O zamilovanosti

Křesťané věří, že tím nevyjadřoval nějaký cit, ale že tak konstatoval určitou skutečnost – jako bychom konstatovali, že zámek a klíč jsou jediným hudebním nástrojem. Vynálezce lidského stroje nám řekl, že jeho dvě polovice, mužská a ženská, byly stvořeny tak, aby se mohly navzájem spojovat do dvojic, a to nejen sexuálně, ale se vším všudy. Zrůdnost mimomanželského pohlavního styku tkví v tom, že se ti, kdo mu holdují, pokoušejí oddělit jeden druh spojení (pohlavní) ode všech ostatních, která je měla doprovázet a dávat dohromady spojení všestranné. Křesťanský postoj neznamená, že by na pohlavní rozkoši bylo něco špatného, není o nic špatnější než potěšení z jídla. Znamená, že tuto rozkoš nelze oddělovat a pokoušet se jí dosáhnout samostatně, jako se nemůžete pokoušet dosáhnout potěšení z chuti, aniž byste polykali a trávili, jen přežvykováním potravy, kterou byste vzápětí zase vyplivli.

Následkem toho křesťanství učí, že manželství je na celý život. Každý, kdo byl oddán v kostele, učinil veřejný, slavnostní slib, že při svém partnerovi vytrvá až do smrti.

Má-li být jediným důvodem trvání manželství „zamilovanost“, žádný prostor pro manželství jako smlouvu tu vskutku není. Tkví-li všechno v lásce, slib k tomu nemůže již nic přidat; a pokud nic nepřidává, neměl by být vůbec přijímán. Zajímavé je, že milenci sami po dobu, kdy jsou skutečně zamilovaní, o tom vědí víc než ti, kdo o lásce jen mluví. Jak upozornil Chesterton, zamilovaní přirozeně tíhnou k tomu se sliby zavazovat. Milostné písně jsou plné přísah neutuchající věrnosti. Křesťanský zákon nevnucuje lásce něco, co by se vymykalo její vlastní povaze: požaduje, aby milenci brali vážně cosi, k čemu je pudí sám jejich cit.

Slib být milované bytosti věrný až do smrti, který na sebe beru, když a protože jsem zamilovaný, mne zavazuje, i když zamilovaný být přestanu. Sliby se musejí dotýkat činů, toho, co mohu vykonat; nikdo však nemůže slíbit nic, co se týká jeho vlastních pocitů. Stejně tak by mohl slíbit, že ho nikdy nebude bolet hlava nebo že napříště nebude mít hlad. Možná se ale zeptáte, k čemu je dobré držet dva lidi pohromadě, když se nemilují. Je pro to několik dobrých společenských důvodů; aby mohli poskytnout domov svým dětem, aby se ženě (která svým sňatkem patrně obětovala nebo uškodila své kariéře) dostalo určité ochrany před tím, že ji manžel odhodí, jakmile mu zevšední.

Takzvaná „zamilovanost“ je nádherný stav, který je pro nás v mnoha ohledech dobrý. Díky němu se stáváme odvážnými a šlechetnými, otvírá nám oči nejen ke kráse milované osoby, ale kráse vůbec a (zejména na počátku) odkazuje do svých mezí naši čistě zvířeckou pohlavnost; v tomto smyslu je láska velkou krotitelkou žádostivosti. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nebude popírat, že zamilovanost je mnohem lepší než běžná smyslnost i chladné sobectví. Jak jsem však již řekl, „tím nejnebezpečnějším, co můžete udělat, je vybrat jednu z pohnutek vám vlastních a stanovit si ji jako vlastnost, které se budete držet za všech okolností“. Zamilovanost je dobrá, ale není ze všeho nejlepší. Je mnoho věcí, které stojí níže než ona, je však také mnoho věcí, které ji převyšují. Nemůžete ji učinit základem všeho svého žití. Je to vznešený cit, ale pořád jen cit. O žádném citu nelze předpokládat, že potrvá v plné síle, ba dokonce ani, že potrvá vůbec. Trvat může vědění, trvat mohou zásady, trvat mohou zvyky; city však přicházejí a odcházejí. A ať říkají lidé cokoli, stav zvaný „zamilovanost“ obvykle netrvá. Pokud by prastarý konec pohádek „a žili šťastně až do smrti“ měl znamenat „a po dalších padesát let se cítili právě jako v den své svatby“, říkal by něco, co nikdy nebyla a patrně ani nemohla být pravda, a i kdyby byla, bylo by to krajně nežádoucí. Kdo by dokázal v takovém rozrušení vydržet třeba jen pět let? Kam by přišla vaše práce, vaše chuť k jídlu, váš spánek, vaší přátelé? Přestat „být zamilovaný“ ovšem neznamená přestat mít rád. Mít rád v tom druhém smyslu, nikoli ve smyslu „zamilovanosti“, není pouhý cit. Je to hluboká jednota udržovaná vůlí a schválně podporovaná silou zvyku; posilovaná (v křesťanských sňatcích) požehnáním, o něž prosí oba rodiče a které od Boha dostávají. Tuto lásku k sobě mohou pociťovat i ve chvílích, kdy se právě nemilují; stejně jako máte rádi sebe sama, i když se zrovna nemilujete. Tuto lásku si mohou podržet i v době, kdy by se kdokoli z nich, pokud by to sám sobě dovolil, mohl „zamilovat“ do někoho jiného. „Zamilovanost“ je nejprve vedla ke slibu věrnosti; tato tišší láska jim umožňuje tento slib dodržet. Tato láska je pohonem manželství; zamilovanost je jiskrou, která je zapálila.

