Cukrovka

U nemocných cukrovkou není jejich slinivka břišní (pankreas) schopna produkovat hormon inzulín v dostatečném množství. Při malém množství inzulínu nebo při jeho prakticky úplné nepřítomnosti je v těle těžce zasažen metabolismus všech hlavních složek stravy, tedy hlavně tuků a uhlohydrátů. Při cukrovce se uhlohydráty sice v první etapě přeměňují na glukózu, tak jako u člověka zdravého, glukóza se však v krvi hromadí, její množství, její koncentrace je nadměrná a tím dochází k celkovému postižení organismu. Nadbytek glukózy (krevního cukru) přechází do moči a zde ho můžeme snadno zjistit. Stejně tak snadno zjistíme nadbytek glukózy v krvi. Oba tyto projevy cukrovky jsou velmi snadno změřitelné, a proto se na ně soustředila pozornost.

Při cukrovce je však také postižen metabolismus tuků. V těle se hromadí ketokyseliny a ty jsou opět škodlivé. Kdyby bylo možno snadno měřit abnormální metabolismus tuků, potom by se pozornost soustředila na tuky a cukrovkářům (diabetikům) by se říkalo: Nejezte tuky. Jak jsme si ale řekli, snadno můžeme měřit pouze hladiny glukózy v krvi, v moči. Pozornost se tedy soustředila na glukózu a cukrovkářům se říkalo: Mějte ve stravě co nejméně uhlohydrátů, nejezte cukr.

Kdyby to bylo tak snadné, tak by cukrovka nebyla žádným problémem. Nemocní by prostě mohlí jíst samé maso, samá vajíčka. (Ukážeme si dále, že právě to představuje největší ohrožení zdraví diabetiků.) Konkrétní rozsáhlá sledování diabetiků při různých stravovacích režimech prováděná po celém světě však naprosto přesvědčivě ukázala, že jejich stav byl nejlepší při vysokouhlohydrátové, vysokovlákninové stravě, tedy při stravě, jejímž základem byly obiloviny, v nichž byla uchována celozrnná složka, brambory a jiná zelenina.

Čs. oficiální odborníci v období od roku 1948 do roku 1989 naproti tomu říkali, že diabetici musí v první řadě ve stravě omezit množství uhlohydrátů, tedy moučných výrobků, cukru apod., a nahradit je tuky a bílkovinami, nebo jinými slovy masem, mlékem, vejci a případně rostlinnými tuky a oleji. Zastávali tedy vytrvale stanovisko, které bylo ve světě již před několika desítkami let opuštěno. Co tato strava v praxi znamenala?

Diabetik má dvakrát větší riziko, že zemře na koronární nemoc srdeční. U diabetika tedy největší ohrožení života představuje infarkt myokardu a jiné nemoci způsobené sklerózou cév. U nás mu však byla doporučována právě ta strava, která ke skleróze cév a k infarktu myokardu vede – maso, mléko, vejce, tedy živočišné bílkoviny a tuky a je doprovázející cholesterol.

Diabetici jsou také častěji než jejich spoluobčané postihováni selháním ledvin. Srovnání výskytu postižení ledvin u diabetiků v různých státech světa ukázalo, že tam, kde je ve stravě nižší podíl bílkovin, je i nižší počet případů postižení ledvin. V USA proto doporučili, aby diabetikové ve své stravě omezili příjem bílkovin.

Víme již, že faktická pozorování, rozsáhlé soubory údajů z celého světa ukazují, že obezita zdaleka není tak závažným nebezpečím pro zdraví, jak se běžně myslí. V případě cukrovky to však neplatí – obezita je pro její vznik daleko nejdůležitějším rizikovým faktorem. V Americe dlouhodobě sledovali výskyt cukrovky u Indiánů kmene Pima, kteří představují jednu z nejobéznějších populací na světě – která je také nejvíce postižena diabetem. Ukázalo se, že obezita velmi výrazně zvyšuje riziko propuknutí diabetu, těžká obezita toto riziko zvyšuje dokonce mnohonásobně.

Všechna srovnání vegetariánů s nevegetariány nebo makrobiotiků s jejich spoluobčany ukazují, že vegetariáni, resp. makrobiotici jsou štíhlejší, ale přitom mají ve stravě podstatně více uhlohydrátů než jejich tlustší spoluobčané. Doporučovat nízkou spotřebu uhlohydrátů diabetikům jako prostředek ke zbavení se přebytečných kilogramů se proto i z tohoto hlediska jeví jako naprosto mylné.

Prakticky ve všech částech světa, kde je ve stravě převaha uhlohydrátů, prakticky ve všech těchto zemích je výskyt diabetu poměrně nízký. Diabetes je naopak častý tam, kde je ve stravě vysoký podíl tuků.

