Jak orat s čertem | Prameny zdraví

Jak orat s čertem

Jak orat s čertem? Myslím samozřejmě na známou legendu o svatém Prokopu, v níž se vykládá, že oral s čertem.

Jak orat s čertem

Rubrika: Různé | Typ článku: Články

V pozadí je nepochybně jeden známý biblický verš (Lukáš 9, 62): „Ježíš mu řekl: ‚Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.‘“

Podívejme se nejdříve na tento evangelijní verš. Jeho základní smysl je jasný: Kdo se chce stát Ježíšovým učedníkem a postavit se do služby Božího království, musí vše ostatní odložit a obětovat, neohlížet se nazpět a nelitovat ničeho, co tím ztratil.

Zdá se, že v pozadí Ježíšova výroku je příběh o povolání proroka Elíši čili Elizea (z 1. Král. 19,19-21): Elíša byl povolán od pluhu k úkolu proroka. Ale měl zřejmě chuť ohlížet se nazpět. Proto poprosil Elijáše: „Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ Elijášova odpověď není v hebrejském znění jednoznačná, ale zdá se, že mu to Elijáš dovolil. Říká: „Jdi a vrať se! Nezapomeň, co jsem ti učinil.“ Tak se Elíša stal Elijášovým žákem, doprovázel ho a vstoupil do jeho prorockého údělu.

Jak už jsem zmínil, máme u nás také zajímavé vyprávění o jednom zvláštním oráči: Byl to svatý Prokop, který prý oral s čertem. Píše o tom dokonce i úctyhodný Ottův slovník naučný, svazek 20, str. 748: Svatý Prokop († 1053) žil nejdříve jako poustevník poblíž Sázavy, kde později postavil Sázavský klášter. Nedaleko kláštera je rozsedlina zvaná „Čertova brázda“. Ta prý vznikla tím, že (cituji doslova): „… světec ji vyoral, maje ďábla zapřaženého do pluhu a poháněje ho křížem, který držel v pravici.“

Jak to asi bylo? Dá se orat s čertem? A jak? O tom bych vám dnes rád něco pověděl. Ale ještě než se do toho pustíme, bylo by dobré zamyslet se předem nad tím, jak čert orá s námi, čili jak se ďábel snaží podmanit si nás a zapřáhnout nás do svého pluhu či do svého vozíčku.

V podstatě mu jde o to, aby nás oddělil od Boha. Na to je několik způsobů, Když se nám v životě daří a jsme spokojení, stačí, když jen zapomeneme, od koho co přichází a máme se sami za strůjce svého štěstí. Pak to má pokušitel lehké a může nás v tom prostě nechat. Naučíme se žít jakoby z vlastních zdrojů, tedy bez Boha, a to je široká a pohodlná cesta, která vede dolů, do prázdnoty a do zoufalství. Mnozí to objeví až ve své poslední hodině. Nezdary a otřesy na takové cestě jsou vlastně Boží dar.

Vedle spokojených žijí na zemi i lidé ztrápení. Je jich mnoho, někdy se zdá, že čím dál tím víc. Lidé se trápí nad různými věcmi. Na některé doléhá jejich nevalné zdraví, špatné vztahy v nejbližším okolí, nebo i všelijaké úzkosti, co přijde, až po svíravý strach před smrtí. Jiní se trápí nad stavem světa, nad bídou hmotnou i mravní, která dusí národy, znesváří je a plodí násilí a terorismus ve světovém měřítku. Řada lidí se proti takovým věcem upřímně a snaživě zasazuje, ale zatím to moc nepomáhá. Proč? Většinou proto, že se nejde dost hluboko.

A tak jsou mnozí lidé nakloněni obviňovat z toho všeho Boha; když vládne, proč to dopouští? To je krutý, nemilosrdný? Takové myšlení se ďáblovi velice hodí. A to proto, že – údajně – vede lidi k tomu, aby se Bohu vzepřeli nejen pro svou neposlušnost a svévoli, ale hlavně proto, že se cítí být lepší než Bůh, který to vše dopouští. Kdybychom my byli na místě Boha, zařídili bychom to lépe! A tak Bůh stojí na soudu dějin a člověk jej soudí – ve jménu vší lidské bídy a bolesti. Na soudu stojí i Ježíš Kristus a lidé jej znovu posílají na kříž, protože přinesl lásku, místo aby přinesl nápravu – samozřejmě podle našich představa našeho vkusu. Ukřižujme nejen Ježíše, ale i Boha! To dělá moderní lidstvo a ocitá se v obrovské prázdnotě a před branou zoufalství.

A přece je to docela prosté. Ve své samospravedlnosti jsme zapomněli a stále zapomínáme, že to zlé, které nás svírá, je náš výtvor, zplodina naší soběstřednosti, samolibosti a sobectví. Bůh je nám tu jen nástrojem našeho sebeospravedlnění. A to z prostinkého důvodu: Ze svých představ i ze svého slovníku jsme škrtli slovo hřích. Škrtneme-li slovo hřích, je za vše vinen Bůh. A ďábel je spokojen a může s námi orat.

