Hledání charakteru
Jak oheň směs pohlcoval, zlato se stávalo čistším. Pak zlatník zlato kleštěmi vyndal, a pokud nebylo dostatečně čisté, vložil je znovu do ohně s další směsí. Pokaždé, když tak učinil, oheň ještě více rozdmýchal. Děti se ho zeptaly: „Jak poznáš, že je zlato čisté?“„Když v něm uvidím svou tvář,“ odpověděl.
Zde je obraz plný živých kontrastů. Nejčistší zlato je krásné a drahé, lidé po něm touží. Ale proces získávání takového zlata není jednoduchý a bezbolestný.
Ellen Whiteová popisuje způsob, jakým Bůh pracuje na vytváření svého charakteru v našich životech. V jednom dopise napsala: „Člověk s drsným duchem je nerafinovaný, hrubý, není duchovní, nemá srdce z masa, ale tvrdé jako kámen. Jedinou pomocí pro něj je, aby padnul na skálu a nechal se zlomit. Pán všechny takové vkládá do výhně a zkouší, tak, jako se zkouší zlato. Až v nich uvidí svůj vlastní obraz, z žáru ohně je vyjme“.
Když píšu tyto řádky, sedím před otevřeným krbem. Vše, co v něm hoří, je měkké borové dřevo, přesto cítím žár na čele, i když jsem od něj dost daleko. Každou chvíli v krbu zapraská a z ohně vyskočí kousky žhavých uhlíků. O kolik intenzivnějšího žáru je zapotřebí k získání ryzího zlata! Skutečně, čím mý být zlato čistší, tím musí být plameny žhavější.
Je možné, že v našem nezávislém stavu, kdy neustále odbočujeme z cest našeho Otce, je intenzivní žár a tlak tím jediným, co odstraní to, co je tak hluboce zakořeněno ve vnitřních zákoutích našich bytostí?
Myslím, že ano. „Přetavím je, jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se zkouší zlato.“ (Zach 13,9). „Na stříbro kelímek, na zlato pec; srdce však Hospodin prozkoumává.“ (Př 17,3).
Zdá se tedy, že pokud zbožný charakter někde zraje, pak je to v žáru Boží pece.
Charakter snadnější cestou?
Helen Kellerová si to rozhodně nemyslela. Narodila se 27. června 1880 v Tuscumbii v Alabamě a ve věku 19 měsíců prodělala těžkou horečku, po které zůstala hluchá, slepá a němá. Když bylo Helen sedm let, přijela za ní Anne Sullivanová, aby ji doučovala. Co mohla udělat pro někoho, kdo byl hluchý, slepý a němý? Kupodivu se Helen s pomocí své nadané učitelky naučila komunikovat a vést téměř normální život. Mohla velmi snadno kvůli svému stavu zahořknout, ale pochopila, že život je víc než jen pohodlné žití.
„Charakter se nedá rozvíjet v pohodě a klidu,“ usoudila později. „Pouze prostřednictvím zkušeností ze zkoušek a utrpení může být duše posílena, vize vyjasněny, ambice inspirovány a úspěch dosažen“.
Je překvapivé, že Bible popisuje dokonce i Ježíše jako člověka, který dozrával v žáru Boží pece. „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel.“ (Žd 5,8). Nebudu tvrdit, že plně rozumím tomu, co to znamená, ale zdá se, že utrpení je neoddělitelně spojeno s duchovním růstem.
Bůh hledá lidi s charakterem, ale ne jen tak ledajakým. Hledá lidi, kteří touží být „proměňováni k jeho obrazu“ (2 Kor 3,18). A je možné, že pokud toužíme po takové čistotě charakteru, budeme muset projít ohněm.
Pokud tomu tak je a máme-li vydržet, až se teplota zvýší, pak musíme vědět, proč Bůh touží po zušlechtění našeho charakteru. Dovolte mi, abych prozkoumal pět důležitých důvodů, proč je pro dnešní křesťany zásadně důležité odrážet Ježíšův charakter.
Proč na odrážení Ježíšova charakteru opravdu záleží
1. Odrážení Ježíšova charakteru je důležité, protože stojí ve středu Božích věčných plánů s námi.
Plán spasení není schéma, které se zaměřuje pouze na to, jak se dostat z naší hříšné situace na šťastnější místo. Božím záměrem od samého počátku bylo obnovit v nás svůj charakter. Pavel tento záměr jasně formuluje ve svém listu Římanům: „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna.“ (Ř 8,29).
Apoštol jako Boží služebník sdílel Pánovu horoucí touhu vidět v těch, kterým sloužil, obnovený Boží obraz. Jak poměrně expresivně napsal Galatským: „Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu“ (Gal 4,19).
Tento proces odrážení Boží slávy je důležitý a zároveň nepřetržitý, jak si Pavel všiml: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ (2 Kor 3,18).