Pokud jde přímo o cukr ke slazení, potom je situace velmi jednoduchá. Přední američtí experti na diabetes (cukrovku) opakovaně potvrzují, že cukr není příčinou vzniku diabetu. V zemích s nejvyšší spotřebou cukru na světě, v Latinské Americe, byl diabetes velmi vzácný, mnohem méně častý než v Evropě a v USA, kde je spotřeba cukru pouze poloviční. (Nelze tedy ani vyloučit, že cukr má jakýsi ochranný účinek proti vzniku diabetu.) Všechny články, které se v rozporu se skutečností snaží tvrdit a prokázat, že cukr přispívá k civilizačním nemocem (a k diabetu), všechny tyto články předkládají takové soubory údajů, kde současně s cukrem se spotřebovávají složky stravy, které jsou prokazatelně škodlivé, které prokazatelně vedou ke vzniku různých nemocí.

Trochu složitější situace nastává, pokud diabetes již propuknul. Základní a naprosto jasný fakt je to, že pokud diabetik jednorázově sní velké množství cukru, potom tento cukr rychle přechází do krve a zvyšuje hladinu glukózy (krevního cukru) v krvi – to zdraví diabetiků poškozuje. V Americe však dělali velmi důkladně kontrolované pokusy s diabetiky, kteří denně dostávali dvakrát větší množství cukru, než je průměrná spotřeba v USA. (Tito diabetici tedy jedli i podstatně více cukru, než jí průměrný občan u nás.) Podstatné ale bylo, že jedli cukr stále v malých dávkách, nikdy během krátké doby nesnědli velké množství cukru. Ukázalo se, že v tomto případě vůbec nedošlo ke zvýšení hladiny cukru v jejich krvi a nebyly zaznamenány žádné rozdíly mezi těmito diabetiky, kteří jedli velká množství cukru, ale v malých dávkách, a mezi diabetiky, kteří žádný cukr nejedli.

S tím krásně kontrastuje posedlost, s níž se zdůrazňuje, že v nějaké váhou a objemem nepatrné pilulce není žádný cukr a že tedy tuto pilulku může požívat i diabetik (přičemž nepatrné množství cukru v pilulce nemůže mít na zdraví diabetika žádný vliv, to by spíše mohlo mít vliv na stav jeho chrupu).

Americká dietetická asociace ve svých doporučeních z let 1986 a 1994 uvádí pro diabetiky doporučenou denní dávku bílkovin ve výši 0,8 g/kg tělesné váhy (po odečtení nadbytečného tuku). Pro diabetiky s počínajícím selháním ledvin uvádí, že by mohlo být zapotřebí požívat ještě méně bílkovin než 0,8 g/kg váhy.

Podíl tuku by měl představovat méně než 30 % celkového příjmu energie (přičemž hlavní důraz se klade na omezení spotřeby saturovaných tuků a cholesterolu). To je nižší podíl tuku, než je tomu v průměru v USA nebo v ČR.

Americká doporučení z roku 1994 již neuvádějí výslovně jakákoliv omezení spotřeby uhlohydrátů (můžeme sledovat, jakým směrem se ubíral – vzhledem k pokračujícímu poznání – vývoj ve světě: v roce 1921 panoval názor, že by uhlohydráty měly tvořit 20 % energie stravy cukrovkářů, v roce 1950 to bylo 40 %, v roce 1986 55-60 %).

Chceme-li tedy zabránit vzniku diabetu anebo chceme-li při již propuknuté nemoci co nejvíce bránit dalšímu poškozování zdraví, potom bychom měli jíst stravu s nízkým podílem tuků a s nízkým podílem bílkovin, čili měli bychom mít ve stravě vysoký podíl uhlohydrátů.

Jak v zájmu prevence diabetu, tak po jeho propuknutí by základ stravy měly tvořit obiloviny, a to pojídané v takové formě, aby byly zachovány složky celého zrna. To má hlavní význam pro lidi, u kterých již diabetes propuknul, ale je to obecně užitečná zásada. Dále by ve stravě měly být brambory a jiná zelenina. Omezit by se měla hlavně spotřeba všech živočišných potravin, tedy masa, mléka a mléčných výrobků, vajec (samozřejmě včetně například sádla či másla, šlehačky, smetany). Současně by se měla omezit spotřeba soli.

Bude-li se diabetik takto stravovat, potom riziko infarktu myokardu sníží na desetinu. A infarkt myokardu je hlavním rizikem, který cukrovka pro postiženou osobu přináší. Diabetikovi je kromě toho ku prospěchu, pokud cvičí, pohybuje se, je zkrátka fyzicky aktivní.

T. Husák