Turistický průmysl

Turisté konzumují hutné a zahuštěné zážitky, jež mohou pocházet buďto z otevřené krajiny, anebo z historických památek. Podle potřeby a místních možností lze obojí zdroj vzrušení vhodně kombinovat.

Zvyšování výnosů turistického průmyslu vyžaduje polovojenskou organizaci nájezdů a vhodnou přípravu zdroje turistických zážitků. Jinak by nebylo možné přepravit za jedinečnými zážitky po celém světě za rok více než půl miliardy platících turistů. (V roce 2010 by jich již měla být celá miliarda.)

Osvědčené postupy organizované turistiky vytvářejí strukturu, jež může být aplikována zcela uniformně kdekoliv ve světě. Tato organizační struktura (autobusy pro vyhlídkové a okružní cesty, navzájem si k nerozeznání podobné hotely a zařízení rychlého stravování, prodej po celém světě stejných typů suvenýrů, večery s nefalšovanými domorodci apod.) překrývá svéráz navštívené krajiny či památky, podobně jako dálnice ničí svéráz krajiny na kterémkoliv kontinentu.

Výsledkem je, že návštěvník jakékoliv metropole, pláže či horského kraje konzumuje vždy v podstatě totéž. Původní cíl turistiky - obohacování se novými zážitky - je technikou jejího provozování z velké míry již dopředu vyloučen. Je to dáno také tím, že na obvyklých turistických trasách bylo už dávno vše domácí vytlačeno turisty. Ti se potkávají po celém světě, roztříděni do kategorií podle nároků na přepych a podle výše svého pojištění.

Cílem turistického průmyslu není pouze výroba nevšedních zážitků odstupňovaných podle solventnosti klienta, ale především výroba vzpomínek. Turista nechce v navštíveném místě žít, chce mít na místo jen hezkou vzpomínku, a kromě níž samozřejmě též osvědčení, že zde byl. Výroba těchto osvědčení tvoří podstatnou část příjmů z turistického ruchu. Turista navštívená místa zároveň obdivuje, a zároveň vydírá, neboť stačí, aby byl jen s maličkostí nespokojen, a již hrozí, že příslušnou trasu svým přátelům příště nedoporučí.

Zájem o poptávku ze strany turistů nutí místa a místní lidi, aby se stali atrakcí, nemá-li zdroj zisků opadnout. Jestliže dříve cestoval cirkus za svými diváky, dnes diváci cestují za svými stacionárními vyhlášenými cirkusy, ať již mají podobu papežského hradu v Avignonu, Niagarských vodopádů, obrazárny v Louvru, řeckých klášterů či jiného Disneylandu. Návštěva kteréhokoliv z uvedených míst organizovanému turistovi svými suvenýry a fotografiemi již natrvalo osvědčuje, že zde byl, že se sem tedy již nemusí vracet a že v příští sezóně může navštívit zcela jiné místo se zcela stejnými hamburgery, coca-colou, hotelovými pokoji a okružní jízdou, která je v ceně zájezdu.

Zvlášť smutnou kapitolu tvoří turistický ruch nasměrovaný do kdysi panenské divočiny přírodních parků a chráněných území exotických zemí. I když příslušné agentury pochopitelně tvrdí, že peníze takto získané budou použity na ochranu divoké přírody, realita tomu neodpovídá. Proud turistů směřujících do divočiny je rok od roku mohutnější a spolu s tím donekonečna roste také potřeba peněz na ochranu stále více narušovaných oblastí a posledních kousků „nedotčené přírody".

Konečným stavem prosperity bude pochopitelně situace, kdy téměř všechna místa na Zemi budou natolik pohostinná a atraktivní, že 90 % světové ekonomiky bude tvořeno příjmy z jejich navštěvování. Zároveň budou tato místa působit navzájem stále podobněji a stále více budou stravou, zvyklostmi a obyčeji turistům připomínat jejich rodnou zemi a rodný kraj. Jejich periodické objíždění bude ovšem obligatorní, neboť bude odlišovat ty, kdo si to mohou dovolit, od těch méně šťastných, kteří je budou obsluhovat a hrát si na domorodce před objektivy věčně hladových fotoaparátů.

Z knihy Jana Kellera „Abeceda prosperity". Vydalo nakladatelství Doplněk.