Bod zlomu | Prameny zdraví

Bod zlomu

Jakou moc máme v léčbě svých nemocí? A proč ji tak často odevzdáváme do rukou lékařů?

Bod zlomu

Rubrika: Životní styl | Typ článku: Články

Bod zlomu už započal a proces probíhá. Jak ten bod zlomu vnímáte vy? Co se děje z vašeho pohledu? Co se děje kolem nás, co se děje v nás? 

Vidím to na pacientech. Před patnácti, dvaceti lety, když jsem pracoval na klinice, tak ke mně přicházeli pacienti a říkali: „Pane doktore, bolí mě záda, žaludek, hlava, mám závratě, dělejte se mnou něco, tady mě máte.“ A divili se, když jsem jim hned nenapsal léky anebo je neposlal na cétéčko. V posledních letech nastal obrovský obrat. Přicházejí ke mně davy pacientů s úplně opačnou otázkou: „Pane doktore, beru spoustu prášků, je mi stále zle, poraďte mi, co mám udělat pro to, abych se uzdravil.“ 

Vnímám jako velikou naději i v kontextu společenské situace, že si to už lidé začínají uvědomovat. Tuší, že to tak dál nejde a že je to na nich. Oni musí na sebe vzít zodpovědnost za svoje zdraví, za svůj život, ale i za zdraví společnosti. 

Žádný zlom ale nebývá úplně snadný. Řekněte, co si myslíte, že tento zlom bude provázet – nebo už provází.

Mám několik pacientů s rakovinou a už jsem od nich opakovaně slyšel slova: „Pane doktore, žil jsem tak zničujícím způsobem života, cítil jsem, že něco musí přijít. Že se něco stane…“ 

A stalo se. Byla to rakovina. Ale oni to pochopili a v další větě mi řeknou: „Pane doktore, já jsem pochopil, kde jsem dělal chybu. Využil jsem možnosti moderní medicíny, ale já jsem se začal chovat úplně jinak. Uzdravil jsem se a jsem úplně jiný člověk. Šťastný, spokojený, díky rakovině.“ 

Snažím se, abychom nemuseli jako společnost dojít až do stádia rakoviny, protože to pak už nemusí mnoho lidí zvládnout. Udělat zásadní životní změnu a ustát rakovinu vyžaduje obrovskou sebekázeň a velké úsilí, takže si myslím, že by bylo lepší, abychom tu změnu chování udělali dřív, než budeme muset čelit nějaké katastrofě. 

Vy říkáte, že se musíme připravovat i na situace, o nichž si myslíme, že nemohou nastat. Co tím máte na mysli? 

Současná uprchlická krize je situace, se kterou nikdo nepočítal. Jedná se o novodobé stěhování národů – čelíme něčemu, co jsme si ani nedokázali představit. A to jsme teprve na začátku… A teď vidíte, jak jsou politici naprosto bezradní, dohadují se a snaží se, zejména tedy někteří, odvést pozornost od obrovských společenských problémů – a to je typické pro psychopaty. Potřebují ukázat na vnějšího viníka.  

Ale to dává smysl, protože k politické korektnosti asi neoddělitelně patří takovéto hlazení po srsti. 

Politik je politikem, protože chlácholí. Přece lidé nebudou volit někoho, kdo jim do očí poví: „Podívejte se, je tady obrovský problém. Problém nás všech. Způsobu našeho života. Růst už není možný. Musíme situaci řešit a bude to bolet. Nachystejte se na to.“ Ve chvíli, kdy by politik tohle voličům sdělil, tak ho nikdo nevolí. Tak pochopitelně, že vynášíme na nejvyšší pozice lidi, kteří nám sdělují: „Nebojte se, my to zmákneme. My makáme, my to umíme. Vy nic nemusíte. Od vás očekáváme jenom, odevzdejte nám vaši vůli, moc, svobodu, důvěru. My už si s tím poradíme.“ 

Co s tím dělat? Vy říkáte, že doba zlomu je tady, je potřeba si to uvědomit a zařídit se. Trvalý ekonomický růst není možný, ale my stále volíme právě ty politiky, kteří nám jej slibují. 

