti Facebook spuštěním své vlastní sítě Google+, neuspěla. Odborníci sice vyzdvihovali vkusný design a myšlenku „kruhů“, do kterých uživatelé mohli roztřídit profily svých bližších a vzdálenějších přátel, jenomže Google přišel se svou verzí online sociální sítě na trh příliš pozdě. Na nový bílý kontinent tak ze starého modrého Facebooku emigrovalo jen málo lidí — většina z nich by totiž přechodem na googlí platformu do značné míry přišla o svůj těžce „vylajkovaný“ sociální kapitál.

Nyní tedy Google zkouší zaujmout jinou novinkou: elektronickými brýlemi Google Glass, respektive kontaktními čočkami. Ty obsahují počítač s displejem a kamerou a jejich prototypy aktuálně testují tisíce dobrovolníků. V podstatě jde o chytrý telefon, který uživatelé nosí místo v kapse na nose nebo na očích a skrz ně se dívají na svět. No, a Velká Sestra ze Silicon Valley se samozřejmě dívá s nimi.

Přestože současná podoba Google brýlí budí určité estetické rozpaky, nejsou zdaleka tak velké jako pohoršení, které svého času vzbuzovali podnikatelé v tyrkysových sakách a bílých ponožkách s tenkrát ještě obřími mobilními telefony u ucha. Už současné elegantní smartphony ale představují spíše jinou než estetickou hrozbu: malí školní tyrani dnes s oblibou natáčejí brečící spolužáky nebo zuřící pančelky a obzvlášť povedená videjka pak sdílejí na síti, ať se to jejich obětem líbí, nebo ne. Korporace, které smartphony a komunikační sítě zajišťují, a tajné služby, které s nimi podle všeho spolupracují, pak mohou sledovat, kde se vlastníci smartphonů nacházejí, co komu posílají nebo říkají, co si na displeji svého mobilního udělátka čtou a jak se přitom tváří.

Je zřejmé, že bez zachování jisté míry soukromí se z národně-osvobozeneckých technologií stanou naopak technologie utlačující.

A tak například Dave Eggers ve svém posledním románu Kruh (The Circle, 2013) popisuje korporátního Velkého Bratra, který jednotlivce nutí k nasdílení prakticky veškerého soukromí a vzájemnému lajkování, komentování a hodnocení. Zatímco korporace samotná je před veřejností zahalena do atraktivních polomýtů, zveřejňování a propojování soukromých informací v rámci její platformy vede k tomu, že se sociální život lidí — ostatně čím dál víc žitý právě skrz korporátní platformu nápadně připomínající Facebook — stává transparentním. Tedy nesvobodným. Tolik románová fikce.

Mechaničtí bratři a sestry nás vidí

Nejde však jen o chytré brýle, čočky, mobily a všechny ty internety, báječnou digitální mozaiku vhodně doplňují bezpečnostní kamery. Dobré duše, které by je nejraději nainstalovaly na každý sloup, mají obvykle plné zuby nekalých živlů a plná ústa všeobecného blaha. Pokud podle nich někomu kamery vadí, zřejmě má černé svědomí a chce před veřejností utajit nějaké zatuchající kostlivce.

Jiné duše, ty, po kterých možná ještě nikdo nejde, ale které proto ještě nemusí nebýt paranoidní, naopak ve všudypřítomných a potenciálně zasíťovaných mechanických očích vidí benthamovsko-foucaultovský panoptikon. Tedy totalitní instituce, v nichž je každý každému malým bratříčkem či sestřičkou a zároveň je na každém rohu sledován mechanickým příbuzenstvem.

Kombinace nových zařízení na principu google-brýlí či čoček, čím dál levnějších kamerových systémů, sociálních sítí, cloudového sdílení dat a dalších prvků současného digitálního světa vytváří komplexní databáze informací, potenciálně umožňující státním či soukromým organizacím dosud netušený přehled o většině lidí. Prozatím se můžeme dohadovat, nakolik jednostranný a disciplinační ten dohled bude. Jenomže co nás čeká dál? Budou se miniaturizované počítače s kamerou a displejem nejen vkládat do kontaktních čoček, ale dokonce voperovávat do očí novorozenců hned po porodu, společně se zašitím pupíku? Budou se v modelech nejnovějších technologických hračiček rozdávaných zdarma vysílat reklamy nebo státotvorná hesla, před nimiž nebude možné zavřít oči? Získají státy a korporace digitální špehýrky do nejsoukromějších zákoutí našich duší a srdcí?

Na druhou stranu, svět kdysi býval nesnesitelně šedý, informačně chudý a řada lidí trpěla sociální izolací. Komunikační technologie nás možná brzy propojí do jedné velké, báječné, informačně nasycené a transparentní vesnice (či chcete-li, metropole), v níž bude každý každému Velkým Bratrem či Sestrou a ve které zároveň nikdo koutkem oka nezavadí o nic, co by bylo v rozporu s oficiální techno-optimistickou realitou.

Pokud tedy nebude polykat pochybné pilulky jako postavy ve filmu Matrix.

Kdybych kdysi podobné věci vyprávěl jedné nebo druhé babičce, nejspíš by jenom zavrtěly hlavou a utrousily něco o blbostech z vědeckofantastických knížek. Kdybych jim to vykládal po telefonu, možná by se odkudsi tiše ozvalo skeptické zakašlání. Báječný nový svět s miliardami navzájem propojených Síťanů by jim ale nejspíš připadal divnější než všechny ty podezřelé telefonní šumy.

Jan Miessler, přetištěno z časopisu Sedmá generace, 1/2014

Počet přečtení: 2 186 Datum: 26. 11. 2020