… neboť odpustím

Když jsem četl tento biblický text, připomněl jsem si dva výroky, se kterými jsem se ve své kazatelské praxi setkal. Jeden řekl jistý bratr, když prohlásil, že „založí sbor slušných lidí“. Podotýkám, že nikdy takový sbor založen nebyl. A druhý je spíše teologického rázu: „my věřící, když přijde Ježíš při svém druhém příchodu na naši zemi, musíme již nehřešit, být bez hříchu. Nemůže být na nás nalezena žádná nepravost“ — slovy Jeremjášova vyjádření. Nechci s těmito výroky polemizovat, pouze chci připomenout, že je velký rozdíl mezi slovy „musíme nehřešit“ a slovy „být bez hříchu“.

Nehřešit znamená nedopustit se žádného hříchu. A protože hřích má počátek v myšlení člověka, potom to znamená nemít ani nedobré myšlenky, nekorektní pohnutky, nezapochybovat o Božích cestách, po kterých nás vede, a Ježíš hovoří i o nečistých pohledech, které jsou již hříchem. Je toho někdo z lidí schopen? A jestliže by někdo přece jenom přijal tuto myšlenku za pravdivou, jaký by prožíval život? Martin Luther toto přesvědčení měl. A kdyby ho Bůh neosvobodil biblickým textem, že spravedlivý bude žít z víry, potom by pokračoval v životě plném výčitek a zklamání ze svého „výkonu“ a z toho plynoucí beznaděje, že by mohl být jednou v Božím království.

Bůh říká, že přijde čas, kdy bude někdo hledat Izraelovu nepravost a Judův hřích, ale ani jedno nebude nalezeno. Ne však proto, že by již nehřešili, ale proto, že jim Bůh odpustil, a pak se již na ně díval, jako by nikdy nehřešili. Děkujeme, Pane, za tuto naději. Ne že nebudeme hřešit, ale že Ty nás od hříchu očistíš a budeš na nás hledět, jako bychom nikdy nehřešili.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.