Veřejnost míní, průzkumy mění…

„Strach z budoucnosti. Češi se bojí nedostatku pitné vody, teroristických útoků i migrace, ukázal průzkum,“ hlásaly například letos na Nový rok internetové stránky Českého rozhlasu. V článku o exkluzivním průzkumu agentury Median pak populární sociolog Daniel Prokop uvedl, že „výrazně posílilo vnímání environmentálních hrozeb — to znamená změn klimatu a jejich vliv na úrodu a stěhování lidí po kontinentech a podobně. To byl ještě loni v podstatě tak marginálně vnímaný problém, který za velmi vážný označovala 38 procent lidí, dneska to je 52 procent lidí.“ Zvýšená pozornost české veřejnosti vůči globálnímu oteplování je jistě dobrá věc, co ale vlastně onen čtrnáctiprocentní nárůst environmentální vnímavosti znamená?

Na první pohled by se mohlo zdát, že díky pravidelnému zveřejňování průzkumů média nastavují společnosti zrcadlo a citlivě reagují na změny jejích nálad. Jeden milion čtyři sta tisíc našinců si náhle uvědomuje, že nám to planeta může pěkně spočítat. Anebo to každý z nás vnímá tak nějak o čtrnáct procent silněji? Čtenáři a čtenářky se v každém případě z průzkumů dozvídají, co si vlastně v průměru myslí, čeho se bojí nebo koho by volili.

Na druhý pohled už to ale vypadá jinak: průzkumy jsou totiž především mediální produkty. Výstupy agentur jsou stejným polotovarem mediálního provozu jako tiskové konference, vyvěšování transparentů na chladicí věže nebo protestní pochody: předpokládá se, že novináři polotovar „zveřejní“, tedy chopí se ho, přimíchají k němu další ingredience, opepří, někomu to osolí a výsledný informační pokrm zařadí do zpravodajského menu. Mediální konzumenti to pak spolknou i s navijákem a nejspíš je ani nenapadne, že když se takto seznamují s veřejným míněním a srovnávají ho se svými vlastními názory, jsou to oni sami, komu je nabízena možnost přizpůsobit se mediálnímu zrcadlu.

Vytváření veřejného mínění

Průzkumy totiž veřejné mínění nejen reflektují, ale zároveň ho i ovlivňují tím, že ho samy vytvářejí. Nejvíc je to vidět u volebních preferencí, které často fungují jako sebenaplňující se proroctví: jakmile nová strana začne v průzkumech atakovat pětiprocentní hranici, voliči získají jistotu, že jejich hlas zřejmě nepropadne, odhodlají se ji podpořit — a preference utěšeně rostou. Své by o tom mohli vyprávět zelení pod vedením Martina Bursíka v roce 2006, kdy se poprvé dostali do parlamentu a následně i do vlády. Naopak jakmile se začne strana v průzkumech konzistentně propadat, i někdejší skalní voliči se od ní odvrátí, aby zamezili propadnutí svých hlasů. Své by o tom mohli vyprávět zelení pod vedením Matěje Stropnického v roce 2017, kdy se jejich jádro scvrklo na jedno jediné procento. Pětiprocentní nebo jednoprocentní podpora je přitom něco, co by bez průzkumů neexistovalo.

Není tomu tak, že jakmile předseda zelené strany plácne něco moudrého, dvacet tisíc oprávněných voličů změní názor a rozhodne se volit jeho stranu, což je pak zachyceno průzkumníky veřejného mínění na základě dotazování reprezentativního vzorku obyvatelstva. Jsou to často právě otázky průzkumníků, které přinutí dotazované zformulovat nějakou odpověď, která by zapadala do jedné z nabízených možností — a oni tedy něco řeknou, pak se to zprůměruje a „odinterpretuje“. Celé to funguje tak, že nejprve se názory dotazovaných „očistí“ od důvodů, které je k těmto názorům dovedly — tazatele zajímá, koho bude respondent volit, ne proč — a tyto čisté, na jedno desetinné místo zaokrouhlené výsledky jsou pak doplněny spekulacemi expertů nebo novinářů o tom, co nejspíš způsobilo vzestup jedné strany a pokles druhé.

