Hůl v hada

Mojžíš však znovu namítal: „Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal.“ Hospodin mu řekl: „Co to máš v ruce?“ Odpověděl: „Hůl.“

Hospodin řekl: „Hoď ji na zem.“ Hodil ji na zem a stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk. Ale Hospodin Mojžíšovi poručil: „Vztáhni ruku a chyť ho za ocas.“ Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl. „Aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ (Exodus 4,1-5)

Je to divný příběh. Mojžíš tu dokonce na Hospodinův rozkaz čaruje s holí. Zavání to – alespoň na první zdání – tmářstvím a pověrou a vůbec je to něco, co bychom v Bibli raději nečetli. Ale když už se ten příběh jednou do bible dostal, pak jistě ne omylem, nýbrž proto, že Izraelským něco říkal, že z něho slyšeli nějaké naučení. Ale jaké naučení z něho ti staří slyšeli? To ovšem není jednoduchá otázka a nad odpovědí se musíme důkladně zamyslet.

Ze souvislosti je zřejmé, že tu jde o úkon symbolický. Má ověřit Mojžíšovo poslání, ukázat, že jej poslal Hospodin. Klíčem příběhu je symbolika hada a hole. Podívejme se na obojí trochu blíže.

Nejdůležitější místo o hadu je třetí kapitola První knihy Mojžíšovy, tedy dnešní čtení Písma. Had je zde zástupce všeho zlého, přímo samo vtělení zla. A přece tu bible nemluví o Satanu či ďáblu, nýbrž právě o hadu, který byl nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil (Gn 3, 1). Je tedy sice nejchytřejší, ale přece je jen jedním z těch živočichů, které Bůh stvořil a nad nimiž svěřil vládu člověku. Podle Gn 1,28 má člověk panovat nad všemi živočichy: „Panujte nad rybami mořskými, nad ptactvem nebeským i nad všelikým živočichem, hýbajícím se na zemi.“ Chyba Evy byla v tom, že namísto panování nad hadem se jím dala ovládnout a manipulovat. To byl začátek těch zlých událostí, o nichž vypráví Genesis 3. Podle Bible je tedy osudnou chybou, hříchem, když se člověk dává vnitřně ovládnout kýmkoliv a čímkoliv jiným kromě samého Stvořitele, ať jsou to předměty nebo bytosti, ideje či lidé, nebo jakékoli jiné stvoření Boží či lidské. Zvláště nad „zemí“, nad přírodou v sobě i okolo sebe má člověk panovat, jinak se ocitne v moci hada.

Podobně jako had má i hůl v bibli svou symboliku. Hebrejština má pro hůl několik výrazů, Ten, který čteme ve čtvrté kapitole Druhé knihy Mojžíšovy – matte, znamená jednak hůl, o kterou se člověk opírá při chůzí, pak také vladařskou hůl, žezlo, a konečně ve významu kmen označuje pokolení, nejčastěji některý z izraelských kmenů. V původním smyslu je to tedy nástroj určený k pomoci člověku.

A nyní se vraťme k našemu příběhu. Mojžíš se i se svým stádem ocitl na poušti, kde se mu na Boží hoře v hořícím keři zjevil Hospodin. Povolává si ho do své služby a posílá do Egypta vyvést Izraelské. Ale Mojžíš se vzpírá přijmout tento úkol, protože čeká, že mu Izraelští neuvěří, že ho neposlechnou, že mu řeknou: „Hospodin se ti neukázal“ (Ex 4, 1). Dnes slýcháváme podobnou námitku: „Ale vždyť jste Boha nikdy neviděli.“

Za tím vším zdráhá ním je u Mojžíše jistě i nedůvěra ve vlastní síly. Copak vůbec mohou uvěřit – Izraelští stejně jako lidé kolem nás dnes –, když vidí mne, Mojžíše, člověka slabého, nemohoucího, bezmocného? Vždyť už jsem to jednou zkusil, chtěl jsem napravit křivdu, a nakonec z toho byla vražda a útěk z Egypta, zkrátka nic dobrého. Ne, Hospodine, říká Mojžíš, já se na to nehodím, mně stejně neuvěří, vyber si někoho jiného.

V této situaci Hospodin Mojžíšoví namísto odpovědi slovy ukazuje skutkem, že Mojžíš – a s ním nikdo z těch, kdo přijali Boží pověření – není tak bezmocný, jak si ve své nedůvěře a malomyslnosti myslí. A užívá k tomu toho, co má Mojžíš nejčastěji v ruce, jeho hole. Proto se ptá: „Co to máš v ruce?“ Pochopitelně ne proto, že by to nevěděl, ale proto, aby si Mojžíš při odpovědi uvědomil, že je to nejběžnější a nejzákladnější nástroj každého pastýře, něco docela obvyklého a známého, co mívá v ruce od rána do večera.

