Nebezpečná modlitba

Král měl sen. Chtěl vysvětlení, a když se mu ho od jeho poradců nedostalo, přikázal je zahubit i s jejich rodinami. V tom okamžiku měl problém i Daniel a jeho druhové. Mohl hořekovat, propadat panice, vyčítat Bohu tuto situaci, kdy mu šlo o život, argumentovat králi, že se ho neptal na vysvětlení snu, mohl cítit křivdu atd. „Daniel… oznámil tu věc svým druhům… Vyzval je, aby prosili Boha nebes o slitování…“

Obrátit se na Boha není projev naivního člověka, který propadá panice a pasivitě. Daniel ví, co dělá a proč to dělá. Obrací se na své druhy, protože společenství je dar, a proti nebezpečí staví modlitbu. Možná nám nejde o život jako jemu a jeho druhům, ale starosti a problémy máme všichni. Jak z toho? Řešením je modlitba a společenství modlících se lidí. Když se člověk modlí, něco se děje. Modlitba není náboženský úkon, emotivní výlev srdce. V modlitbě se projevuje důvěrné přátelství s Bohem.

Význam modlitby je obrovský. Stane se to, co by se jinak nestalo. Hned poté, co mu Bůh dá odpověď, by se měl ihned nahlásit ke králi. Věc spěchá, jde mu o život! Ale Daniel jedná jinak. Nejdříve dobrořečí a děkuje Bohu. Potom předstupuje před krále a to první, co mu řekne, je, že jedině Bůh v nebesích je schopen odhalit tajemství. Dokonce dodává: „Já pak to nemám z moudrosti, které bych měl více než ostatní živé bytosti…“ (v. 30). Daniel si je vědom toho, že to byla pouze milost Hospodina, na které nemá žádnou zásluhu. Bůh není poražen. On je se svým lidem, který jej prosí o pomoc. Díky, Pane, za to.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.