A teprve nyní, když jsme si nastínili, jak čert orá s námi, pootevřela se nám možnost, abychom pochopili, jak „orat s čertem“. Je třeba nedat se od něho zapřáhnout do jeho pluhu či vozíčku, do jeho záměrů a cílů. Proto říká apoštol: „Nedopřejte místa ďáblu“ (Efezským 4, 27).  Anebo ještě ostřeji: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás“ (Jakub 4, 7). Tato výzva se často vykládala jen v morálním smyslu, v morální rovině: nedejte se svést k žádnému mravně povážlivému počínání! Myslím, že je to málo, že tu jde o víc. I když se snažíme nedělat nic nedobrého a rozhodovat se správně, přece nás klikatá řeka života donese do situace, kdy už nejde o rozhodování, nýbrž o to, zda novou, tíživou a těžkou situaci přijmeme. Jinak řečeno: Jak se postavíme k tomu, v čem jsme uvázli, co na nás dopadlo, co nás sevřelo, co nás bolí a tíží, trápí a vysiluje. A tu jde o to, zdali takovou situaci, která se nám stala zkouškou, přijmeme a uneseme, nebo zda se v ní z ďáblova návodu začneme Bohu vzpírat.

Jasný příklad je Jób. Naříkal a bědoval, nenesl svůj úděl vyrovnaně a netečně, ale nakonec se pokořil a nevzepřel. A právě v tom okamžiku se hráze prolomily a setkal se s Bohem. Ale pokusme se to říct ještě prostě a zřetelně: Orat s ďáblem znamená přijímat vše, co nás potkává, všecku bídu svou i celého světa tak, aby nás to přibližovalo Bohu. Pak té bídy ďábel nemůže použít podle svého plánu a ve svůj prospěch. Protože jeho cílem je oddělit nás od Boha.

Podívejme se na Ježíše: Proč to s ním ďábel prohrál? Poněvadž Ježíš se ještě v okamžiku své smrti modlí. Jeho modlitba je ovšem bytostný dotaz, který je na hranicích výčitky: Proč jsi mne opustil? Ale Ježíš stále ještě mluví k Bohu, ne o Bohu, tedy: modlí se. Neříká: on mne opustil, protože není dobrotivý, nebo protože není vůbec. Naopak, setrvává vytrvale až do konce v hovoru s Bohem. Ptá se: Proč? A Bůh mu odpovídá, a to velice zvláštním způsobem: nikoli informací, nýbrž vzkříšením. Bůh má právo odpovědět na naše „proč“ až ve věčnosti. Když mu toto právo přenecháme, vyrazíme tím ďáblu jeho zbraně z rukou.

Apoštol Pavel to formuloval ještě jinak: Píše: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Římanům 8, 28). Tedy těm, kdo se mu v lásce odevzdali a odevzdávají. Kdo o to prosí, aby mu patřili, ať se zrovna cítí jakkoli, ba sebehůře. Jejich život je jediná veliká modlitba: Pane, pomoz mi, abych ti cele patřil navzdory všemu, co je kolem mne i ve mně samém! Abych ti patřil ne proto, že jsem takový nebo onaký, ale prostě jen proto, že sis mne ty stvořil a vybral a že já jsem tedy tvůj. Abych ti patřil, i když to bolí. Přijímám kříž jako nástroj, kterým mne vedeš za sebou.

A to je ten kříž, kterým svatý Prokop popoháněl ďábla. Dokud se kříži vzpíráme, může nám ďábel ještě leccos slibovat jako politici před volbami: pohodu a štěstí, zdraví a zdar, věčnost a nesmrtelnost. Prostě to, že nás – on sám, ďábel! – zbaví kříže. Jestliže jsme však kříž, Kristův kříž a v jeho síle svůj kříž, přijali a nedáme si jej vzít ani vyrazit z rukou – svatý Prokop jej měl také trvale v pravici a neodkládal jej! – je ďábel bezmocný. Právě to, čím se nás, podobně jako Jóba, snažil postihnout, nás přibližuje k Bohu. A tím je pokušitel zapřažen do Božích záměrů a tak i do služby těm, kteří nad ním v síle kříže vítězí.

Učit se „orat s čertem“ tedy v pravém a hlubokém smyslu znamená jít za Ježíšem, neohlížet se od pluhu (Lukáš 9, 62) a učit se u něho přijímat a nést kříž jako nejvlastnější znamení a poznamenání křesťanského života.

Prosme o to, aby nám Duch svatý dal takovou svobodu od sebe samých a tím pro Boha, aby už s námi pokušitel nic nezmohl. Odevzdávejme Kristu nejen své bolesti a starosti, ale i všechen strach a pochybnosti, všechnu svou lidskou troskotající naději, kolísající víru i nalomenou lásku. Všechno své lpění na životě i na všem, co budeme muset na konci stejně Bohu odevzdat. Bůh sám stačí na vše u těch, kdo jsou jeho a kdo v jeho síle zapřáhli pokušitele a s ním i všechno své pokušení, trápení a úzkosti do Kristova pluhu. A pak rozoraná země našich srdcí vydá úrodu království.

Z knihy Jana Hellera Jak orat s čertem. Vydalo nakladatelství Kalich

 

Počet přečtení: 2 837 Datum: 21. 4. 2016