Pohnut soucitem
Kristus nese naše zármutky a bolesti (viz Izajáš 53,4). Je zasažený pocity naší slabosti, protože je prožívá s námi. Dal svůj život, aby nás posílil v životních bouřích, naučil lepší cestě a vdechl do našich životů život, zdraví a naději, abychom se my mohli „dotýkat“ druhých.
Během lockdownů mnoho milionů lidí zažívalo nedostatek lidského doteku. Ze studií o sirotcích víme, jak je dotyk pro lidský život důležitý, stejně jako jídlo, oblečení či přístřeší. Děti zbavené dotyku umírají. Dotek uvolňuje oxytocin, hormon pohody, který snižuje stres. Nedostatek doteku zvyšuje izolaci, stres a míru deprese – život ztrácí smysl.
Pouhý dotek na rameni nebo podání ruky může tolik znamenat. Není-li to možné, „dotýkejme se“ aspoň očima a tónem hlasu anebo nějakým jiným způsobem. Vyhledejme oční kontakt a věnujme druhému pohled, který se jej dotkne. Pokud znáte někoho, kdo je sám a opuštěný, „dotkněte“ se ho.
Utrpení je součástí života, zejména pro ty, kteří jsou učiteli druhých a nesou na svých ramenou těžká břemena. Neexistuje žádný stupeň zbožnosti, jenž by nás osvobodil od zármutku a smutku, které mohou být s tímto břemenem spojeny. Proč bychom jinak potřebovali Boha naděje a Ducha útěchy? Jak jinak bychom mohli nést břemena spolu s druhými a truchlit nad vlastními nedostatky a potřebami?
Všichni, kdo na tomto světě prokazují opravdovou službu Bohu nebo člověku, procházejí přípravným výcvikem ve škole smutku. Čím těžší je břemeno důvěry a vznešenější služba, tím bližší je zkouška a přísnější požadovaná kázeň.
Je to proto, že Kristus do naší vlastní zkušenosti zabudovává to, co znamená být „pohnut soucitem“, abychom se skutečně dotýkali druhých, a ne jen s nimi měli soucit a byli k nim empatičtí. To se pak (a zvláště) vztahuje i na ty, kdo stojí „mimo“ – trpící, hříšné, nemilované.
Kéž nás Bůh naučí svému doteku.