Nesouhlasíte-li se mnou, řeknete si samozřejmě: „Co ten o tom může vědět, když není ženatý“. Je docela možné, že budete mít pravdu. Ale dříve než to vyřknete, ujistěte se dobře, že tak soudíte podle toho, co skutečně znáte ze své vlastní zkušenosti a ze sledování života svých přátel, a ne z představ odvozených z románů a filmů. Není to tak jednoduché, jak se lidé domnívají. Naše zkušenost je knihami, divadlem, hrami, a kinem zabarvena tak důkladně, že k rozlišení toho, co jsme se skutečně ze života naučili sami za sebe, je třeba trpělivosti a dovednosti.

Knihy vedou lidi k tomu, aby se domnívali, že pokud si vzali toho správného člověka, lze očekávat, že „budou zamilovaní“ navždy. Zjistí-li, že nejsou, domnívají se následkem toho, že to dokazuje, že se zmýlili a mají nárok na změnu – neuvědomujíce si přitom, že až změnu provedou, nová láska ztratí lesk stejně jako ta stará. V tomto oddílu života se vzrušení dostavuje jako ve všech ostatních na začátku a není trvalé. Vzrušení, jaké se zmocní chlapce při představě, že by mohl letět letadlem, nepotrvá, stane-li se pilotem Královského letectva a bude-li se skutečně učit létat. Vzrušení, které pocítíte při pohledu na nějaké nádherné místo, zmizí, když se tam skutečně odstěhujete. Znamená to, že by bylo nejlépe neučit se létat a nebydlet na nádherných místech? Ani v nejmenším. Vytrváte-li, bude vám náhradou za opadlé prvotní vzrušení v obou případech tišší a trvalejší druh zaujetí. A co je víc (a těžko přitom hledám slova, která by vám vypověděla, za jak důležité tohle považuji), právě ti lidé, kteří jsou ochotni se podvolit ztrátě vzrušení a usadit se ke střízlivějšímu zaujetí, se nejpravděpodobněji setkají s novým vzrušením někde úplně jinde. Muž, který se naučil létat a stal se vynikajícím pilotem, najde náhle zalíbení v hudbě; člověk, který se usadil na krásném místě, objeví zahradničení.

To je myslím částečka toho, co Kristus myslel tím, že nic nebude skutečně žít, dokud to nezemře. Pokoušet se udržet nějaké vzrušení není zkrátka a dobře k ničemu: nic horšího udělat nemůžete. Nechte je odeznít, nechte je odejít, a projděte tím obdobím smrti k tiššímu zájmu a štěstí, které bude následovat, a zjistíte, že žijete ve světě stále nových vzrušení. Pokusíte-li se ale učinit svá vzrušení každodenním chlebem a uměle je prodlužovat, budou postupně slábnout a bude jich čím dál míň a míň a vy se stanete znuděným, rozčarovaným starcem po zbytek života. Kdyby tohle chtělo pochopit víc lidí, méně byste jich ve středním věku slyšeli mrmlat o ztraceném mládí, když právě tehdy se jim objevují nové obzory a otevírají nové dveře všude kolem. Je mnohem zábavnější naučit se plavat, než se nekonečně (a beznadějně) pokoušet vcítit do toho, jaké to bylo, když jste se jako malí poprvé cachtali ve vodě.

Z románů a divadelních her jsme nabyli také představu, že „zamilování“ je něco docela neodolatelného, něco, co na člověka zkrátka přijde, jako osypky. Právě kvůli tomuto svému přesvědčení hodí mnoho ženatých mužů a vdaných žen flintu do žita, jakmile se cítí přitahováni nějakou novou známostí. Jsem ale nakloněn si myslet, že takové neodolatelné vášně se v životě vyskytují mnohem řidčeji než v knihách, alespoň jste-li dospělí. Když potkáme někoho krásného, chytrého a sympatického, je samozřejmě svým způsobem na místě, že tyto dobré vlastnosti obdivujeme a milujeme. Nezáleží však do značné míry na nás, zda se tato láska stane tím, čemu říkáme zamilovanost? Máme-li hlavu plnou románků, her a sentimentálních písniček a navíc v sobě plno alkoholu, proměníme bezpochyby jakoukoli lásku právě v tuto její podobu; stejně tak, máte-li na cestě vyježděnou kolej, poteče všechna voda tam, a máte-li modré brýle proti slunci, uvidíte všechno modře. Jenže chyba to bude vaše.

C. S. Lewis