Manipulace nebo služba?

Nejsme ani nešťastnými oběťmi vnitřních psychických sil, které nás nemilosrdně nesou tam, kam nechceme. I když se někdy může zdát, že děláme věci, které dělat nechceme, pravdou je to, že všechno, co děláme, vyjadřuje snahu dosáhnout cíle, který, snad i podvědomě, má pro nás nějaký význam.

Za naší maskou je ukryta určitá víra o tom, jak můžeme získat svoji hodnotu, jak se vyhneme zranění, ztrátě sebeúcty, jak dosáhneme štěstí nebo jak se zbavíme bolesti. Jako malé děti si vytváříme představy o životě pozorováním svých rodičů (při čem jsou šťastní, při čem se cítí špatně), svých učitelů, televize a podobně.

 Každý z nás si vytváří určité falešné představy o tom, jak nalezne smysl a lásku, které potřebuje. Z víry v to, že něco potřebuji, vzniká cíl, ke kterému se ubírám. Jsem-li přesvědčen, že potřebuji jídlo, abych mohl žít, stane se mým cílem dostat se do obchodu s potravinami. Naše představy určují naše cíle.

Princip manipulace

Tatínek Martina byl velmi úspěšným právníkem a tím, jak trávil svůj čas, dával jasně najevo, že si nade vše cení prestiže a postavení. Z Martinova dětského pohledu to vypadalo, že zaměstnání otci přináší značné uspokojení. Když to vše jako chlapec pozoroval, začal věřit, že skutečná osobní hodnota je závislá na úspěchu. Na střední a vysoké škole si v sobě Martin vypěstoval skrytý strach, že se může stát, že svého cíle, výjimečného finančního úspěchu a s tím spojeného postavení nedosáhne.

Představte si, jaké psychologické důsledky toto všechno bude mít, když tito dva lidé vstoupí do manželství. Alice je přesvědčena, že podmínkou pro její bezpečí je vztah se silným, věrným mužem, který není v ničem podobný jejímu otci. Jejím cílem se tedy stalo takového muže nalézt a získat od něho své bezpečí. Martin došel k tomu, že význam pramení z úspěchu, nebyl si však zcela jistý tím, že je schopen potřebného úspěchu dosáhnout. Jeho cílem bylo nejprve si dokázat své schopnosti a potom se pokusit o dosažení co nejlepších výsledků v zaměstnání.

Když spolu začali chodit, Alice byla unesena Martinovou pozorností, se zájmem naslouchala každému slovu, které vyslovil, smála se přesvědčivě každému jeho vtipu a dávala najevo svůj obdiv dobrým rysům jeho povahy. Viděla v něm silného, sebejistého, milujícího muže, který ví, co chce.

Martin se s Alicí cítil dobře a po čase došel k závěru, že se zamiloval. Co ale omylem považoval za lásku, ve skutečnosti nebylo nic více než přitažlivost ženy, která ho utvrzovala v tom, že je schopný něčeho velkého dosáhnout.

Alice mylně chápala Martinův zájem jako upřímnou lásku. Začala ho považovat za prostředek k získání bezpečí, po kterém tak dlouho toužila a dokonce se bála, že nikdy nepřijde. Pocit blízkosti ve vztahu s Martinem byl postaven výhradně na tom, co Martin může udělat pro ni, ne na tom, že by usilovala mít pozitivní vliv na jeho život.

V jejich vztahu (podobnému klíštěti na psu) se nevytvořil prostor pro vznik duševní jednoty, protože jeden u druhého hledali naplnění vlastních potřeb. Díky jejich egoistickým motivům jejich vztah nebyl veden principem služby, ale principem manipulace. Podívejme se nyní na to, jak tato motivace zabránila vytvoření duševní jednoty.

