Syndrom Open Space | Prameny zdraví

Syndrom Open Space

„Pane doktore, mám pořád silnější bolesti hlavy a závratě. Těžko se mi dýchá, tlačí mne u srdce, nespím," stěžuje si v ordinaci Lucie K., editorka jistého pražského celostátního deníku.

Syndrom Open Space

Rubrika: Životní styl | Typ článku: Články

„Mám to od té doby, co nás v redakci posadili do open space kanceláře. Než tam ráno vstoupím, musím si vzít tabletu nitroglycerinu."

Úředníci velkých firem, počítačoví experti, novináři, lidé z telefonních centrál. Polykají prášky na tlak, proti bolestem, na nervy, na zažívání, na spaní. Léky na chvíli uleví. Příčina zůstává. Je otázkou času, kdy propukne vážná nemoc: vysoký krevní tlak, infarkt, chronická únava, vředy, deprese. Podle toho, kde má člověk slabé místo.

Co pacienty tak deptá? Jakým záhadným virem se nakazili? Šíří se rychleji než ptačí chřipka a nemoc šílených krav. Je to obávaný Syndrom Open Space. SOS. To, že má životní prostředí na zdraví vliv, pozoroval už v 11. století perský lékař Avicenna. Do kotců, oddělených přepážkou, umístil berana a vlka. Beran, přestože nebyl ohrožen na životě, přestal žrát, spát a za několik dní „bezdůvodně" pošel.

Otevřený prostor, desítky lidí oddělených nízkými příčkami, hluk telefonů, klimatizace, studené světlo, naprostá absence soukromí. Není divu, že z toho lidé stonají. „Nevadí mi, že někdo poslouchá moje telefonáty, jako to, že nechtěně slyším, co řeší kolegové. Leze mi to strašně na nervy," říká Lucie K. Šéfové chtějí výkonnost, flexibilitu, kreativitu. Ne každý je toho v podmínkách připomínajících velkochov hospodářských zvířat schopen. „Až pětina zaměstnanců center sdílených služeb odchází ve zkušební době. Přestože centra mají až dvojnásobné náklady na nábor, nedaří se jim zaměstnance udržet," říká průzkum poradenské firmy PricewaterhouseCoopers.

Open space kanceláře přinesla neviditelná ruka trhu. Mají snížit náklady (některé firmy si dokonce nechávají vyrábět užší pracovní stoly) a zaměstnanci se mají lépe soustředit na práci, rozuměj: omezí poflakování a soukromé telefonáty, protože se „nikde nemohou zašít".

Optimistická očekávání se ovšem nenaplnila. Místo úlu pilných včeliček to v kanceláři bzučí stresem. Lidé stejně jako dříve telefonují soukromě a polovina jejich hovorů s prací nesouvisí, protože je to zkrátka normální lidské chování. Jenže teď se navzájem obtěžují. Jak navíc ukázal americký novinář Malcolm Gladwell, myšlenky, informace a způsoby chování se šíří jako viry. I zdánlivě nepatrné změny v okolí mohou mít výrazný vliv na to, jak se chováme a kdo jsme. Úředník nebo novinář pracující ve stresujících podmínkách tak může svoje negativní emoce nevědomě, slovem i písmem přenášet na okolí, šířit je jako sociální epidemii „blbé nálady".

Mnozí lidé open space nesnášejí. Současně ale cítí bezmoc. Přesvědčují sami sebe, že stres k jejich práci patří. Mají obavu, že pokud si postěžují, skončí na ulici. Takové chování je nejkratší cestou k nemoci.

Na lékaře se přitom nedá spoléhat. Pokud chce člověk zůstat zdravý, nesmí se chovat jako oběť. Měl by jednat. Hovořit s kolegy, kteří mají podobné problémy, obrátit se na profesní organizaci, domluvit se na jiném uspořádání kanceláře s vedením. Pokud šéfům na zaměstnancích záleží, vyjdou jim vstříc. Pokud ne, je lepší vzít nohy na ramena.

Jak řekl americký psycholog Paul Babiak v roce 2004 na stockholmském EuroScience Open Foru: „Počet psychopatů mezi vedoucími pracovníky roste. Pravděpodobně je jich více než mezi vězni. Jenže je na první pohled nepoznáte. Vystupují přívětivě, umějí se dobře vyjadřovat, mají okouzlující fasádu a každý si myslí, že se hodí k řízení podniku. Do vedoucích funkcí bývají dosazováni záměrně. Necouvnou totiž ani před tvrdým rozhodnutím.Pod přívětivou maskou se skrývá bezcitná bestie, schopná zaútočit v ten nejméně očekávaný okamžik." Paul Babiak jim říká hadi v oblecích, snakes in suits. Dobře se kolem sebe rozhlédněte. V open space se jim obzvlášť daří.

Z knihy Jana Hnízdíla Mým marodům. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny v roce 2010.

Počet přečtení: 3 465 Datum: 9. 2. 2014