2. Odrážení Ježíšova charakteru je důležité, protože představuje obhájení Boží cti před celým vesmírem.
Zde je obraz, který je pro mě stále důležitější. Představte si tu scénu. Je to doba těsně před druhým příchodem. Celé nebe se na příkaz Otce shromáždilo, celý vesmír přihlíží. Ježíš stojí vedle Otce, obklopen množstvím andělů. Daleko v dálce se Satan chystá vyslechnout slova, jichž se obává ze všeho nejvíce. Otec se obrací k Synovi a ukazuje na malou modrobílou planetu. Na této planetě čeká bojující Boží lid.
„Podívejte,“ říká, zatímco všichni kolem pozorně naslouchají, „je tu společenství lidí, kteří odrážejí můj charakter. Nyní je čas přivést je domů.“
V duchu si představuji Boha, jak sedí na okraji svého nepopsatelného trůnu. Nemůže se dočkat, až se o tu novinu podělí. V reakci na Otcova slova se nebe mění na úl pulzující aktivitou. Naplnění plánu spasení je vzdáleno doslova minuty.
Satan od počátku tvrdí, že způsob, jakým se Bůh chová, je nespravedlivý a neférový. Od okamžiku, kdy se satan a jeho andělé vzbouřili proti Bohu a museli být vyhnáni z nebe, poskytl Pán ďáblu dostatek času a příležitostí, aby odhalil svůj charakter. Na počátku nebylo mnohým ve vesmíru jasné, jaký Satan ve skutečnosti je. Pomalu se to však začalo ukazovat prostřednictvím jeho činů a činů lidí, kteří se rozhodli ho následovat. Naopak ti, kteří se rozhodli pro Boha, začali projevovat Boží charakter.
Petr popisuje, jak pod tlakem věrní lidé jednoho dne přesvědčivě doloží, že Bůh stojí za následování. Když popisuje důvody zkoušek, které na Boží lid přicházejí, píše: „I když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek (je to proto), aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.“ (1Pt 1,6-7).
Věřím, že lidé, kteří pod tlakem zůstávají věrní, jsou nejpřesvědčivějším důkazem toho, že Bůh je dobrý, spravedlivý a čestný. Ačkoli Job mnoha věcem ohledně svého utrpení nerozuměl, jednoho důležitého přesvědčení se držek: „Ať mě zkouší, vyjdu jako zlato“ (Jób 23,10). Zajímalo by mne, zda patriarcha pochopil důsledky své věrnosti – že totiž „svou trpělivou vytrvalostí ospravedlnil svůj vlastní charakter a tím i charakter Toho, jehož byl zástupcem“ (Ellen G. Whiteová, Synové a dcery Boží).
Jsem stále více přesvědčen, že ctít Boha je nejvyšším cílem mého života. Jak napsala Ellen Whiteová: „Největším dílem, které můžeme ve světě vykonat, je, když oslavíme Boha tím, že budeme zrcadlit Kristův charakter“.
3. Odrážení Božího charakteru je důležité, protože právě na ně se má zaměřit ostatek Božího lidu.
Na souvislost mezi dobou konce a důležitostí odrážení Božího charakterem poukazuje Ježíš těsně před svojí smrtí. Ve 25. kapitole Matoušova evangelia vypráví učedníkům sérii tří podobenství: o deseti družičkách, o hřivnách a o ovcích a kozlech. Všechna tři podobenství popisují, jak máme žít v době před Ježíšovým návratem. V prvním z nich si pět nerozumných družiček s sebou nevezme olej do zásoby, když čekají na ženicha. Prosí o něj zbývající družičky, ale jsou odmítnuty. Když odejdou si olej obstarat, přichází ženich a dveře na svatbu se zavírají. Po svém návratu, když tyto družičky buší na dveře, slyší jen ženichova přísná slova: „Amen, pravím vám, neznám vás“ (Mt 25,12).
Často toto podobenství vykládáme, že olej představuje Ducha svatého a že ti, kdo nemají Ducha svatého, nebudou vzati do nebe, až se Ježíš vrátí. Ellen Whiteová uvádí konkrétnější aplikaci: „V podobenství jsou pošetilé družičky představeny jako ty, které prosí o olej a na svou žádost ho nedostanou. To symbolizuje ty, kteří se nepřipravili tím, že by si vypěstovali charakter, jenž by obstál v době krize. Je to, jako byste chtěli jít za svým sousedem a požádat jej: ‚Dej mi svůj charakter, jinak budu ztracen.‘
Moudré družičky nemohly poskytnout olej do skomírajících lamp družiček pošetilých. Charakter je nepřenosný. Nedá se koupit ani prodat, je třeba jej získat. Pán dává každému jednotlivci příležitost získat spravedlivý charakter – prostřednictvím doby zkoušek a nesnází. Nenabízí ale způsob, jak by jeden lidský činitel mohl předat druhému svůj charakter – jenž si vypěstoval tím, že procházel těžkými zkouškami, učil se v nich trpělivosti, přijímal lekce od velkého Učitele a cvičil se ve víře tak, aby dokázal překonávat hory nemožností.“
Kniha Daniel zdůrazňuje tuto naléhavou potřebu čistoty charakteru u těch, kteří žijí na konci časů: „Mnozí se vytříbí, zbělí a budou vyzkoušeni. Svévolníci budou jednat svévolně; žádný svévolník se nepoučí, ale prozíraví se poučí.“ (Dan 12,10).
