Co nás mají naučit pandemie a požáry | Prameny zdraví

Co nás mají naučit pandemie a požáry

Co má současná pandemie COVID-19 společného s rozsáhlými australskými požáry? Obě dvě události ovládly titulky médií, byly vykresleny jako katastrofy, které stojí lidské životy, způsobují utrpení a mají devastující společensko-ekonomické následky. O obou se hovořilo jako o bezprecedentních a neočekávaných. Ani jedna z nich přitom bezprecedentní není.

Co nás mají naučit pandemie a požáry

Rubrika: Různé | Typ článku: Články

Virus i rozsáhlé požáry předpovídali odborníci dávno předtím, než se o ně začala zajímat veřejnost. Řada vědců varovala, že po SARS přijde další pandemie. Stejně tak zkušení hasiči upozorňovali na závažnost a nepředvídatelnost australských požárů. Ani přes tato varování se však australská ani čínská vláda — jedna demokraticky zvolená, druhá autoritářská a formálně komunistická — nedokázala vyhnout kritice občanů, že krizovou situaci dostatečně nezvládá.

Hybridní pohromy

Zda za katastrofy může příroda, nebo jsou zaviněné člověkem, je těžké posoudit. Stále častěji se setkáváme s tzv. hybridními pohromami, mezi které patří i australské požáry a pandemie COVID-19. Na obě měly alespoň částečný vliv špatná ochrana a nadměrné využívání přírodních zdrojů. Pokud by byly tyto oblasti zvládnuty dobře, dalo by se událostem alespoň částečně předcházet. Ačkoli klimatická změna neútočí s takovou rychlostí jako pandemie viru, už nyní se pohybujeme za hranicí, kdy je možné ji zcela zastavit. Posunuli jsme se od zmírňování jejích dopadů k adaptačním řešením.

Klíčovou roli v době krize zastávají vlády. Silná společenská struktura a nadšení dobrovolníků mohou být efektivní, pokud je vláda slabá, jak se ukázalo v případě australských požárů. Přesto nyní nutně potřebujeme schopné a výkonné vedení. Alespoň tak to Australané vysvětlili svému premiérovi Scottu Morrisonovi, jenž od obětí požárů sklidil posměšky a musel se nakonec veřejně omluvit, že krizi nezvládl.

Jaká by tedy měla být vláda, která obstojí tváří v tvář ještě znepokojivějším událostem, než jsou pandemie a požáry?

Schopná, výkonná a efektivní

Krize vyžadují přístup shora dolů („top-down“) a jasné srozumitelné příkazy, které by za normálních okolností mohly být vnímány jako nepřijatelné a příliš tvrdé. Dokonce i západní média a další kritici čínského režimu museli ocenit jeho působivé úspěchy při vypořádávání se s epidemií, která by se v méně autoritářském režimu šířila mnohem rychleji. Avšak každá pohroma je jiná a k tomu, abychom se ji mohli snažit odvrátit, potřebujeme dostatek důvěryhodných informací. Přesně v tomto momentu většinou přílišná centralizace zklame.

Ohromilo mě, když v počátcích epidemie singapurští ministři uznali, že i po zkušenosti se SARS představuje COVID-19 zcela novou výzvu plnou neznámých, a strategii je tudíž potřeba přizpůsobit novému poznání.

Důraz na rychlá řešení ve jménu efektivity může mít katastrofické důsledky, jak se stalo během Maovy éry. Tehdejší čínský vůdce se v rámci snahy zvýšit čínskou produkci obilí rozhodl vyhubit vrabce, které považoval za hlavní škůdce. Toto narušení přírodního cyklu způsobilo kritický nárůst počtu hmyzu, jež sám zničil úrodu obilí a v zemi tak způsobil hladomor.

S rostoucí mocí roste také potřeba přístupu k důvěryhodným informacím. Čína se ze své lekce evidentně nepoučila. Avšak to samé platí i o dalších zemích, kde úroveň zdravotnictví a ochrany přírody rozhodně neodpovídá úrovni ekonomického rozvoje.

Férová, spravedlivá a důvěryhodná

Je zcela přirozené, že lidé čelící pohromě cítí strach a snaží se přednostně ochránit sami sebe bez ohledu na širší komunitu. Davy lidí utíkající z Wu-chanu, panické skupování potravinových zásob a roušek v Singapuru, ostrakizace možných přenašečů viru — to jsou jen některé příklady chování vedoucího k chaosu. Singapuru se povedlo zabránit šíření strachu poměrně rychle, a to díky důvěře obyvatel ve vlastní vládu. V řadě dalších zemí ale nebylo možné dosáhnout stejné úrovně spolupráce a kontroly. Kvůli nižší míře důvěry ve vládu lidé upřednostňovali vlastní „přežití“ nad dobrem celku.