Nemám žádný zázračný recept, ani jej nenabízím svým pacientům. Snažím se v mezích svých možností, ve svém oboru. Neudělal jsem nic jiného, než že jsem se začal chovat jinak. Vystoupil jsem z proudu, protože jsem usoudil, že masa jde špatným směrem. Nejdu proti ní, protože by mě smetla, ale jdu si svojí cestou, která není úplně jednoduchá, není vyšlapaná, ale snažím se tuto změnu v mezích svých možností přenášet i na svoje pacienty.

A ono to funguje. Obrovsky se to šíří, na besedy chodí stovky lidí. Mám v ordinaci nával pacientů. Lidé mají obrovskou touhu pochopit, proč stůňou. Iintuitivně cítí, že se něco musí stát, že něco přijde. A já se snažím jim vysvětlit společenské souvislosti jejich stonání, aby byli na tu změnu nachystaní. Abychom nevědomě a nešťastně nedošli do fáze těžké a nevyléčitelné rakoviny. 

Komplexní medicína, kterou dělám a nabízím, je určena pro omezený počet pacientů. Tedy pro ty, kteří pochopili, že jsou zodpovědni za svoje zdraví, za svůj život, za společnost – a jsou ochotni a schopni tu zodpovědnost vzít na sebe. A odmítají se nechat manipulovat, ať už politiky nebo farmaceutickým byznysem. 

Stále více lidí říká o svých nemocech: „Já vím, že to mám přes hlavu“. A tak si někdy říkám, jestli opravdu všechny ty naše nemoci nepocházejí především z mysli, z naší psychiky. Jestli vůbec existuje nemoc, která je prostě nemocí samou o sobě. 

Mě žádná taková nenapadá. Já si ale nemyslím, že by nemoci pocházely jenom z naší mysli, spíše jsou dány způsobem našeho života. Že vlastně jde o realizaci způsobu našeho myšlení v praktickém životě. To je klíč k pochopení všech našich nemocí. 

Zvykli jsme si říkat: „Jasně, to je civilizační choroba“. Jako kdyby to byla omluvenka. Co přesně civilizační choroba je? Co všechno se za ní skrývá? 

Ano, je to omluvenka. U naprosté většiny nemocí, jako je třeba vysoký krevní tlak, žaludeční vředy, cukrovka se dozvíte: „Podívejte se, to je civilizační nemoc, na to musíte brát prášky.“ My konstatujeme, že je to civilizační nemoc, ale nic s tím neděláme, protože s tím jaksi nejde nic dělat. Ale civilizační nemoc znamená, že se jedná o nemoc, která pramení z nemocné civilizace. 

Nechtěl jsem pokračovat tímto způsobem a říkat pacientům: „Podívejte se, vy máte civilizační nemoc, já vám budu psát prášky.“ Snažím se lidi naopak inspirovat a motivovat k tomu, aby pracovali – každý v mezích svých možností – na změně způsobu existence, své i svého okolí.

Jednou z věcí, se kterou se tak moderně vypořádáváme, je bolest. Kdykoliv nás něco bolí, tak se v prvé řadě chceme té bolesti zbavit. Většinou se tedy zbavíme bolesti a tím pro nás problém končí. On se pak ale většinou vynoří v mnohem větší síle. Jak se chovat k bolesti? 

To je analogie strachu. Bolest a strach jsou obranné mechanismy těla. Současná medicína považuje nejen bolest, ale i strach za nemoc. A jestliže něco označíte za nemoc, tak se to musí léčit. Jak jinak než léky, samozřejmě… Jestliže je to bolest, tak užíváme analgetika. Pokud je to infekce, tak antibiotika. Když je to strach, tak antidepresiva. My je potlačíme, ale bolest ani strach nejsou nemoci. Jedná se o obranné mechanismy našeho těla.

