Hodnota člověka | Prameny zdraví

Hodnota člověka

Robert byl úspěšný podnikatel, který se s vervou vrhl do práce. Pracoval sedm dní v týdnu, a to dlouho do noci. Podobně jako řada jiných mužů tvrdil, že to dělá pro svou rodinu a pro své děti.

Hodnota člověka

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Kdykoli si manželka postěžovala a kdykoli vyjádřila přání, aby se více věnoval dětem, měl připravenu svou standardní odpověď: „Vždyť to dělám pro tebe a pro děti.“ V tomto výroku byla jistě špetka pravdy. Ta stačila, aby se manželka zastyděla za své „sobectví“. Ano, manžel opravdu dost vydělal a ona mu nechtěla vyčítat, že je v práci příliš dlouho.

Léta ubíhala, rodina měla vše, nač si vzpomněla, ale Robert nejevil sebemenší známky, že by chtěl zpomalit. Žena jeho srdce měla vše, co jí přišlo na mysl – a možná ještě trochu víc. Nicméně všechny ty věci nemohly vyřešit její problém. Měla pocit prázdnoty, připadala si osamělá. Potřebovala muže, který by jí prokázal lásku tím, že by s ní trávil čas. Nakonec už toho měla dost. Řekla manželovi, že pokud se nepokusí zásadně změnit své chování, opustí ho.

Tehdy mě vyhledal.

Nebylo nijak těžké zjistit, kde se vzal Robertův workoholismus. Když jsem se Roberta ptal na otce, řekl mi: „Táta byl dobrý člověk. Byl to dříč.“ A kterého ze strýců měl nejraději? „Ten člověk opravdu tvrdě pracoval.“

I matka tvrdě pracovala. Stejně tak bratři a sestry. Vlastně každého důležitého člověka ve svém živote Robert popsal jako „dříče“. Mohl popisovat sportovní úspěchy svého bratra, hovořit o jeho skvělém smyslu pro humor, ale dříve nebo později zazněla kouzelná slůvka: „Byl to dříč.“

V Robertově podvědomí utkvělo přesvědčení, že hodnota člověka je dána jeho pílí. Sám dělal vše pro to, aby mohl být považován za hodnotného člověka. Dokazování vlastní hodnoty ho pohlcovalo natolik, že ho to málem stálo jeho rodinu.

Nějakou dobu to sice trvalo, ale Robert nakonec pochopil, že dlouhé hodiny v práci netrávil kvůli manželce a dětem, ale kvůli sobě. Nebylo snadné začít žít jinak, ale nakonec se to Robertovi podařilo.

Když poprvé strávil sobotu při míčových hrách se svými dětmi, trpěl silnými pocity viny. Podobně tomu bylo při nedělním odpoledním pikniku v parku. Při různých příležitostech ho zaplavovaly pocity viny, protože „cítil“, že by měl být v kanceláři a starat se o firmu.

Je ale nutno přiznat, že Robert nedovolil těmto pocitům, aby ho ovládaly. Úspěšně se zbavil svého workoholismu a vybudoval si nové vztahy s manželkou a s dětmi. Velice ho překvapilo, že firma nijak neutrpěla, když o víkendech zůstával doma a když se ve všední dny vracel domů dříve.

Rád bych předešel nedorozumění. Nechtěl bych ve vás vyvolat dojem, že jsem proti pilné práci. Vím, že někdy nastanou chvíle, kdy muži či ženy musí práci věnovat více času, než by si přáli. Zvláště to platí pro lidi, kteří se pustili do vlastního podnikání a potřebují vybudovat solidní základ své firmy. Jindy zase šéf pověří některého ze svých zaměstnanců nějakým naléhavým a časově náročným úkolem. Pokud ale někdo takto žije celé týdny, měsíce či dokonce léta, měl by se zastavit, poodstoupit a zamyslet se nad svými motivy.

Z knihy Kevina Lemana Ani to nejlepší nestačí. Vydal Návrat domů.

Počet přečtení: 3 052 Datum: 10. 9. 2015