Alice, jako všechny novomanželky, byla během prvních měsíců manželství několikrát zraněna svým manželem. Jídlu připravenému s obzvláštní péčí se nedostalo ocenění, které očekávala. Jeho negativní postoj k domácím pracím degradoval její námahu. Její touha, aby ji jenom s láskou přitiskl k sobě, často na Martinovo naléhání skončila v ložnici. Promáčknutým blatníkem u auta si vysloužila poznámku, která pro ni byla jako studená sprcha. Každá taková bolestná zkušenost pronikla hluboko do kruhu její osobnosti a vždy se při tom ozval její zapomenutý strach z odmítnutí: „Čeká mě v tomto vztahu zase bolest? Neunesla bych zklamání, že mé naděje na lásku se tak rychle rozplynuly. „

Aby utišila rostoucí strach, začala si vytvářet ochranné vrstvy. Pokoušela se tak vyhnout bolesti. Stále více ji zaměstnávaly její vlastní potřeby a ztratila jakoukoli motivaci sloužit Martinovým potřebám. Začíná uvažovat asi takto: „Kdyby se mi tak podařilo ho přimět, aby mi projevoval více lásky, nebo kdybych tak dokázala udržet dostatečný odstup v našem vztahu, aby mě nemohl tolik zraňovat, pak by se snad moje bolest zmenšila.“ Jejím cílem je ovládat vzájemný vztah tak, aby buď dosáhla naplnění svých potřeb, nebo ochránila sama sebe. Manipulace zvítězila. Sem tam potom potichu utrousí poznámku typu: „Drahý, chtěla bych, abys mě někdy objal bez toho, že skončíme u sexu“ nebo „Už si mě vůbec nevšimneš“ nebo „Už ke mně nejsi takový jako před svatbou“. Za touto „upřímností“ se skrývá záměr vyhnout se dalšímu zranění.

Vraťme se k Martinovi. Jeho cíl, když se ženil, byl také manipulativní. Chtěl mít lepší pocity sám ze sebe, aby získal sebedůvěru, která je pro něho nezbytnou podmínkou úspěchu. V době, kdy mu Alice začala dávat najevo, že není mužem podle jejích představ, jeho sebedůvěra poklesla a strach, že úspěchu nikdy nedosáhne, vzrostl. Bezprostředním cílem lidí, kteří jsou zranění, je zmenšit bolest. Martin se od Alice oddálil a tak chránil sám sebe, aby neprožíval tak silný strach z neúspěchu. Jeho cílem se stalo nevystavit se dalšímu možnému zranění. Celá jeho pozornost byla soustředěna na vlastní potřeby, což znemožnilo jakýkoli zájem o potřeby jeho manželky. Vlastní strach ho pohltil. I on se začal chovat podle principu manipulace.

Ďábelský kruh se roztočil: čím více se Martin stáhne, tím větší strach má Alice z odmítnutí. Čím větší je její strach, tím větší tendenci má manipulovat Martinem tak, aby ochránila sama sebe. Čím více se snaží ho změnit, tím více to on vnímá jako svůj nezdar a tím více se zvětšuje jeho strach z vlastní neschopnosti. Čím silněji s Alicí prožívá svou neschopnost, tím více se stáhne. Čím více se on stáhne, tím větší je její strach. Hrozivý kruh pokračuje, až dva opuštění lidé zjistí, že jsou beznadějně uzavřeni za tlustými stěnami, které si sami postavili a které brání tomu, aby se mohli skutečně dotknout jeden druhého. Tragédií je, že tito lidé nejsou pouze oklamanými bytostmi toužícími po blízkosti, ale jsou zároveň egoisticky připoutáni k principu manipulace, takže zeď mezi nimi pravděpodobně zboří pouze rozvod nebo smrt.

Z vězení, které si sami postavili, existuje jediné východisko, a to kompletně přebudovat vztah, který pak bude vycházet z radikálně odlišných předpokladů.

Oba partneøi musí zmìnit svùj cíl od manipulace k službì. A taková revoluce vyžaduje nadpøirozený zásah, jinak nemùže být úspìšná.

Zmìna cílù

Aby vùbec mìlo smysl hovoøit o zmìnì, je zcela nepostradatelná Boží moc. Do okamžiku, než si zaènu uvìdomovat, že mé potøeby jsou naplnìny v Kristu, bude mì k uspokojování mých potøeb motivovat prázdnota. Jakmile vírou přijmu Kristovu prolitou krev jako výkupné za své hříchy, vstupuji do vztahu s nekonečnou Bytostí, která je ztělesněním lásky a smyslu a dokonale uspokojuje mé nejhlubší potřeby bezpečí a významu. Jsem osvobozen od egocentrické pozornosti, schopné zaměstnávat se jen vlastními potřebami – ty jsou již naplněny. Místo toho, abych musel něco dostávat od druhých, protože sám jsem prázdný, mohu nyní ze své plnosti dávat. Poprvé ve svém životě mám příležitost žít nesobecky.

