Komunikace v manželství | Prameny zdraví

Komunikace v manželství

Dobrá komunikace je jednou z nejdůležitějších složek vydařeného manželství. Páry udělají jen dobře, když budou dbát na to, aby komunikační linky, které mezi sebou mají, zůstaly otevřené a v dobrém stavu.

Komunikace v manželství

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Komunikace se někdy definuje jako „mluvení, naslouchání a porozumění“. Je to proces, kterým mezi sebou lidé sdílejí myšlenky a pocity. Jsou ale faktory, které mohou být ještě důležitější než slova. Může jít o řeč těla, tón hlasu, pozornost a vnímání toho, co se odehrává v okolí, i toho, co se asi děje v mysli naslouchajícího.

V dnešní době naneštěstí mnozí dosáhnou dospělosti, aniž by se naučili dobře komunikovat. Může to mít celou řadu příčin, nicméně jednou z hlavních je ústřední role, kterou v mnoha rodinách hraje televize (anebo počítač či mobil). Mnohokrát již lidé došli k závěru, že čím více času tráví rodinní příslušníci s obrazovkami všeho druhu, tím více zanedbávají vzájemnou komunikaci.

Někteří sice dobře komunikovat dokážou, ale z různých důvodů se rozhodnou nekomunikovat nebo se vyhýbat určitým tématům. Lidé žijí pod celou řadou nejrůznějších tlaků, které je v komunikaci brzdí. Mnozí z nich komunikaci přeruší, když se obávají, že je ten druhý začne napadat. Jindy je důvodem k přerušení komunikace obava, aby neublížili nějaké třetí osobě. Někdy lidé nechtějí hovořit sami o sobě – nechtějí odhalit své nitro. Jindy komunikují pouze na povrchní úrovni, protože tomu druhému nedůvěřují. A na závěr můžeme uvést nízkou motivaci ke skutečné komunikaci, když máme dojem, že druhá strana o ni vlastně nestojí.

Co komunikaci prospívá

Má-li se komunikace dařit, musí být splněny určité podmínky. Velice důležité je poznání sebe sama. Lidé, kteří nerozumějí sami sobě, budou totiž těžko rozumět někomu druhému. Člověk si musí být vědom svých vlastních názorů a pocitů a převzít za ně zodpovědnost. Jen pak může chápat, jak je lze konstruktivně zapojit do procesu komunikace. Jiné lidi musíme považovat za svébytné a jedinečné bytosti – jen pak budeme schopni správně posoudit jejich situaci a stav. Jedním z nejobtížnějších aspektů komunikace je schopnost neudělat si úsudek dříve, než získáme ucelené a přesné informace. Je dobré pamatovat na pravidlo, že pochopení musí předcházet hodnocení! Důležitou součástí procesu učení je chápání rozdílů mezi lidmi. Je třeba, abychom byli schopni vidět věci, jaké skutečně jsou, a nedovolili svým prožitkům či emocím, aby nám zkreslovaly realitu. Dobrá komunikace nastává, když jsou lidé ochotni se druhým odhalit a když jsou přitom schopní objektivně vnímat názorové rozdíly, které mezi nimi existují.

Lidé schopní dobře komunikovat mají zpravidla rozvinutý funkční systém sdělování, přijímání a zkoumání přesnosti toho, co je komunikováno. Jsou soustředění, klidní a laskaví; poskytují dostatek informací o okolnostech, říkají pravdu v lásce a všímají si načasování. Vyhýbají se slovům, která snadno popudí (kupříkladu „ty vždycky“, „ty nikdy“, „proč nemůžeš“ nebo „proč neuděláš“), snaží se, aby komunikace byla harmonická (aby řeč těla, tón hlasu i vyřčená slova sdělovaly totéž poselství), a – což je patrně nejdůležitější – umí dobře naslouchat.

Ti, kdo dobře komunikují, jsou si vědomi, že dobrá komunikace nepřijde sama od sebe. Rovněž dobře vědí, že špatná komunikace často vyvolává zmatek, a pokud ji nezlepšíme, může vést k vážným problémům. Vědí, že to, co bylo řečeno, mnohdy neodpovídá tomu, co chtěl dotyčný vlastně sdělit, a že ani to, co naslouchající slyšel, nemusí být to, co chtěl hovořící vyjádřit. Proto musí komunikující lidé neustále používat zpětnou vazbu, aby si ověřili, zda je zamýšlené sdělení totožné s přijatým.

