Ale…

Někdy se můžeme dostat do situace, kterou prorok popisuje v sedmé kapitole od prvního verše. Zbožný člověk vymizel ze země, páchá se zlo pro vlastní prospěch, bují úplatky, mocní mluví, jak se jim zachce, není možné se spolehnout na přítele, dokonce ani na svého partnera, děti brojí proti svým rodičům a najdou se dokonce nepřátelé i ve vlastním domě. Co teď? Odejít z takové společnosti? Ale co když to není možné? Nebo zapojit odborníky na mezilidské vztahy? Mohou pomoci, ale pouze tehdy, pokud ten, kterému je pomáháno, chce. Nebo by snad mělo zvítězit právo silnějšího? Ale co štěstí ostatních? A tak se můžeme dostat do situace, která se zdá neřešitelná.

Sedmý verš začíná slůvkem „ale“. Je to spojka s odporujícím významem. Znamená, že je možné najít nějaký protiklad, nějaké řešení. Pisatel pokračuje: „Ale já budu vyhlížet, čekat na Hospodina.“ A pak vyjadřuje něco, co nepřipouští žádné pochybnosti: Bůh mne spasí, můj Bůh mne vyslyší. Takový je rozdíl mezi pohledem na rozpadající se společnost a pohledem upřeným na Boha.

Popsaná nekomfortní situace, velmi těžce snášený, obtížný stav je jen těžko akceptovatelný pro toho, kdo ho zažívá. Ale tímto stavem a povzdechem, že to je těžké a neřešitelné, to nekončí. Končí to slovy: „Ale já budu vyhlížet k Hospodinu, čekat na Boha, který mě spasí. Můj Bůh mě slyší.“ A my můžeme pouze dodat: Díky, Pane, za to.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.