Výrobci jedů a had hypnotizér | Prameny zdraví

Výrobci jedů a had hypnotizér

Žáby jsou nejpočetnější skupinou obojživelníků. Je jich známo 2400 druhů. Jsou rozšířeny po celém světě s výjimkou pouští a polárních oblastí. Pro svou vlastní ochranu mají téměř všichni obojživelníci ve své kůži žlázy, vylučující speciální jedy. Jednotlivé druhy se liší sílou produkovaného jedu.

Výrobci jedů a had hypnotizér

Rubrika: Mýty a omyly | Typ článku: Články

I naše ropucha obecná může, je-li vyprovokována, vyloučit značně dráždivý výměšek ze žláz, které ústí za ušima. Jsou známé případy, kdy pes po pokusu zakousnout ropuchu začne náhle zvracet a otírat si oči. Dokonce i člověk, který s ní hrubě zachází, dostane často vyrážky a je mu špatně od žaludku. Mnoho silně jedovatých obojživelníků (ač ne všechny druhy) upozorňuje na svou nechutnost varovným zbarvením kůže. Známým příkladem je černá a žlutá kresba mloka skvrnitého, která varuje nepřátele: Nejsem k jídlu, jsem jedovatý.

Mloka je možno klidně vzít do ruky. Když s ním zacházíme mírně, není vůbec nebezpečný, ale jde-li mu o život, vyloučí prudký jed salamandrin, kterým může usmrtit drobného savce, např. lasičku. Je to v podstatě jediná ochrana tohoto jinak bezbranného živočicha.

Nejjedovatější ze všech obojživelníků je určitý druh žab, které žijí pouze v tropických pralesích Střední a Jižní Ameriky. Žába byla poprvé objevena v r. 1973 v pralesích Kolumbie. Pro mimořádnou jedovatost svých kožních sekretů dostala druhový přívlastek „strašná". V těle má průměrně jen l ,9 mg jedu, ale toto množství by bylo schopno smrtelně otrávit 20 000 lidí. Účinné složky tohoto jedu patří k nejsilnějším, jaké v přírodě vůbec známe. I nepatrná stopa jedu na kůži vyvolává ostře palčivou bolest.

Jedovatého účinku využívali celá staletí místní Indiáni, kteří otírali hroty svých šípů o hřbet těchto žab a tím si vyráběli otrávené šípy. Ty pak vystřelovali z luků nebo vyfukovali z foukaček na velkou zvěř. Používali je dokonce už v 16. století v boji proti španělským dobyvatelům. Jed je tak silný, že zasažený člověk odklopýtá nanejvýš, několik set metrů, než padne mrtev.

Lidé ve snaze využít tohoto jedu jako chemické otravné látky pro zbraně hromadného ničení vynaložili značné náklady na zjištění jeho chemické struktury a na jeho umělou syntézu. Jed pojmenovali batrachotoxin a zjistili, že je to prudce jedovatý steroidní alkaloid, který přímo ovlivňuje činnost srdce. Většina lidí na tomto světě je jistě ráda, že se jej chemikům dodnes nepodařilo vyrobit.

Jak však probíhal vývoj výroby tohoto jedu v organizmu živočicha? Samovolně, neřízené, bez znalosti chemie? Je to možné? Anebo tím vybavil Tvůrce naprosto bezbranné živočichy, kteří by jinak nebyli schopni přežít? Živočich, který se žáby zmocní, ji zase rychle pustí pro odpornou chuť a podráždění ústní sliznice. Nápadné, výstražné zbarvení této žáby si šelma zapamatuje a je málo pravděpodobné, že by se „napálila" podruhé.

Žabí oči

Dalším nesmírně zajímavým orgánem jsou žabí oči. Zpočátku byl velký problém chovat žáby v teráriu, protože přestaly jíst. Ačkoli měly kolem sebe dostatek mrtvých much a červíků, ničeho se nedotkly. Jakmile však do terária zabloudila živá moucha, okamžitě zareagovaly a za pomoci svých jazýčků ji zhltly.

