Když je nejmenší největším

Každý touží po uznání, pochvale a pocitu, že něco znamená. Je to naše přirozená touha. Už v dětství vyžadujeme pozornost rodičů — pláčem, a když to nefunguje, tak i vzteklým křikem.

Učedníci se jednoho dne přou o to, kdo z nich by měl být šéfem. Mají pocit, že už se toho od svého Mistra naučili dost na to, aby mohli postoupit o stupínek výš.

Jak už jsem zmínil, je to normální. Takoví jsme všichni. Nechceme být stále „učni“. Spíš bychom si přáli sami mistrovat. Proto možná raději mluvíme, než nasloucháme. Skáčeme si pak do řeči a máme problém se domluvit. Za tím vším je náš pocit, že nejsme doceněni.

Ježíš vstoupí do polemiky svých žáků způsobem, který je šokuje. Vezme malé dítě a postaví je vedle sebe. To dítě jim nesahalo ani po pás a ve znalostech možná ani po kotníky. Podle Matouše Ježíš v té chvíli řekl: „Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském“ (Mt 18,4).

Ježíš je upozorňuje na to, že jsou úplně mimo. Trápí je, kdo z nich je největší zde na této zemi. Místo toho by měli raději přemýšlet o tom, jaké místo budou mít v nebeském království a zda tam vůbec budou.

Malé dítě důvěřuje rodičům. Cítí-li se ohroženo, dělá, co mu říkají. V tom je jeho velikost. V duchovním životě je to stejné. Když poslouchám Boha a dělám, co mi říká, stávám se v očích nebe velikým. Větším, než ve skutečnosti jsem.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.