Emancipace pro ženu | Prameny zdraví

Emancipace pro ženu

Moje zkušenosti pocházejí z různých kulturních oblastí. Vyrostla jsem v Americe, žila jsem - nejprve svobodná, pak vdaná - přes deset let v Africe a dnes žiji v Evropě.

Emancipace pro ženu

Rubrika: Zdraví ženy | Typ článku: Články

Právě v Africe jsem se naučila velmi mnoho. Afričanka žije v daleko těsnějším sepětí se svým rodem než my v Evropě. V daleko větším měřítku než my se cítí ve středu točícího se kola své rodiny. Svým způsobem spočívá sama v sobě, právě i v nesení svého utrpení, a to jsem vždy obdivovala. Čím lépe jsem rozuměla svým africkým sestrám, tím lépe jsem začala rozumět sama sobě ve svých základních potřebách.

V Africe totiž ještě některé věci leží všem na očích, zatímco u nás jsou uměle přikrývány takzvanou civilizací. S některými postoji a názory se tam setkáváme nezastřeně a pomáhají nám lépe se poznat a pochopit.

V africké společnosti ještě stále platí žena za méně než druhořadou bytost. Kdo žil v této společnosti tak dlouho jako já a viděl na vlastní oči utrpení žen, ten nejlépe pochopí, odkud pramení emancipační snaha ženy, o níž se dnes u nás tolik hovoří. S naprostou samozřejmostí považuje africký muž ženu za svůj majetek. Mluví o své ženě jako o svém domu a poli. Ano, považuje svou ženu právě za druh orné půdy, do níž zasévá své semeno, a jako je rozsévač důležitější než půda, tak muž platí za víc než žena. Ona je jen mezistupeň, jen prostředek k dosažení cíle. Jako ze semene roste stéblo, tak roste z mužova semene dítě, a proto mu také patří. Žena je "jen" živná půda. A protože život předávají synové (jako rozsévači), jsou důležitější než dcery.

Toto myšlení spočívá samozřejmě na mylných biologických představách. Je jím nejjasněji vysvětlena diskriminace ženy, která se táhne téměř všemi kulturami světa. Už jsme ji v západní kultuře zcela odstranili? Pod povrchem se stále udržuje v jednáních a postojích, které jsou spíše podvědomé než vědomé. Jen pomysleme na mnohá utrpení, jimž jsou i dnes v naší společnosti vystaveny ženy, které nejsou provdány, čili neměly to "štěstí" stát se "majetkem" muže a "živnou půdou" jeho semene. Stále ještě je pro svobodnou ženu problémem sama si večer vyjít, najíst se v restauraci nebo sama strávit dovolenou.

Tím vším chci říci, že boj za zrovnoprávnění ženy (který se nemá omezit jen na domov, ale na celé postavení ve společnosti) je naprosto na místě. Tzv. hnutí žen, které chtělo emancipačním snahám ženy pomoci (v Americe se nazývá "Women's Liberation Movement" - Hnutí za osvobození žen), však naneštěstí často šlo chybnou cestou, a tím dosáhlo pravého opaku, než dosáhnout chtělo. S udivující naivitou totiž převzalo z afrického "zahrádkového" myšlení předsudek, že všechno ženské je méněcenné, a vyvodilo z toho: Emancipovaná žena může být jen ta, která je co nejmužnější. Čím víc se jí podaří potlačit ženskost a podobat se muži, od účesu a oblečení až po oblast cítění, dokonce až po sexuální prožitky, tím více bude moci tato "mužatka" přijmout sama sebe a bude také od mužů uznávána za rovnoprávnou.

To je však vážný omyl. Právě připodobněním se k muži a popřením ženskosti ztratila žena to, co jí bylo nejvlastnější: že se o ni muž uchází. Emancipované mužatce už muž nemůže a nechce nabídnout místo k sezení, podat plášť ani podržet dveře. Nestojí mu za dobývání.

Když moje osmnáctiletá dcera přijela na jednu studentskou konferenci s nohou v sádře, nikdo jí nepomohl s kufrem. "Pokrokoví" studenti ji považovali za "emancipovanou".

To jasně ukazuje, kam vede falešná cesta emancipace. Věci se obrátí v pravý opak. Na ženu, která vše ženské považuje za méněcenné, reagují muži zcela logicky a "právem" tak, že s ní jednají, jak si sama o sobě myslí.
Rozumějte mi dobře: nejde mi o to, bránit emancipačním snahám ženy a pokoušet se zvrátit kolo dějin nazpět. Úkol, který jsem si dala, je jiný: chci pomoci emancipované ženě uchovat si ženskost. Protože ženskost ženy stejně jako mužskost muže je to, co Bůh zamýšlel, Boží podobu tvoří společně (Genesis 1, 27).

Cesta, kterou navrhuji a kterou jsem sama šla, je přesně opačná: tvrdím, že emancipovaná žena není ta, která se k muži připodobňuje, ale naopak ta, která plně přijme to, že je jako žena jiná. Jen takovou ženu muž neodmítne uznávat, jen o takovou bude soutěžit a bojovat. Na konkurující "mužatku" však reaguje nepřátelsky a odmítavě, protože mu znemožňuje, aby byl cele mužem. Když se žena snaží zasypat propast mezi pohlavími, zasypává tím v muži ty nejlepší tvořivé síly.

Jeden muž, ve svém povolání plný tvůrčích sil, byl dotázán, jak to dělá, že žije v takovém pokoji sám se sebou. Bez váhání odpověděl: "Protože moje žena žije v souladu sama se sebou, a tím také se světem a se mnou."
V případě emancipace ženy tedy nejde o laciné napodobení a přirovnání se k muži, ale o něco mnohem dražšího, těžšího a lepšího: o sebepřijetí ženy v tom, že je jiná, ve své jedinečnosti jakožto ženy.

Počet přečtení: 2 495 Datum: 12. 4. 2006