Je-li naše ospravedlnìní postaveno na správném základì, mùžeme uvažovat o tom, jak se odehraje nadpøirozená zmìna našich cílù. Z lidského pohledu jsou pro zmìnu od manipulace k službì potøebné tøi složky:

Rozhodná a trvalá ochota vzít na sebe závazek, že budu sloužit.

Dobrá znalost partnerových potøeb.

Pøesvìdèení, že jsem Bohem vyvoleným nástrojem, který se má tìchto potøeb dotknout.

Rozhodnutí k službě se nezrodí samo od sebe.

Každý z nás jsme každodennì postaveni pøed rozhodnutí, která formují náš charakter. (...) Když hovoøím se svou manželkou, musím si opakovat: "Mým hlavním cílem teï musí být pomoci jí vidìt její hodnotu jako lidské bytosti. Co pro to mohu udìlat?" V mém nitru mùže køièet neodbytná touha bránit sám sebe, kritizovat ji nebo jiným zpùsobem použít manipulace. Uprostøed tohoto zmatku se musím rozhodnout, že jí pomohu prožívat, že je milována. Když udìlám takovou volbu, Boží Duch mi dá sílu ji uskuteènit, ale já se neprve musím rozhodnout.

Pøirozený odpor dát sebe druhému má koøeny v houževnatém strachu, že když skuteènì, bez manipulativních úmyslù, budeme dávat, pøijdeme sami zkrátka. Naše potøeby nikdo nenaplní. V lepší pøípadì se zklameme, v tom horším nás to znièí.

Bùh je však vìrný. Máme dùvìøovat jeho dokonalé lásce, která zahání bázeò, a vìøit, že když v jeho jménu budeme dávat svým partnerùm, budeme nadpøirozeným zpùsobem požehnáni vìdomím Boží pøítomnosti. A on to uèiní. Jenom to potrvá urèitý èas, snad mìsíce, než pocítíme jeho pùsobení v nás. Po jednoduchém rozhodnutí být nesobecký ještì nemusí následovat ochota dávat bez podmínek. Skvrna sebestřednosti vyžaduje mnohé praní, než přestane ovládat naše motivy. Døíve než poznáme, co znamená dávat, musíme se mnohokrát rozhodnout k službì a musíme mnoho èasu strávit s Bohem. Je na nás, abychom se učili věrnosti a vytrvali v poslušnosti, nevzdávali se při zklamáních a únavě a důvěřovali Bohu, že vždycky ocení jasné a trvalé rozhodnutí mu sloužit. Nᚠpartner se mùže stát ještì kritiètìjším, jeho sklon k alkoholu se mùže zhoršit, mùže odmítat naši službu, my však máme pokraèovat v poslušnosti s vírou, že to je naše zodpovìdnost, a máme dùvìøovat Bohu v tom, co se stane.

Jsem pøesvìdèený, že vìtšina mužù i žen má jen nepatrné povìdomí o existenci silných tužeb v srdci svého partnera. Velmi èasto je jednou z ochranných vrstev, za kterou se lidé ukrývají, vrstva "vnìjšího souladu", která má podobu "všechno zvládnu" nebo "jsem v poøádku a doufám, že ty také". Sebejisté úsmìvy spolu s duchovní mìlkostí typu "všechno bude dobré" èasto jen maskují touhu po pøijetí. A pøitom si zoufale pøejeme, aby nás nìkdo poznal takové, jací jsme, ustarané, zlomené, rozhnìvané, plné žádosti, a aby nás pøesto pøijal.

Odhalit èestnì pøed partnerem, kdo jsem je tedy podle mého názoru v naprostém souladu s principem služby. Neznamená to si jen postìžovat, jak špatnì se cítím, ale když pamatují na to, že mé potøeby jsou naplnìny v Kristu, mohu své manželce øíci, co v našem vztahu prožívám. Když to dìlám, mým cílem má být odhalit sebe a vystavit se možnosti zranìní, pøestože oprávnìnì toužím po láskyplné odezvì, kterou však v žádném pøípadì nemohu vyžadovat.  Je dobré, když vytvoříme klima, ve kterém partner cítí, že je přijímán, a ne kritizován, klima, které partnera povzbudí, aby riskoval to, že se vystaví možnému zranění. I když se stane, že se náš partner neotevře, musíme si uvědomit, že je stvořen k Božímu obrazu, a proto jeho potřeby existují, přestože jsou skryté. Musíme se modlit za moudrost, abychom věděli, jak se těchto potřeb dotknout.

