Nemilovaná | Prameny zdraví

Nemilovaná

Po deseti letech manželství Anna jednou večer řekla svému manželovi, že si připadá nemilovaná. „Nevím, jak to vyjádřit, ale už dlouho mám pocit, že mě vlastně nemiluješ a že lituješ, že sis mě vzal. Není to dobrý pocit a vím, že ovlivňuje, jak se k tobě chovám. Asi bych byla ráda, kdybychom si o tom otevřeně promluvili."

Nemilovaná

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Bob byl v šoku, ale uvítal příležitost, aby se vyčistil vzduch. Anna tedy začala mluvit. Hovořila o pocitu, že ač ji Bob na počátku chválil, nyní pro ni má pouze kritická slova. Slůvka „miluji tě" od něj neslyšela už hodně dlouho.

Když domluvila, Bob vyslovil několik pochval a dodal: „Ale já tě opravdu miluji. Netušil jsem, že to ode mě chceš slyšet každý den." Nakonec se oba shodli, že vyhledají poradce.

U mě v kanceláři netrvalo dlouho, než jsme objevili, že Anniným jazykem lásky jsou slova ujištění. Protože ji Bob nechválil, její nádrž lásky byla stále prázdnější. Ještě horší bylo, že k ní začal být kritický - alespoň Anna to tak vnímala. Když si Bob uvědomil, co se děje, přiznal, že v posledních měsících k ní byl opravdu zbytečně kritický.

„Měl jsem toho hodně v práci a asi jsem to přenášel na Annu. Neuvědomoval jsem si, že to vnímá tak negativně. A už vůbec jsem netušil, že si připadá nemilovaná."

Bob se snaží...

Bob se Anně ochotně omluvil. Pak jsme společnými silami sestavili plán, jak Bob změní své chování. Zdálo se, že hodně kritických poznámek zpravidla utrousil během první čtvrthodiny po návratu z práce. Všiml si, co všechno není uděláno, a hned to okomentoval. Jindy mu vadilo, jak se chovají děti. Anna měla spoustu práce s přípravou večeře a Bobovy poznámky nesla velmi těžce. Navrhla tedy, aby si Bob schoval své kritické poznámky na pozdější dobu. Mohou si o nich promluvit, až si večer v klidu sednou. Bob navrhl, že se po návratu z práce pokusí mluvit o pozitivních věcech a bude pomáhat s dětmi, aby Anna mohla v klidu připravit večeři. „To by bylo nádherné," řekla Anna.

O dva týdny později Bob přiznal: „Nemyslel jsem si, že to bude tak těžké. Vůbec jsem netušil, že je to ve mně tolik zakořeněné. Když jsem přišel první večer domů, řekl jsem Anně, jak si vážím vší její práce v domácnosti a že lituji své předchozí kritičnosti. Bral jsem její snahu jako samozřejmost. Usmála se na mě a dala mi pusu. Měli jsme pak krásný večer. Jenže když jsem přišel domů další den, začal jsem: ,Proč si Tony hraje na dvorku sám? Vždyť jsou mu jen dva roky. Neměla bys ho tam nechávat samotného. Sousedovic pes mu olízal obličej.' Anna odpověděla: ,Já netušila, že je venku.'

,Cože? Tys to netušila? A cos prosím tebe dělala?' Aniž jsem si uvědomil, jak k tomu vůbec došlo, parádně jsme se pohádali a večer nestál za nic," dodal Bob.

...snaží se znovu a znovu...

„Příští dva večery jsem neříkal nic, ani pozitivního, ani negativního," pokračoval. „Asi jsem byl otrávený. Zdálo se mi, že kdybych řekl něco pozitivního, bylo by to pokrytecké. Další den jsem o tom v práci přemýšlel. Pokud by se mi nepodařilo uzavřít určitý obchod, taky bych zákazníka neodepsal. Snažil bych se s ním vybudovat přátelský vztah, abych mohl obchod uzavřít případně někdy v budoucnu. Proč bych se tedy neměl snažit o zlepšení vlastního manželství? Když jsem se večer vrátil domů, řekl jsem Anně, jak moc ji miluji. Omluvil jsem se jí, že jsem dva dny mlčel. Vysvětlil jsem jí, že jsem to vše musel zpracovat, že chci, aby věděla, že ji miluji doopravdy, a že jsem se nevzdal snahy změnit své jednání. Zdálo se, že jí to těší, i když jsem nepozoroval žádné přehnané nadšení.

Když jsem se další dny vracel z práce, zastavil jsem se kus před domem a kladl jsem si otázku: ,Tak co řeknu dnes pozitivního, až vstoupím do dveří?' Možná to zní trochu uměle, ale pomohlo mi to soustředit se na to, co jsem vlastně chtěl udělat. Zatím jsem celkem úspěšný. Myslím, že tento týden se to nepovedlo pouze jednou," řekl s úsměvem.

„A nebyla to žádná tragédie," řekla Anna a rovněž se usmívala.

Viděli jsme se po měsíci a bylo zřejmé, že Bob a Anna si počínají skvěle. „Teď je to úplně jiné," řekla Anna. „Cítím jeho lásku. Vidím, že se skutečně chce změnit a chce mluvit mým jazykem lásky. A opravdu se mu to daří. Neříkám, že je dokonalý, ale to přece nejsem ani já. Té změny si vážím. Teď se mnou mluví úplně jinak a podařilo se nám vypořádat se s nějakými záležitostmi, které Boba dříve trápily. Myslím, že naše manželství je na dobré cestě." Bobovy opakované snahy o změnu se vyplatily.

Po omluvě lidé většinou neočekávají dokonalost. Chtějí ale vidět snahu. Když to partner po prvním neúspěchu vzdá a vrátí se k starému chování bez jakýchkoli pokusů o změnu, považuje druhý jeho omluvu za neupřímnou. Ten, kdo se omlouvá, může být v tu chvíli upřímný, pokud ale nenásleduje pokání, zůstává omluva prázdnou. Zvláště ji tak vnímají lidé, jejichž primárním jazykem omluvy je pokání.

Pokud se omlouváte člověku tohoto typu, je nesmírně důležité, abyste vyjádřili svou touhu po změně a měli promyšlený plán této změny. Chcete-li, aby vaše pokání bylo opravdu účinné, poproste druhého o pomoc při uskutečňování tohoto plánu.

Z knihy Gary Chapmana a Jennifer Thomasové „Pět jazyků omluvy". Vydalo nakladatelství Návrat domů.

Počet přečtení: 4 007 Datum: 22. 9. 2012