Důležitost naslouchání

Již bylo zmíněno, že naslouchání je jednou z nejdůležitějších složek komunikace. Před více než čtyřmi tisíci lety moudrý vezír Ptahhotep dvorním úředníkům radil: „Úředník, který musí naslouchat stížnostem klientů, by měl naslouchat trpělivě a bez zášti, protože ten, kdo přichází s prosbou, chce být především slyšen. Je to pro něj dokonce důležitější než to, zda dosáhne splnění své prosby.“

Pravda je, že každý z nás chce být slyšen! A snad každý z nás někdy zažil situaci, kdy se nám někdo naprosto cizí začal svěřovat s důvěrnými podrobnostmi ze svého života – tak silná byla jeho potřeba najít někoho ochotného naslouchat. Jeden z mnoha psychoterapeutických směrů se nazývá „terapie zaměřená na klienta“. Tento terapeutický postup se soustřeďuje více na naslouchání než na udílení rad a návrhy řešení. Tento přístup vychází z přesvědčení, že lidé potřebují být vyslechnuti. Terapeuti používající tuto metodu tvrdí, že pokud jejich klienti najdou posluchače, který je neodsuzuje, najdou mnohdy řešení sami a tím se stávají samostatnějšími.

K dobré komunikaci je třeba víc než jen dobré úmysly

Při vstupu do manželství mají lidé spoustu dobrých úmyslů. Když spolu lidé chodí, zpravidla spolu hodně hovoří. Oběma záleží na tom, aby partnerovi rozuměli, a chtějí mu dělat radost. V tomto období si lidé vyměňují spoustu užitečných a zajímavých informací, díky nimž mohou lépe porozumět povaze toho druhého, jeho tužbám i jeho minulostí, a je typické, že se oba dívají na svůj budoucí společný život optimisticky. Během chození bývají oba partneři odhodláni pokračovat v této přfjemné komunikaci i v manželství, a dokonce se domnívají, že se tato komunikace ještě prohloubí. Většinou má však každý z partnerů své vlastní představy o tom, jak k tomu dojde.

Žena se těší na krásné manželství a považuje za velice důležité, aby tato příjemná a naplňující komunikace, kterou zažila během chození, v manželství pokračovala a ještě se prohloubila. Jakmile ale období námluv skončí a lidé vstoupí do manželství, novomanželka zjistí, že její sen o hluboké a časté komunikaci ve skutečnosti neodpovídá představám jejího manžela.

Každý mluví trochu jinak

Když si novomanželé zvykají na svůj společný život, často se objeví rozdíly ve vzorcích chování mezi oběma pohlavími, kterých si dříve nevšímali. Jeden z nejvýznamnějších rozdílů se týká právě způsobu komunikace. Mladí manželé zjišťují, že muži a ženy se vyjadřují odlišně, že jsou rozdíly v tom, o čem rádi hovoří, že mají odlišné důvody, proč mluvit či nemluvit, že mají odlišné potřeby ohledně objemu komunikace a konečně že se liší i v přístupu k naslouchání. To, o čem budu nyní psát, jsou určitá obecná pozorování a uvedené rozdíly jsou navíc do jisté míry kulturně podmíněné. Je ale třeba mít na paměti, že vždy bude existovat celá řada výjimek. Jsou případy, kdy muži z nejrůznějších důvodů komunikují jako ženy a ženy naopak jako muži.

Ženy bývají zpravidla hovornější než muži a v zásadě si povídají raději než muži. Liší se i oblíbený námět hovoru. Ženy rády hovoří o oblečení, účesech, nábytku, vaření a pečení, o manželovi, dětech, o zdraví a často i o náboženství. Mají sklon uvádět více podrobností a rozebírají i své pocity. Rády mluví o tom, co se daného dne přihodilo, a o lidech, které potkaly. Komunikace a zájem jsou u žen úzce propojeny a nedostatek komunikace považují za projev nezájmu. Ženy jsou zpravidla lepší posluchačky a dokážou věnovat hovořícímu plnou pozornost. Používají i odlišný slovník. Pro ženy je komunikace způsobem, jak rozvíjet vztah. Když žena mluví, dává tím najevo, že bere vážně přítomnost druhého člověka. Mlčení pro ni signalizuje nezájem či nelibost. Dlouhá období ticha jsou ženě nepříjemná a může se při nich dokonce cítit trapně.

Muži mluví rádi o sportu, autech, politice, o svém zaměstnání, méně však o manželce, o dětech či o náboženství. Mlčení mužům nevadí. Když řeknou, co říci chtěli, klidně v přítomnosti svých přátel mlčí. Považují se za racionální, analytické a praktické. Dávají přednost tomu, aby jejich hovor měl nějaké jasné téma, a smysl rozhovoru vidí v předávání nebo přijímání informací. Proto v rozhovoru nejraději předávají souhrnné informace. Tyto informace ale zpravidla nebývají důvěrné a osobní povahy. Důvodem není to, že by snad muži postrádali emoce; své city ale častěji než ženy vyjadřují svou přítomností nebo svým jednáním.