A jak se Boží lidé na konci času stanou čistými? Odpověď nám částečně dává sám Ježíš ve své radě Laodikejským: „Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného“ (Zj 3,18). Na konci času Bůh svůj lid očistí v ohni.
4. Odrážení Ježíšova charakteru je důležité, protože to poskytuje světu přesvědčivé kontrakulturní svědectví.
Sledoval jsem rozhovor s profesorem Oxfordské univerzity a světoznámým autorem Richardem Dawkinsem. Argumentoval v něm proti pošetilosti přestavy Boha a podstaty křesťanství. „Samotná myšlenka ukřižování… jako prostředku k vykoupení hříchů lidstva je dokonale nechutná,“ tvrdí zde. Dále hovoří o „té nebezpečné věci, která je společná i židovství a křesťanství, o procesu nemyšlení zvaném víra“, a dospívá k závěru: „Nechápu, proč by víra měla být ctností.“
Překvapilo mě, že ačkoli se jednalo o významného profesora z prestižní univerzity, jeho odpovědi byly do takové míry nelogické a tendenční. Přesto mu byl poskytnut prostor v hlavním vysílacím čase, aby se o tyto své výplody podělil s celým národem…
I když něco ve mně velmi žárlilo na Boží čest, začal jsem přemýšlet o tom, jak bychom mohli soutěžit o srdce a mysl lidí žijících v naší společnosti. Z reakcí v novinách se totiž zdálo, že mnoho lidí je až příliš připraveno Dawkinsovy názory podpořit a přijmout.
Odpověď, myslím, zní, že nemůžeme, alespoň ne za nastolených podmínek. Něco nám ale může pomoci. Jistý Marshall McLuhan přišel již v šedesátých letech minulého století s myšlenkou, že „médium samo je poselstvím“ – domnívám se, že dnešní křesťané by o tomto měli hodně uvažovat. McLuhan měl na mysli fakt, že způsob, jak předáváme své poselství, je stejně důležitý, ne-li podstatnější než to, co říkáme. Sami se stáváme poselstvím. To, jak se dělíme o evangelium, je možná ještě důležitější než to, o co se dělíme. Pointa je v tom, že má-li být dobrá zpráva o Ježíši přesvědčivá, musí být autentická. A evangelium se stává autentickým tím, jak je žijeme, nejen tím, co říkáme.
Jinými slovy, jsou to naše charaktery, nebo spíše Ježíšův charakter v nás, které rozhodují o tom, zda je naše svědectví přesvědčivé, nebo prázdné.
Možná proto Ellen Whiteová napsala: „Budování charakteru je nejdůležitějším dílem, které kdy bylo lidem svěřeno; nikdy předtím nebylo toto tak důležité jako nyní. Nikdy předtím nebyla totiž žádná předchozí generace povolána k řešení tak závažných otázek, nikdy předtím nebyli mladí muži a mladé ženy konfrontováni s tak velkými nebezpečími, jakým čelí dnes“.
5. Odrážet Ježíšův charakter je důležité, protože je to nejvyšší Boží ambice pro společenství církve.
Jedna věc je být zbožným jednotlivcem a jiná věc je být zbožný ve společenství. Proto začínám věřit, že nejpřesvědčivějším důkazem pravdy o tom, že náš nebeský Otec je dobrý, spravedlivý a čestný, je, když se skupina lidí, kteří nemají mnoho společného a přirozeně by si asi mohli pouze lézt na nervy, sejde v láskyplné jednotě, již nelze přičíst ničemu jinému než veké Boží dobrotě a moci.
Pavel ve svém listu Efezským zdůrazňuje, že ve společenství se odráží Ježíšův charakter. Vyzdvihuje skutečnost, že dosažení plnosti v Kristu je to, co církev dělá jako společný projekt; všechny duchovní dary jsou přitom zaměřeny na tento jediný a konečný cíl. „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,11-13).
Jak nám Pavel právě ukázal, Ježíš přichází, aby shromáždil své tělo, nikoliv jen nesouvislé a nespolupracující částí tohoto těla. Také naše společenství, církev, musí mít hluboko v sobě zakořeněný Kristův charakter. Pak budeme autentičtí. Když se zbytek světa rozpadá a hroutí, jak jinak si vysvětlit tak širokou škálu lidí, kteří drží pohromadě v lásce, než nadpřirozenou mocí samotného Boha?
Kdo ví, co s námi pak Bůh může udělat? Mohlo by takové jednotné společenství Božích svědků převrátit celý svět naruby? Víme, že se to stalo o Letnicích. Možná je načase, aby se tato slavná možnost stala naší ohromující skutečností.
Z knihy Gavina Anthonyho V žáru ohně. Vydalo nakladatelství Review and Herald Publishing Association.