A tu říká Hospodin něco divného: „Hoď ji na zem.“ Když Mojžíš poslechne, promění se hůl v hada. V symbolické mluvě není na takové proměně nic divného. Všecky nástroje člověka, i ty, které si sám vyrobil a s nimiž je důvěrně obeznámen, které držívá v ruce třeba celý den, se mohou změnit v něco, co rozsévá zkázu a zhoubu, jakmile se mu vymknou z rukou. Představte si řidiče auta. Sedí za volantem celý den, je s ním tak důvěrně obeznámen, jako Mojžíš se svou pastýřskou holí. Ale běda, kdyby jej pustil z ruky! V tom okamžiku se jeho vůz změní v krvavou šelmu a jedovatého hada, který vraždí na potkání. Takových věcí bychom mohli uvést celou řadu např. chirurgický skalpel, sekyru, pero či jazyk. Když člověk přestane vládnout nad přírodou, kterou má v sobě, mění se v něm tato příroda ve zlou moc a člověk sám, posedlý zlými silami a vydaný mocnostem, které už nedokáže ovládat, se podobně jako Mojžíš ocitá na slepém, leckdy zběsilém útěku.

Ale náš příběh ukazuje ještě dál a hlouběji. Když se v sedmé kapitole Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 7, 9-15) líčí, jak potom ukázal Mojžíš toto znamení před faraonem, říká se tam, že se Mojžíšova hůl proměnila nikoliv v hada, nýbrž v krokodýla či draka (hebrejsky tanin, kdežto v Exodu 4 je nachaš). Drak a had jsou ostatně v biblickém přírodopisu blízcí příbuzní (Zj 12, 9). Jenže drak je podle Iz 51, 9 (i Ž 89, 11) symbolickým označením Egypta. „Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Pro buď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka?“ Takže Mojžíše tu na jeho útěku před vlastní bývalou holí nepronásleduje jen nějaký brejlovec či písečná zmije, nýbrž celý Egypt, všechny mocnosti temnoty, které Egyptem přišly a přicházely ke slovu. Mojžíš se v tom okamžiku vnitřně vrací do situace, kdy po vraždě Egypťana utíká před egyptskými pronásledovateli. Tak jej tu pronásleduje jeho vlastní minulost, všechna hrůza, před kterou kdysi utekl k Midjánským.

A právě když je Mojžíš vnějšně znovu na útěku a vnitřně znovu na dně, přichází Hospodinův příkaz: „Neutíkej, obrať se, vztáhni svou ruku a chyť ho! Ty, malý a slabý člověče, pusť se do boje se vším zlem, se všemi mocnostmi pekla, které na tebe útočí a které tě tu v hadí podobě pronásledují!“ Neuvěřitelný příkaz! Cožpak dá Bůh Mojžíšovi – nebo nám – tolik síly, abychom holýma rukama zvládli to, co se nám přímo pod rukama proměnilo v nositele zhouby a zkázy?

Mojžíš v této zkoušce odvahy obstojí a uposlechne: „Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl.“ Jako řidič, který se vzpamatoval a chytil volant, jako člověk, který v rozhodujícím zlomku vteřiny ovládl svůj strach, svou beznaději, své zoufalství, svou minulost, vše, co na něj útočí, sám sebe na útěku.

Jenže v tomtéž okamžiku se mu tato událost stává předjímkou budoucnosti, zaslíbením toho, co ho čeká. Jako by mu tímto znamením Hospodin řekl: „Stejně přemůžeš i to, co všechno had znamená a připomíná, celý Egypt s jeho nesmírnou dračí silou a hadí povahou. Jestliže toto znamení uvidí Izraelští, jistě porozumí: sám Egypt, had a drak a s ním všechny pekelné mocnosti i jejich zbroj budou přemoženi, pokud se opováží vztáhnout na ně ruku ti, kdo před nimi byli až dosud na útěku. Toto znamení Izraelské přesvědčí.“ Samozřejmě toto znamení nepřesvědčilo faraona, aby lid propustil, naopak jej nejprve zatvrdilo a situaci Izraele zhoršilo. Muselo přijít ještě mnoho těžkých chvil a egyptských ran, než Izrael mohl vyjít z Egypta, ale zásadně bylo to, co se pak dělo v Egyptě, jen zoufalou obranou Egypta proti vnitřní převaze těch, kdo proti němu bojovali.

V Novém zákoně se také vypráví o jednom pozoruhodném setkání s hadem na poušti. Přišel k pokoušenému Ježíši s trojím pokušením: s pokušením hladu či chleba, s pokušením moci či vlády a s pokušením svévole či zázraku. Ale Ježíš se před hadem nedal na útěk, opřel se mu a zvítězil. Tak platí i pro nás: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás!“ (Jk 4, 7), „Vzepřete se mu, zakotveni ve víře!“(1 Pt 5, 9).

Tato podivuhodná moc nad hříchem i zlem, nad strachem vlastní duše i hrozbami okolí, nad vším, co obrací lidi na útěk, ta je dodnes průkazem svědků a dokladem jejich poslání. Na konci Markova evangelia (Mk 16, 17 -18a) říká Ježíš: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane.“ Tak končí znamení s hadem: Když jim tohle, Mojžíši, ukážeš, když uvidí tvou statečnost a odhodlání tváří v tvář hadům a drakům, pak uvěří, že se tobě ukázal Hospodin, Bůh otců jejich. A moc Egypta se začne třeba zatím zvolna a pro mnohé ještě neviditelně, ale přece skutečně a nenávratně hroutit, jako tenkrát za Mojžíše.

Z knihy Jana Hellera Jak orat s čertem. Vydalo nakladatelství Kalich.