Pohrdat druhými je tak snadné

Ježíš rád nastavuje zrcadlo prostřednictvím podobenství. Jeho příběhy mají většinou jednu hlavní myšlenku. Poselství bývá jednoduché a často je vůči těm, kterým je určeno, kritické.

V zástupu, který naslouchal Ježíšovým kázáním, byly vždy zástupci farizeů, saduceů a zákoníků. Tito lidé za Ježíšem nešli kvůli poznání pravdy o Bohu, ale sledovali ho, protože měli pocit, že je Bůh pověřil, aby „strážili pravdu“.

Zvláště farizeové a zákoníci „si na sobě zakládali, že jsou spravedliví“. Pokud tedy slyšeli tento příběh, poznali, že mluví o nich. Líbí se mi, že Ježíš nejmenuje. Jen naznačí a doufá, že ti, kterým jsou jeho slova určena, pochopí a začnou přemýšlet.

Pravda někdy bolí. Zvláště, když odhalí mé slabiny nebo něco, co skrývám, a přeji si, aby o tom nikdo nevěděl. Před lidmi se mi to může podařit, před Bohem ne. Ten vidí do mého nitra. Ví, jaký jsem, a také pozná, co je důvodem mé přetvářky.

Pokud si uvědomuji, že jsem hříšný, nabízí mi odpuštění. Horší je, když si myslím, že jsem lepší než druzí, a nechci slyšet pravdu. Příliš dlouho jsem si opakoval, že jsem dobrý, až jsem tomu nakonec sám uvěřil. To mi pak nedokáže pomoci ani Stvořitel, protože já mám pocit, že jeho pomoc nepotřebuji.

Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou spravedliví a dokonalí, mají tendenci pohrdat těmi, kdo nedosahují jejich „kvalit“. Něco podobného hrozí i mně. Proto se nemám porovnávat s lidmi, ale raději s Bohem, který jediný je dokonalý. Takové srovnání mne vrátí zpátky na zem a naučí mne pokoře.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.