V první řadě musí politici ujistit své občany, že základními principy, od kterých se bude odvíjet veškerá jejich činnost, jsou spravedlnost a férovost. Musí zajistit, aby měli všichni stejný přístup k nedostatkovému zboží a službám. Mezi příklady toho, jak může vláda v době krize jednat, patří distribuce roušek a přísná pravidla proti umělému stanovení tržních cen. Každý občan by si měl být také jistý, že mu bude poskytnuta dostatečná zdravotnická péče, což pro řadu zemí stále není samozřejmostí.

Singapur má výhodu poměrně stálé vlády, která má za sebou dlouhodobé výsledky, čímž se liší jak od Číny, tak od Austrálie, jejichž vedení se ze zákona obměňuje co tři roky a v poslední době dokonce ještě častěji. V době krize je vláda souzená podle svého výkonu, nikoli slibů. Komunikace singapurských lídrů směrem k občanům byla jasná a srozumitelná. Informace konzultovali s odborníky a pravidelně je aktualizovali. Takové jednání mělo v době krize nesmírně uklidňující efekt.

Prozíravá, přizpůsobivá a odolná

Žádná vláda nedokáže předpovídat budoucnost. Se zhoršujícím se stavem životního prostředí a neudržitelným populačním růstem by však měla alespoň předpokládat, že pandemie a požáry budou stále častější a závažnější. Bohužel, řada zemí má už nyní problém řešit neznámé, o kterých ví. Na neznámé, o kterých ani neví, už nezbývá čas.

Dokonce ani ty nejbohatší a nejrozvinutější státy nemají připraveny komplexní strategie a sahají po řešeních, která jen reagují na aktuální události a jsou dlouhodobě neudržitelná. Mezi ně patří třeba pozastavení dodávek elektrické energie veřejným institucím a domácnostem za účelem snížení rizika požáru nebo příslib miliard dolarů na kompenzace pro oběti záplav, které jsou většinou nekoncepčně využity pouze na rekonstrukci staveb v ohrožených oblastech.

Vlády potřebují více než plán B a v době bez historických a vědeckých precedentů dokonce i více než plán C, D, E nebo F. Nemohou jen opatrně ohmatávat kamínky v řece a pomalu si hledat cestu. Musí do rozbouřené řeky skočit a plavat proti proudu i se všemi sociálními, historickými a kulturními břemeny. Některých z nich se dokonce budou muset vzdát. Vzpomínám si, jak nám jeden významný profesor během přednášky řekl, že celých 50 procent z toho, co se na medicíně naučíme, už bude v době našeho nástupu do praxe zastaralé. Háček je v tom, že nikdo neví, kterých 50 procent to bude. V dnešním rychle se proměňujícím světě může toto číslo ještě narůst.

Čína se stala terčem kritiky za pomalé jednání v době, kdy ještě měla možnost virus udržet v jeho raném stadiu. To později vyvrátila Světová zdravotnická organizace, která naopak pochválila čínské úsilí jakožto „vysoce ambiciózní, rychlé a intenzivní“.

Otázka v případě předběžných opatření tkví v tom, kdy a jak přísně je uplatňovat. Pokud by po nich politici sahali příliš často, byli by nazýváni „alarmisty“. Navíc by se museli potýkat s nákladnými společensko-ekonomickými důsledky. Pokud se naopak rozhodnou vyčkávat, hrozí jim, že budou označeni za „nedbalé“ a „neschopné“.

Lekce pro globální obec

Pandemie COVID-19 a klimatická změna jsou pohromy ovlivněné lidskou činností a nabízejí nám spoustu příležitostí se poučit. Je evidentní, že žádná země zatím nemá úspěšnou strategii, jak se s těmito událostmi vypořádat. Některé státy k nim přistoupily o mnoho lépe než ostatní, přesto by neměly podléhat pocitu uspokojení nebo povýšenosti. Tohle není soutěž o nejlepší krizové řízení. Právě naopak, jsme součástí globální sítě, ve které nás nejslabší články činí zranitelnými. Je nezbytné posilovat vzájemnou spolupráci a bránit fragmentaci. To je naše naděje do budoucna.

Možná bychom se na pandemii COVID-19 měli dívat jako na zkoušku. Ukazuje nám, čemu budeme čelit, pokud nezačneme usilovněji pracovat na zmírnění dopadů klimatické změny – a na sobě.

Geh Min, převzato z časopisu Sedmá generace

Počet přečtení: 204 Datum: 28. 3. 2022