Přátelství

„Stejně, kdo by si chtěl hrát s těmi hloupými velkými kluky?“, zamumlal Chad a kopl přitom do malého kamínku, který se odkutálel do trávy. „Já ne. Nechci si hrát ani s jedním z nich,“ dodal a snažil se tak přesvědčit sama sebe, že odmítnutí by pro něj stejně nic neznamenalo.

Po Chadově pihovaté tváři se skutálela slza, kterou rychle setřel hřbetem své ruky. Naposledy pohlédl na skupinu chlapců, otočil se a začal kulhat směrem k bráně, která dělila hřiště od sídliště, ve kterém bydlel.

Šlo mu to jen pomalu, ale byl zvyklý na to, že se nemůže pohybovat stejně rychle jako ostatní děti. Vždycky to bylo tak. Maminka mu řekla, že to, že má koňskou nohu, nic neznamená, že důležité je, jaký je uvnitř, ale Chad tomu nevěřil. Kdyby to byla pravda, nebyla by přece jeho matka jedinou osobou, která si toho kulhání nevšímala.

K bráně mu už zbývalo jenom pár metrů, když uslyšel, jak za ním někdo volá. Zastavil se, otočil a ke svému překvapení uviděl nějakého chlapce s tmavě hnědými vlasy, jak za ním běží a rozhazuje přitom rukama.

„Hej, počkej. Kam jdeš?“ zeptal se hoch, když zabrzdil vedle Chada.

„Proč to chceš vědět?“ zeptal se Chad podezřívavě. Očekával totiž, že jej hoch bude chtít doprovodit domů – proto, aby se mu mohl posmívat pro jeho kulhání.

„Chodíš sem na hřiště v poslední době každý den, ale jen stojíš pod tím stromem a koukáš na nás. Proč se k nám někdy nepřipojíš? Ty si nerad hraješ?“

Chad hned neodpověděl. Stalo se to už tolikrát v minulosti. Nechtěl se zase nechat nachytat na stejný starý trik. Pozvou ho, aby si s nimi šel hrát, a pak se mu budou posmívat.

„Hej, neumíš mluvit? Ptal jsem se tě, proč si s námi nechceš hrát.“

„Ovšem, že umím mluvit,“ rozhořčeně odpověděl Chad.

„Tak mi řekni, proč si s námi nehraješ.“

Chad chvíli studoval tvář druhého chlapce. Hledal v ní náznak jízlivosti nebo potlačovaného smíchu. Nic takového nenašel a tak se rozhodl riskovat. Možná, že to tentokrát bude jinak.

„Nešel jsem si s vámi hrát, protože jsem si myslel, že byste mě stejně nechtěli,“ řekl pomalu. Zapíchnul přitom špičku své boty do prachu a díval se na ni místo na chlapce stojícího před ním.

„A proč sis to myslel?“ zeptal se chlapec s tmavými vlasy a přes jeho tvář přitom přeběhl stín.

Teď na něj Chad pohlédl. Stále čekal ten zlomyslný úsměv, který přejde do krutého výsměchu. Chlapec však vypadal skutečně zmateně.

„Kvůli tomu, že kulhám,“ zašeptal nešťastně.

„No ano, všiml jsem si, že chodíš trošku legračně, ale to neznamená, že si nemůžeš hrát, ne?“

„Samozřejmě, že si můžu hrát, ale ostatní si ze mne dělají kvůli mé noze legraci. Nechtějí si se mnou hrát, protože neumím rychle běhat. Nejsem dobrý ve sportu, prostě jsem jiný.“

Chlapec se předklonil, aby si mohl prohlédnout Chadovu nohu. Krev se mu nahrnula do tváře.

„Co se ti s tou nohou stalo?“ zeptal se nevinně.

„Říká se tomu koňská noha. Má takový divný tvar, kvůli kterému se dá špatně chodit. Už jsem se tak narodil.“

„To je smůla,“ řekl druhý chlapec, když se narovnával. „Já se jmenuju Josh. Tak půjdeš si se mnou hrát?“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se Chad, překvapen nedostatkem zájmu, který druhý chlapec o jeho tělesnou vadu projevil.

„Kdybych to nemyslel vážně, tak bych se snad neptal, ne?“

„Ne, asi ne. Já jsem Chad. Zrovna jsem se sem se svou mámou a sestřičkou přistěhoval.“

„Myslel jsem si, že jseš tady nový. Ještě tady moc lidí neznáš, viď?“ řekl Josh.

„ Kromě tebe neznám vůbec nikoho,“ odpověděl s plachým úsměvem Josh.

„Tak pojď, já se o to postarám,“ řekl Josh, vzal Chada za ruku a táhnul ho k ostatním dětem. „Bydlím tady už dva roky a znám tady každého.“

Josh zpomalil, aby se přizpůsobil tempu svého nového přítele. „Hej, pojďte všichni sem,“ zavolal, když přešli hřiště a přiblížili se ke skupině chlapců, hrajících si u houpaček. „Chtěl bych, abyste se seznámili s mým novým přítelem Chadem. Zrovna se sem přistěhoval, a ještě nikoho nezná. Řekl jsem mu, že si s námi může hrát.“

Chlapci se seběhli okolo Chada a jeden přes druhého ho zdravili. Několik chlapců se zeptalo na jeho kulhání, ale Chad si z toho tentokrát nedělal těžkou hlavu.

„Má takovou legrační nohu. Už se tak narodil,“ vysvětlil všem Josh. „Může si ale hrát, a určitě vám nebude vadit, že nemůže rychle běhat.“

„Ne, nám to nevadí,“ řekl pihovatý chlapec se zrzavými vlasy. „Vzpomínáte si, jak jsem si vloni zlomil nohu, a nemohl bez berlí ani chodit? A taky to nikomu nevadilo.“

„No tak,“ zvolal jiný chlapec. „Dost řečí a vraťme se ke hře. Za chvíli mě bude máma volat k večeři. A řada je teď na mně.“

Vzduch se naplnil smíchem, když se tucet chlapců rozprchlo do všech stran. Chad zaváhal jenom na okamžik a pak se přidal ke svým novým kamarádům.

„Tak se mi zdá, že se mi tady bude nakonec docela líbit,“ řekl, aniž by někoho přímo oslovoval. Šťastný úsměv se rozlil po jeho ještě před chvíli tak vážné tváři.

Derinda K. Ray, The Journal of Health and Healing, Vol. 18, No. 3