Mnozí z nás zápasí s pocitem neschopnosti a nedostateènosti. Je proto tìžké vìøit, že se svým manželstvím dokážeme nìco udìlat. Vztahy jsou komplikované. Lidé jsou komplikovaní. Snadno si pøipadáme hloupí, neschopní si pøedstavit, co bychom opravdu mìli dìlat: "A udìlám cokoli, nic se s ní nezmìní", "On je pro mì skuteènou hádankou. Já prostì nevím, co mám dìlat, když se takhle chová. Všechno, co jsem vyzkoušela, selhalo".

Bylo napsáno mnoho knih, které pojednávají o verbální komunikace. Nìkteré jsem èetl. A pøesto zjišuji, že jsem èasto zmatený tváøí tváø problémùm ve vztazích, na které se principy tìchto knih jaksi nehodí. Křesťané jsou povolání k tomu, aby právě uprostřed zmatku a v realitě vlastní neschopnosti věřili, že náš svrchovaný Bůh neudělal chybu, když po nás žádá, abychom se dotkli nejhlubších partnerových potřeb. Bůh nabízí každému člověku, který žije v manželství, jedinečnou příležitost sloužit neopakovatelným způsobem svému partnerovi, a to bez ohledu na okolnosti, za kterých do manželství vstoupil.

(...) Nyní, když jsou všechny tøi složky na svém místì, mùžeme zaèít pøesun od manipulace k službì. (...) Nezapomeòme pøitom, že pokud vìdomì nepøijmeme cíl každodenní služby, naším pøirozeným, reflexivním cílem se stane manipulace s partnerem tak, abychom získali výhody pro sebe. (...)

Pøedstavme si mysl èlovìka jako magnetofon. Na pásku, který se automaticky zaène pøehrávat, je nahrána naše snaha manipulovat, zmìnit chování partnera. (...) Abychom zmìnili cíl, musíme vyhodit špatný pásek a vložit nový, který bude odrážet náš nový cíl: "Chci, aby pociovala lásku."

Zámìna páskù je nìèím více než jen mechanickým aktem. Pøi tom, když mìníme své sobecké myšlenky za úmysl dávat, je nutné si opakovat, že jsme se svobodnì rozhodli k službì, protože vìøíme Bohu. Jestliže jsme se svobodnì rozhodli sloužit, pak mùžeme pøijímat své partnery bez kritizování, i když se naše pocity okamžitì nezmìní z hnìvu v soucit.

Jádrem je otázka: Chceme v tomto okamžiku skuteènì pøijmout cíl sloužit? Čím více jsme k tomu ochotni, tím spíše se naše manželství přiblíží k uspokojení, které vyplývá z duševní jednoty.

Duševní jednota je vztah, který poskytuje vzájemné uspokojení partnerům, kteří rozpoznali možnosti, jež nabízí manželství. Cesta k duševní jednotì vede pøes pomoc partnerùm více docenit základní hodnotu, kterou mají jako lidé nesoucí Boží obraz a jako svatí, kteøí skuteènì znají své bezpeèí a význam v Kristu.

Duševní jednotu subjektivnì pociujeme jako vztah, který je tak intimní, že ho mùže plnì vyjádøit jedinì sexuální spojení. Taková jednota může vzniknout pouze tehdy, když oba partneři přijali bezpodmínečný závazek sloužit potřebám druhého – s tím, že v odezvu na svou službu doufají, ale nikdy ji nevyžadují.

Larry Crabb: Manželství je vztah

Ve vztahu, který je budován na manipulativní snaze cítit se lépe proto, že mì nìkdo miluje, nebo na snaze ochránit sám sebe pøed dalším zranìním, nikdy nedosáhneme jednoty, kterou Bùh chce, abychom zakoušeli. Posun od principu manipulace k principu služby je jedinou cestou k duševní jednotì.