Desetikilový důkaz lásky

Druhou polovinu své dovolené jsme prožili s manželkou v Orlických horách. Přihlásili jsme se totiž na akci, která má už několik let název „Manželská setkání“. Každý den zde byly připraveny dvě přednášky, o kterých pak diskutují malé skupinky čtyř manželských párů, a nakonec jsme ještě vše probírali soukromě ve dvou.

První přednáška s názvem Krize v manželství byla už v neděli odpoledne. Začala stručným přehledem nejrozšířenějších falešných představ o manželství, které jsou realitě na hony vzdálené.

Když dva lidé vstupuji do manželství, mají pocit, že od něj oba očekávají to samé. Brzy poznají, jak se ve svých očekáváních různí. Je to logické. Muž a žena jsou každý jiný. Pocházejí z různého prostředí, mají rozdílné zájmy, koníčky ijiné vzory z dětství.

Novomanželé očekávají, že vše dobré, co je v jejich vztahu, bude ještě lepší. Myslel jsem si to před čtvrt stoletím také. Už pár dnů po svatbě jsem zjistil, že manželství není jen o tom, co získávám, ale i tom, co ztrácím. V manželství se například vzdávám své svobody. Dřív jsem se nějak rozhodl a nikomu do toho nic nebylo. Po svatbě se najednou o má rozhodnutí začala zajímat i manželka a já zjistil, že bude dobré, když se s ní budu radit.

Často už před svatbou snoubenci zjišťují, že ten druhý nemá jen kladné vlastnosti. Ve své zamilovanosti ale věří, že vše špatné časem zmizí. A pak najednou poznávají, že svatbou ta pravá dobrodružství, někdy i dost bolestivá, teprve začínají.

Mladí lidé se také domnívají, že znají svého partnera a vědí, co od něj mohou očekávat. V den naší svatby jsem se také domníval, že tu svou Bohunku dobře znám. Velice rychle mne z tohoto bludu vyvedla. Ajá najednou zjišťoval, že nerozumím ani sám sobě, natožpak jí. Zjistil jsem, žejsem si nevzal dívku, kterou jsem měl ve svých zamilovaných představách, ale někoho úplně jiného.

Přednáška, která pak pokračovala ještě dál, byla velice zajímavá. Přednášeli Dana a Rosťa, manželský pár, který už spolu pár krizí zažil a ve zdraví je i přežil. Hovořili o tom, co jsem poznal i já se svou ženou, že z každé překonané a vyřešené krize vychází naše láska ještě silnější a odolnější.

Dana dosavadní soužití s manželem hodnotila slovy: „Manželství je dřina, protože vše krásné se rodí v bolestech.“ A Rosťa k tomu dodal: „Život je to, co se stane, když máte v plánu něco úplně jiného.“ V průběhu jejich přednášky jsem měl pocit, že mluví o mně a o mém manželství. Ale také jsem si vzpomněl na rodiče mého kamaráda. Bylo to v souvislosti s představou, že že vše krásné bude ještě krásnější.

Kamarádovi rodiče, Jana a Tomáš, prožili svou svatební cestu v Nízkých Tatrách. Celý týden se postupně přesouvali z místa na místo. Spali pod širákem a vše potřebné museli nosit s sebou. Jana měla doma skalku a hned první den v horách uviděla nádherný kámen. V duchu si už představovala, jak se bude vyjímat v její zahrádce. Protože byli mladí a zamilovaní, Tomáš vyhodil ze své krosny všechny věci, uložil do ní kámen, vše ostatní naskládal zpět a vydali se na cestu. Vůbec mu nevadilo, že jeho batoh přibral na váze deset kilo. Ten kámen nosil na svých zádech celý týden.

Poslední den Jana objevila ještě krásnější kámen. Tomáš beze slov vytáhl z krosny kámen, který nosil celý týden. Na jeho místo uložil Janin nový objev, který se pak na její skalce dostal na čestné místo…

Není to krásný důkaz lásky? Když mi to kamarád vyprávěl, v duchu jsem si položil otázku: „Udělal by Tomáš to samé i po pěti letech manželství?“

Desetikilový kámen v krosně je možná pro někoho úžasný důkaz zamilovanosti. Osobně si ale myslím, že největším důkazem lásky je ochota řešit krize v manželství místo rozvodu raději hledáním jejich příčin i následným řešením. Někdy je to těžší než ten desetikilový kámen. Ale stojí to za to.

Z knihy Vlastíka Fürsta Pastorův blog. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.