Sirotci | Prameny zdraví

Sirotci

Německo 1945. Náš oddíl se vrátil z celonočního průzkumu. Byli jsme na smrt unaveni a hladoví. Pronikli jsme dvanáct kilometrů hluboko do nepřátelského území, ale získali jen velmi málo informací. Dva muži z našeho oddílu padli a sedm utrpělo zranění.

Sirotci

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Prožili jsme toho hodně. Lékárnička první pomoci, kterou jsem jako zdravotník nosil, byla zcela vyprázdněná. Všechny obaly na obvazy, krabičky na léky a nádoby na krevní plazmu byly prázdné. Ošetřili jsme ty, kdo mohli jít zpátky do tábora. Nyní je džípy odvážely do polní nemocnice. Naše dva padlé spolubojovníky odvezlo nákladní auto. Ramena a krk mě hrozně bolely od toho, jak jsem dlouhou dobu nesl raněné a padlé. I když jsme se střídali, moje svaly zůstaly jako v křeči.

Pomalu jsem se loudal k boudě, která sloužila jako jídelna. Když jsem se najedl, jako všichni ostatní jsem šel k popelnicím před boudou, abych vyhodil zbytky.

A tam jsem je uviděl - pět německých děti. Stály tam s malými plechovkami v rukou a mlčky žadonily o zbytky jídla. Bylo zima a děti měly nožky obalené starými hadry. Jenom dvě měly boty. Podle mého odhadu jim mohlo být tak tři, čtyři a pět let - tři chlapci a dvě děvčata. Bylo zřejmé, že mají hlad a že je jim zima.

Zůstal jsem stát u malé dívenky, pak jsem si klekl a objal ji. Zprvu byla vystrašená, ale pak se skoro usmála. Zpod čepice ji vykukovaly blonďaté kudrnaté vlásky, ale nemyté a nečesané.

Když jsem viděl zbytky jídla v její plechovce, udělalo se mi špatně. Musel jsem myslet na tisíce jiných dětí, které trpěly ve válkou sužovaných zemích, podobně jako těch pět tady. Nesnědl jsem celou porci špaget ani příděl chleba, takže když ke mně přišel jeden z chlapců, dal jsem mu všechno. Pak se děvčátko dotklo mé ruky a usmálo se. To mě dojalo. Věděl jsem, že nemá sebemenší naději. Patnáct kilometrů odtud byla fronta a dělostřelecké granáty dopadaly stále blíže. Jak by mohly děti přežít, až se dělostřelba ještě více přiblíží?

Oslovil jsem holčičku německy. „Jak se máš?" Jakmile uslyšela rodnou řeč, její tvářička se úplně rozzářila. „Máte hlad?" pokračoval jsem anglicky „Ano," odpověděla anglicky s německým přízvukem.

Vytáhl jsem z kapsy malou tabulku čokolády a vložil ji do její ruky. Překvapeně se na mě podívala, pak položila svou plechovku na zem, oběma rukama mě vzala kolem krku a řekla: „Mám tě ráda." Když jsem cítil její objetí a vzal ji do náruče, začaly se mi po tvářích kutálet slzy.

Spojené státy 1959. Seděl jsem ve školní aule, ale moje myšlenky se vracely do Německa o čtrnáct let dříve. Když začaly hrát varhany, moje snění se rozplynulo jako mlha pod jasnými paprsky slunce.

Absolventský ročník pochodoval uličkou v plné parádě. Vedení školy, místní honorace i pozvaní hosté vystupovali na pódium. Potom ředitel pozval na pódium nejlepší studentku ročníku Gretchen Wernerovou. Absolvovala se samými jedničkami; byl to druhý takový případ v dějinách školy. Gretchen přednesla oficiální poděkování za vycházející třídu. Nakonec požádala přítomné o svolení, aby mohla říct také něco velmi osobního.

Začala vyprávět o svém nejútlejším dětství, o Německu a hrozných dnech války, o tom, jak její bratři a sestra dostávali zbytky jídla od amerických vojáků a jak vojáci na ně byli hodní. Vyprávěla, jak se náhodně dostala se svými sourozenci do tábora amerických průzkumníků zrovna ve chvíli, kdy se jednotka vrátila z noční akce. Jak tam náhodou byli všichni sourozenci pohromadě a jak se tam setkali s americkým zdravotníkem, který je nyní jejich tátou.

Vyprávěla, jak dlouho to trvalo, než byly vyřízeny všechny úřední formality pro adopci, jak jejich dědeček, senátor Spojených států, všechno zařizoval, aby se mohli dostat na loď, když se jejich táta vracel do Ameriky. Už se slzami v očích popisovala, jak uviděla v přístavu poprvé svou novou maminku.

Potom požádala, aby na pódium přišli všichni její sourozenci a také rodiče. Mamince věnovala kytici. Mě objala a zašeptala mi do ucha stejná slova, jako kdysi v Německu, když jsme se poprvé viděli: „Mám tě ráda." Tentokrát ale dodala „tatínku". Z kapsy vyndala něco malého a podala mi to. Po všechny ty roky schovávala obal od čokolády, kterou jsem jí tehdy v Německu dal. Jak řekla, byl to pro ní symbol nesobecké lásky k ubohému, hladovému sirotku, který se strašně bál. V obalu jsem našel malou tabulku čokolády, podobnou té, kterou jsem kdysi dal malé Gretchen, své dceři, když jsem se do ní zamiloval.

Dodnes schovávám malou tabulku čokolády a starý obal. Připomínají mi jiného tatínka - nebeského Otce, který uprostřed mnohem větší války dal svého jediného Syna, aby zemřel za nás na kříži - za Gretchen, Hanse, Siegfrieda, Helgu a Luthera, za mou ženu Marii i za mne. Jak osamělý a chudý by můj život byl, kdybych se tenkrát jako vojenský zdravotník nedostal do Německa a nepotkal pět hladových sirotků a kdyby náš všechny nezahrnula Boží milost a dobrota.

Z knihy E.G. Whiteové „Cesta k vnitřnímu pokoji". Vydal Advent-Orion.

Počet přečtení: 1 907 Datum: 30. 6. 2012