Moje tchyně nelže!

O tchyních se povídá ledacos. Většinou to není moc lichotivé vyprávění. Nejsnadnější by bylo konstatovat, že si za to mohou samy, stejně jako blondýny za všechny vtipy o jejich inteligenci.

Jenže já mám tchyni, které si vážím víc než nového auta, a moje žena, blondýna, nejen že by svou inteligencí strčila do kapsy většinu těch, co vtipy o blondýnách vyprávějí, ale dokáže se jim i od srdce zasmát.

Pojďme ale k mé tchyni. V pěti letech ji maminka poprvé vzala na pouť, jejímž cílem byla bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně. Z Boršic, kde tehdy bydleli, šlo procesí nejdříve pár kilometrů pěšky na vlak, který je dovezl do Bystřice. Z nádraží pak všichni putovali čtyři kilometry na strmý kopec, kde v nadmořské výšce 734 m stojí zmíněný chrám.

Zašli také na rozhlednu. To už jejím unaveným nožkám museli pomáhat starší poutníci. Posledních pár metrů ji v náruči nesl strýc. Už nemohla.

Nahoře maminka ukázala směrem, kde byly její rodné Boršice, a říkala: „Vidíš? Tamje náš dům. A táta zrovna leze po žebříku na půdu pro seno! Zamávej mu.“ – Malá Josefka kouká, kouká, ale tátu ani dům nevidí. – „Maminko, já tatínka nevidím!“ – „Dívej se pořádně! Podívej, tam, tatínek ti zrovna mává!“ – „Ale já ho opravdu nevidím! Já mám ještě malé oči.“ – „Holka, ty nelžeš. Z tebe musí mít Pán Bůh radost.“ – Pak vytáhla z kapsy lízátko, které koupila cestou, a dalají ho. „To máš za to, že mluvíš pravdu. Ať ti to zůstane celý život.“ – Zůstalo. Mohu to potvrdit.

Pravdomluvnost je dnes celkem vzácná vlastnost. V některých profesích by se s ní prý nikdo neuživil. Nemyslím teď jen na politiky, kteří svým lžím říkají diplomacie. Myslím třeba na obchodníky a dealery, pro které je to zase obchodní strategie.

Je zvláštní, jak snadné je někdy zalhat. Ajak těžké je někdy přiznat pravdu. Někdy lžeme i sami sobě, protože raději žijeme ve falešné iluzi, než bychom přijali realitu.

Vážím si takových lidí, jako je má tchyně. Lidí, kterým mohu věřit a nemusím si jejich slova neustále ověřovat. Tahle vlastnost se z naší společnosti pomalu vytrácí a je to škoda.

Když jsem si dřív v obchodě koupil sýr, tak byl z mléka. Máslo bylo ze smetany a párek z masa. Dnes s sebou do obchodu nosím brýle a lupu, abych se u některých výrobků mohl přesvědčit o tom, že skutečně kupuji to, co si podle obalu myslím, že kupuji.

Dnešní doba pravdě moc nepřeje. Proto jsem rád, že i dnes žijí takoví lidé, jako je maminka mé ženy. Rodiče je už jako děti naučili mluvit pravdu podle úsloví: „Co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš.“

Vydejme se při výchově našich dětí a vnoučat v jejich stopách.

Z knihy Vlastíka Fürsta Pastorův blog. Vydal Advent-Orion.