Světýlko v tunelu | Prameny zdraví

Světýlko v tunelu

Koktavost – pro někoho důvěrně známé, pro jiného zcela neznámé téma. Já jsem koktala od dětství. Už při prvních pokusech o slova nastaly problémy.

Světýlko v tunelu

Rubrika: Další nemoci | Typ článku: Články

Rodiče si toho všimli a můj problém ihned začali řešit. Začala jsem chodit k odborníkovi – logopedovi.

Měla jsem období, kdy jsem mluvila lépe a někdy zase naopak. Můj problém se zhoršil s nástupem do školy. Začala jsem si ho však vážně uvědomovat až v období vzdoru v 6. - 7. třídě, kdy jsem chtěla zapadnout mezi své vrstevníky a pomalu dospívala. Za svůj mluvený projev jsem se vysloveně styděla; a čím více jsem zadrhávala, tím jsem se více uzavírala do sebe a komunikaci s druhými omezovala na minimum. Mezi vrstevníky jsem nezapadala. Měla jsem sice pár dobrých kamarádů, kteří mě i přes můj hendikep měli rádi a komunikovali se mnou, většina lidí se však mojí řečí spíše bavila.

Koktavost mě svazovala v každodenním životě. Od první třídy mě lákala práce učitelky v mateřské škole, vlastně jsem o ničem jiném ani nesnila. Ale jakým způsobem může koktavá osoba komunikovat s dětmi? Začala jsem se zajímat o případné studium na některé pedagogické škole a možnosti následně se na ni přihlásit. Nevím proč, ale nějak jsem uvnitř cítila, že se můj sen může stát realitou.  Stála jsem si za svým vysněným povoláním – a i přes všechny překážky, které mi koktavost stavěla do cesty, jsem se nevzdávala a byla připravena bojovat. Podala jsem si tři přihlášky, všechny na pedagogické školy. Nakonec jsem dostala šanci v Praze (na škole, kde budu v tomto školním roce skládat maturitu).

Začátky na škole pro mne nebyly vůbec jednoduché. Cítila jsem tolik odlišná od spolužáků. Jiné prostředí, nový kolektiv, město. Uvědomovala jsem si, že se nacházím někde, kde bych asi vůbec být neměla. Svůj problém jsem se snažila zakrývat alespoň dobrým prospěchem.

Velice obtížné pro mě bylo telefonování. Když někdo volal mně, nemohla jsem se na rozhovor žádným způsobem připravit – a až takový problém to nebyl. Většinou jsem vzala sluchátko, snažila se mluvit pomalu a neklást příliš velký důraz na slova. Když jsem ale já měla někam zavolat, představovalo to pro mne velké trauma. Zrychlil se mi tep, začala jsem se potit, byla jsem nervózní. Hlubokým dýcháním jsem se pokoušela zklidnit. Pokud jsem nemusela telefonovat, tak jsem v důsledku raději netelefonovala – abych si ušetřila vypětí a velký výdej sil. Tato naprosto běžná činnost představovala pro mne až nezvladatelnou situaci.

Má koktavost byla hodně psychicky ovlivněna. Jakmile přišel stres, koktavost se projevila. Chodila jsem na logopedii i psychologii. Už jsem ale přestávala věřit v zázrak; snad jsem vyzkoušela úplně vše, alternativní způsoby, metodu RUŠ, regresi, homeopatii, kineziologii – všechno bez výrazného výsledku.

Pak přišlo léto minulého roku a já znovu zadávala do vyhledávače na internetu „koktavost a její léčba“. Už poněkolikáté. Google mi našel Novou mluvu. Nevěděla jsem, o co se jedná. Já přece mluvit umím, jen chci hovořit plynule! Přesto mi to nedalo, moje zvědavost byla silnější. Rozklikla jsem tedy tento odkaz – léčba koktavosti. „Že by to bylo to, co hledám?“ pomyslela jsem si. Velmi mě tato metoda zaujala a má myšlenka byla – poslední naděje. Rozhodla jsem se tuto terapii podstoupit s tím, že to dokážu, vyléčím se.

V září jsem začala s terapií. V tmavém, nekonečném tunelu vysvitlo světýlko.  Začátky byly hodně psychicky náročné, nesměli jsme nejdříve vůbec mluvit a dorozumívali se jen písemně. Učili jsme se mluvit jako malé děti – úplně od začátku. Nejdříve jsme hodně natahovali slabiky, takže naše řeč působila na druhé dost legračně, ale rozhodně ne tak děsivě jako koktavost. Na každém mikro kurzu jsme postupně krátili rezonance a pracovali na sobě, pro někoho to byla cesta lehčí, pro jiného těžší. Nyní mluvíme všichni velice dobře, jen pomaleji – a s pomocí ruky, naší kotvy klidu.

Součástí terapie jsou různé úkoly, kterým jsme se dříve záměrně vyhýbali. Například oslovujeme na ulici neznámé lidi a pokládáme jim různé otázky nebo navštěvujeme školy, kde uskutečňujeme prezentace. Cítím se být rovna s ostatními a jsem mnohem optimističtější. Teď už vím, že mi nic nebrání v konání mé vysněné práce a v prožití plnohodnotného života!

Tímto článkem jsem chtěla předat svoji osobní zkušenosti a vzkázat všem balbutikům, že tu naděje je, tato metoda opravdu funguje. Vyžaduje to jen pevnou víru, trpělivost a chuť na sobě pracovat.

Jana Vlasáková, Spokojeni, o.p.s.

Počet přečtení: 2 542 Datum: 10. 3. 2016