Zjistilo se tak, že žáby loví jen pohybující se kořist. Hmyz, který se nepohybuje, žába prostě nevidí. Proto chovatelé žab v teráriu museli vymyslet stojánek s otočnou deskou, na kterou kladou malé kousky masa či mrtvý hmyz, a jen když se deska otáčí, jsou žáby ochotné lovit takto se pohybující kořist.

Dalším problémem bylo vysvětlit chování žab při kontaktu se svým úhlavním nepřítelem - hadem. Častokrát totiž žába skočí hadovi přímo do tlamy. Mělo se zato, že je had hypnotizuje, což je ale nesmysl, neboť hypnotizovat znamená vnutit svou vůli druhému. Jak by asi formoval takový had hypnotizér příkaz své oběti? Ani názor, že žába když spatří svého nepřítele ztuhne strachem, není správný. Na pocity žáby nelze brát lidská měřítka.

Tato záhada byla osvětlena až v 2. polovině 20. století, když se američtí vědci začali zabývat stavbou žabího oka. Zjistili, že se podstatně liší od ostatních obratlovců. Do zrakového nervu žáby vpravili drobounké elektrody, které připojili na citlivé přístroje, a to jim umožnilo poznat, jak žába vidí a jak na to, co vidí, reaguje. Nejdříve žábě promítli snímky jejího prostředí v přírodě. Na to však vůbec nereagovala. Pak se na plátno promítal nepravidelně se pohybující čtvereček. Ani na to žába nereagovala. Když však promítli pohybující se kroužek, zareagovala okamžitě. Když se vrátili k čtverečku, znovu se potvrdilo, že žábu nezajímá.

Jedině obrazec se zaoblenými okraji vzbuzoval pozornost žáby, a čím byly okraje kulatější a čím rychleji se pohyboval, tím aktivněji reagovala. Byl ověřen ještě jeden poznatek: žába rovněž nereaguje na rytmický pohyb, zatímco na chaotický okamžitě.

Tak se zjistilo, že žába vnímá svýma očima jen pohybující se hmyz a na ten reaguje s neobyčejnou rychlostí, takže lidské oko to nestačí ani postřehnout. Tato okamžitá reakce umožňuje sice bleskový výpad, ale má i své nevýhody. Tím, že takovou informaci nezpracovává mozek, ale centrum, které dává okamžitý příkaz k akci, žába se často zmýlí a uloví jakýkoli pohybující se předmět, který letí vzduchem a má zaokrouhlený tvar.Když žába zjistí, že se jí v tlamě octlo něco nedobrého, úlovek prostě vyplivne. Z tohoto pro ni nepříjemného zážitku se nepoučí a za chvíli to provede zase...

Nervová vlákna, která tyto informace vedou a usměrňují, dostala název „detektory hmyzu". Samy tyto detektory by žábě nestačily, protože rozlišují jen předměty podobající se letícímu hmyzu. Proto jiný detektor (obrysový) pomáhá upřesnit obraz předmětu, určuje hranice světla a stínu a další zase rozlišuje pohyb a změny intenzity světla. Všechny pracují současně a poskytují žábě nutné informace o jejím okolí. Proto dovede např. rozeznat, kdy slunce zašlo za mrak nebo že je na okamžik překryl letící pták a vrhl na ni svůj stín. Podle toho také žába reaguje. Po těchto zjištěních přestala být záhadou hadí hypnóza, které se tolik věřilo. Když se had pohybuje určitou rychlostí, žabí čidla okamžitě zapracují, zaznamenají přítomnost hada, a žába ihned odskáče. Pomalu pohybujícího se hada však nevidí. Zato velmi dobře vidí jeho jazýček vyšlehující rychle z hadí tlamy. Svými rozměry i pohybem odpovídá předmětu žabí kořisti. Žába je ve střehu a čeká. Jakmile se domnělý hmyz přiblíží k ní na dosah, žába zaútočí a skočí. V tom okamžiku „moucha" zmizí a s ní i žába v hadí tlamě.

Z knihy Blahoslava Balcara „Tajemství života". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.

Počet přečtení: 2 936 Datum: 14. 6. 2012