Možná by nebylo špatné se na to respondentů konkrétně zeptat, získaná čísla by tím ale přestala být užitečná, protože jejich kouzlo spočívá právě v tom, že poskytují příležitost ke spekulacím, které jsou díky tvrdým číslům prezentovány ve formě příčin a následků: pokles SPD o dva procentní body „by mohl“ být způsoben odsouzením prvního českého teroristy Jaromíra Baldy, který se stranou sympatizoval a pracoval pro ni; plných 44 procent obyvatel očekává, že letos bude líp, protože ekonomika roste; důvěra v církve naopak klesla, a to zřejmě kvůli církevním restitucím, a tak dále.

Ale i bez podobných interpretací je to vypečený kouzelnický trik: zatímco se před našimi zraky něco komplexního převádí na jedno jediné číslo, něco ve stejný okamžik přestává být vidět. Stejně jako sportovní fanoušci, které nezajímá sama hra, ale pozápasová analýza, soustředíme se na numerický přelud, který zdánlivě odhaluje pravdu daného okamžiku, ale ve skutečnosti konstruuje to, co pravdou teprve bude.

Lidé versus jejich vlastní názory

Průzkumy nás tímto způsobem stavějí mimo hru do pozice pouhých pozorovatelů: prezentují nám preference politických stran jako něco objektivního, vnějšího, něco, co nemůžeme ovlivnit, a odcizují nás tak od politiky a od snahy věci měnit. Co taky dělat proti třicetiprocentní podpoře pro Babiše nebo sedmdesátiprocentním obavám z útoků Islámského státu? Ani se nás vlastně nikdo neptal. Přesto jsou v těch číslech díky důmyslným statistickým metodám a reprezentativním vzorkům zahrnuty i naše názory. Při čtení výsledků průzkumů veřejného mínění tak vlastně sedíme tváří v tvář svým vlastním názorům, které si už ale ke svým vlastním účelům zprivatizoval a vytuneloval někdo jiný.

O médiích, která průzkumy levně a rutinně zaplňují mediální prostor a tváří se přitom demokraticky, už byla řeč. Stejným zbožím jsou průzkumy i pro agentury, které je provádějí — i sociolog je člověk, který musí z něčeho splácet hypotéku. Protože se ale všeobecně ví, že prostřednictvím průzkumů je možné veřejné mínění reálně ovlivňovat, existuje šuškanda o určitých preferovaných metodách vedoucích k preferovaným výsledkům — jinými slovy o tom, že některé průzkumy mohou být cinknuté. Agentury, které u nás průzkumy provádějí, mají reputaci různou, otázky v různé míře sugestivní a vzorek populace v různé míře reprezentativní. Média, pro něž každý průzkum znamená především snadno napsaný článek, mezi jednotlivými agenturami příliš nerozlišují, a sama navíc vymýšlejí ankety ve stylu „Kdo je vaše nejoblíbenější postava a proč právě Lenin?“

Je ovšem třeba rozlišovat. Výstupy agentur STEM/MARK, PPM Factum, Median nebo Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) nejsou založeny na ocucaných palcích jejich výzkumníků, ale na dodržování řemeslných zásad oboru. Naopak agentury SANEP, Médea Research nebo Phoenix Research mají odbornou reputaci poněkud pošramocenou a jejich nastavování zrcadla společnosti by se proto nejlépe uplatnilo v zrcadlovém bludišti na Petříně.

Winston Churchill sice podle svého vlastního prohlášení věřil pouze těm průzkumům, které si sám zfalšoval, politické průzkumy našich renomovaných agentur nicméně vykazují nejen velkou míru vzájemné shody, ale také se obvykle celkem dobře strefí do skutečných volebních výsledků. V tomto ohledu jsou proroky, které je lepší brát vážně.

Jan Miessler, Sedmá generace