A co když láska skončí?

Setkal jsem se však i s těmi, kteří naříkali nad ztrátou lásky. Třeba jim zemřel milovaný člověk nebo prožili bolestný rozchod s někým, koho měli rádi. Pokud byl prožitek ještě příliš čerstvý, ptali se: „Jak to přežiji?" Svěřil se mi mladý muž, kterému hrozil rozpad manželství: „Nejdříve bylo všechno nádherné, ale pak přišly problémy. Začal jsem je léčit alkoholem. Teď se chce se mnou manželka rozvést." Když se ho bývalý spolužák zeptal, co bude dělat dál, odpověděl: „Jestli to udělá, vezmu si život."

Všichni samozřejmě nereagují stejně, ale někteří lidé nejsou schopni překonat ztrátu lásky. Někdy opravdu nezůstane jen u vyhrožování, ale slova se promění ve skutek. Proč tomu tak je? Bolí nejen tělesné, ale i duševní zranění, a kdo ví, co je bolestnější. Když si někdo zlomí nohu, je odborně ošetřen. Je-li zlomeno srdce nebo zraněna duše člověka, nedojde obvykle k žádnému ošetření nebo léčení, ačkoli je potřebné. Jak se má zachovat člověk, který prožije zklamání nebo ztrátu lásky?

Především se netvářit, jako by se nic nestalo. Když si někdo zlomí nohu a musí chodit celé týdny se sádrou, je rád, když s ním přátelé cítí. I při duševním zranění touží člověk po účasti, i když to nedává najevo. Nemá smysl užírat se bolestí a předstírat, že se s tím snadno vyrovnal. To jen prodlužuje bolest a zpomaluje léčbu. Nikdo se ze zklamání v lásce nevyléčí přes noc. Proto potřebuje pomoc.

Možná, že hned nenajdeme člověka, který by byl ochoten s námi snášet bolest našeho srdce - vždyť ostatním nepřipadá tak závažná jako nám samým. Někomu může pomoci, svěří-li své myšlenky i své trápení třeba deníku. Jiným, když si po tak silném náporu dopřejí trochu klidu. Další mohou uklidnit své myšlenky i srdce, když podřídí svůj denní program pevnému plánu. Samozřejmě, není to absolutní řešení, ale i duševní rány se časem zahojí. Přirozeně, nejlepší je, máme-li přátele, kterým můžeme otevřít své srdce a najít u nich pochopení. Duševní otřesy potřebují ventil, kterým se napětí uvolní. Naši prarodiče to měli lehčí než my. Klepali koberce, zadělávali na chléb, drhli podlahu, štípali dříví, prostě duševní bolest vybili tělesnou činností. V mnoha případech jednoduchý způsob skutečně vedl k vyléčení.

I my potřebujeme najít cesty k uvolnění vnitřního napětí. Jinak můžeme duševně nebo i tělesně onemocnět. Vnitřní rány se mnohdy zahojí jen nedokonale a zanechají ošklivé „jizvy". Nejsou navenek vidět, ale většinou je cítíme po celý život - a nejen my, ale i naše okolí.

Se ztrátou velké lásky se vyrovnáme tím rychleji, čím méně budeme zaměřeni na sebe a na svou bolest. Litovat nemá cenu. Mluvme o svém trápení s Bohem. Prosme, ať nám ukáže, kdo nás potřebuje, abychom pomohli jiným. I když jsme teď ztratili někoho, kdo nás měl rád, rozdávejme lásku jiným, tolik lidí kolem nás ji potřebuje. Jen tak se může naše velká bolest uzdravit, jen tak budeme schopni znovu přijímat lásku. Je to ta nejlepší cesta, jak přežít „ztrátu lásky" bez trvalých následků.

Z knihy Güntera Hampela „Každý touží po štěstí". Vydala CASD.