Tělo nemá jinou možnost, jak s námi komunikovat, než tělesnou bolestí anebo strachem, což je vlastně bolest duše. Když vám začne svítit kontrolka v autě, tak taky zastavíte a podíváte se, co se děje. 

Vy jste ji prý jednou přelepil žvýkačkou. 

Podle toho jsme skončili. Ujeli jsme deset kilometrů a skončili se zadřeným motorem. Každý zkušený nebo soudný řidič, když se mu rozsvítí kontrolka, tak ví, že má zastavit, zvednout kapotu a zjistit, kde je problém, ten odstranit a pak teprve pokračovat v jízdě. 

A s bolestí nebo se strachem je to totéž. Jde o pokyn k tomu zastavit se, zvednout kapotu a zjistit, co nám tělo tou bolestí, ať už tělesnou nebo duševní, chce povědět. Kde děláme chybu. Analyzovat ji, odstranit a pak teprve pokračovat v naší životní jízdě. 

Ráda bych ještě přeci jen probrala deprese, a to z úhlu pohledu, že jsme společnost, která se opravdu má dobře. Máme prakticky všichni co jíst, většina z nás má i práci, máme určité sociální jistoty, ale čím dál tím víc lidí má psychické problémy. Co si s tím počít? 

Naprostá většina pacientů mi v ordinaci svými nemocemi, a je úplně jedno jakými, podvědomě sděluje: „Pane doktore, já jsem v životě nešťastný, udělejte něco, abych byl zase šťastný.“ Ale od toho tady medicína není. Medicína není určená k tomu, aby činila lidi šťastnými. Mohu jim napsat antidepresiva, ale chemické štěstí jim opravdovou úlevu nepřinese. Jedná se pouze o odložení řešení nešťastné životní situace. 

V tomto je naivní spoléhat na medicínu. Lidé nechápou, co se s nimi děje a ztrácejí naději. Rezignují a přicházejí hledat řešení do ordinace. Bavil jsem se o tom s kolegyní na psychiatrii. Říkala, že antidepresiva by se už mohla vydávat někde v samoobsluze, že na to nemusela studovat medicínu. 

U těch lidí, kteří v současné době trpí úzkostmi, depresemi a strachem, tedy obrannými reakcemi, organismus ještě vzdoruje. Je to zpráva o tom, že ještě něco cítí, nejsou úplně zlomení a zdevastovaní. Naopak ten, kdo se na tento stávající společenský systém adaptoval, je vlastně postižený. Je nemocný, protože když se adaptujete na něco patologického, tak se stáváte součástí té patologie. Úzkostní a depresivní lidé ještě vzdorují, bojují a hledají. Přestože většinou nenalézají, je zde ještě určitá naděje. 

Vy jste kdysi uvedl příklad jedné manažerky farmaceutické firmy, která nakonec úplně změnila svůj život. Teď pomáhá v nějaké sociální skupině, začala chodit na kurzy dřevořezby a lekce harfy. Možná to, co nyní nabízíme, je vystoupení z matrixu – které se ale ne každému zamlouvá a líbí. 

Nemyslím si, že by to bylo nutné a žádoucí. Také se nevzdávám vymožeností špičkové medicíny. To, co dělám, není nic revolučního, vědeckého, objevného. Je to návrat ke zkušenosti, tradici a moudrosti dřívějších rodinných a praktických lékařů. Takový doktor znal rodinu, dědečka, babičku, děti, věděl, jak se v rodině žije, a když k němu někdo přišel, dokázal jeho zdravotní problém velice rychle zasadit do souvislostí – a v těch souvislostech také léčit. Komplexní medicína je návratem k tradici, zkušenosti a moudrosti, ale patří k ní i využití vymožeností špičkové medicíny.

Z rozhovoru Martiny Kociánové s MUDr. Janem Hnízdilem, Český rozhlas 2

Počet přečtení: 2 207 Datum: 6. 2. 2017