Když ženy vstoupí do manželství, začnou často pociťovat nespokojenost a zklamání. Vadí jim, že si s manželem málo povídají, a kromě toho by raději hovořily o jiných věcech než manžel. Žena často začne mít pocit, že její muž nesdílí její potřebu povídat si a naslouchat. Vzhledem k tomu, že je pro ženu komunikace úzce spojena se zájmem o toho druhého, začne mít dojem, že je ohrožen jejich vzájemný vztah. Pokud manželovi řekne, že si musí promluvit, jeho první reakcí bývá nepříjemný pocit, a pokud na něho žena tlačí, zaujme obranný postoj. A když vidí, že manželka o rozhovor stojí opravdu hodně, zareaguje třeba slovy: „Dobrá, tak o čem si chceš povídat?“ Potřebuje, aby rozhovor měl jasné téma. Pokud všechno ostatní v manželství funguje, manžel nesdílí manželčiny obavy o kvalitu jejich vztahu.

Manželé mají sklon manželské problémy nevnímat. Někdy jako by zaujali postoj, že když se o problémech nebude mluvit, samy zmizí nebo se prostě nějak vyřeší. Psychologové si již mnohokrát všimli, že pokud se manželství ocitne v problémech, právě manželky si to častěji přiznají a jako první hledají pomoc zvenčí. Někteří manželé zaujmou postoj, že pokud je v manželství něco špatně, může za to manželka, a když se manželka dá do pořádku, vše bude zase takové, jak má být.

Běžné chyby při komunikaci

I lidé, kteří se při komunikaci snaží tomu druhému horlivě pomáhat, se někdy dopouštějí vážných chyb. Jsou to chyby, kterých si většina lidí všimne, a přitom se jich nejspíš občas dopouštíme všichni.

Jistý badatel popisuje člověka, který se pokoušel komunikaci napomáhat tím, že se neustále snažil zajistit, aby komunikující popsal každou podrobnost správně. K tomu dochází v manželství poměrně často, když se jeden z partnerů pokouší vylíčit jiným lidem příhodu, která se stala jim oběma. Ten, kdo se snaží „pomoci“, neustále hovořícího přerušuje, aby mu připomenul nějakou nepřesně popsanou podrobnost. To může vést k hádce o to, jak to vlastně přesně bylo. Přítomní naslouchající si připadají trochu trapně a ten, kdo daný příběh vypráví, se naštve. Je lepší mlčet a nesnažit se dosáhnout shody, i když máme na některé detaily odlišný názor. Snahou o přesnost bychom totiž mohli všechno pokazit.

Příliš horlivý komunikující se může dopouštět i té chyby, že se snaží hovořícímu pomoci správně zformulovat myšlenky. Naslouchající se snaží odhadnout, co hovořící ještě řekne, a buď ho přerušuje a mluví za něj, nebo se ozve ihned, jakmile se komunikující na okamžik odmlčí. Někdy k tomu dochází, když komunikující formuluje své myšlenky poněkud pomaleji a dělá dlouhé pauzy. Taková rádoby pomoc nejenže ruší člověka, který se snaží sdělit své myšlenky, ale navíc se ten druhý ve svých odhadech mnohdy mýlí.

Třetí běžná chyba, na kterou zmíněný badatel upozorňuje, spočívá v tom, že se naslouchající ve snaze pomoci pokouší o jakýsi „křížový výslech“ a jedná jako advokát, který vyslýchá svědka u soudu. Vyprávějící se třeba snaží vylíčit nedávný výlet a „vyslýchající“ začne klást složité otázky, které naznačují, že vyprávějící toho vlastně o daném tématu moc neví a „vyslýchající“ tomu rozumí lépe. Pokud třeba sám kdysi navštívil místo, které komunikující popisuje, snaží se ho upozornit na řadu věcí, kterých si tam komunikující mohl všimnout, ale nevšiml. Tak ve vypravěči vyvolává pocit, že mu spousta věcí unikla v důsledku jeho vlastní hlouposti. Pokud se komunikující pokoušel popsat něco příjemného, začíná teď litovat, že se o tom vůbec zmínil. Opravdu není dobré být příliš horlivým posluchačem.

Protože platí, že čím víc člověk mluví, tím víc riskuje, že řekne něco zraňujícího, je dobré naslouchat radě Šalomounově: „Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý“ (Přísloví 10,19). A nakonec zmiňme často citované Šalomounovo slov o tom, jak je dobré, když člověk správně volí slova: „Jako zlatá jablka se stříbrnými ozdobami je vhodně pronesené slovo“ (Přísloví 25,11).

Z knihy Carla Mitchella Křesťanská rodina. Vydalo Eastern European Mission.

Počet přečtení: 298 Datum: 2. 3. 2022