Církev svatá lékařská
Fonendoskopy jako zpovědnice. Drmolení syndromů jako kázání v latině. Lege artis postupy lékařských univerzit jako fatvy univerzit islámských. Prodej léků jako prodej odpustků. Profesor, docent a děkan jako kardinál, arcibiskup a papež. Čím výš, tím blíž k pravdě Boží, tím bliž k pravdě vědecké.
Autorita a moc lékaře jsou obrovské. Rozhoduje o tom, co nemoc je a co není. Může z nemocného udělat zdravého a ze zdravého nemocného. Může člověka uspat, nechat v nemocnici, přikázat mu půst nebo mu odstranit nějaký orgán. Člověk je lékařem přijímán. Dostává se mu rozřešení. Prognózy lékaře přijímá s nábožnou úctou. Věří mu. „Podle víry tvé se ti staň,“ píše se v Bibli. I lékař se ale může mýlit nebo uřeknout, nebo pacienta dokonce uřknout.
Výzkumníci ve Švédsku zjišťovali, co rozhoduje o tom, jak dlouho stůňou pacienti s bolestí zad. Ukázalo se, že rozhodující pro délku stonání nebyla závažnost objektivního nálezu při vstupním vyšetření, ale prognóza lékaře o tom, jak dlouho bude stonat. Jestliže se pacient s lymfatickou leukémií od lékaře dozví, že se na tento typ umírá do pěti let, většina pacientů do pěti let zemře. „Pacient uvěří lékařskému vúdú a zrealizuje sebevyplňující proroctví. Neumře na nemoc, ale na předpověď. Lékař je pak spokojený, jak se dobře trefil, a udělá si další čárku do statistiky,“ píše dr. Ludmila Eleková v eseji Buďme zdraví lékařům navzdory.
Profesor Scott-Bumby a Bernie Siegel, autoři knížky Láska, medicína a zázrak, napsali, že nejlépe se dařilo pacientům s rakovinou, kteří lékařům neuvěřili. Když uslyšeli něco takového, pomysleli si: „Ty toho tak víš, já ti ukážu, že nemáš pravdu.“ Tito lidé obvykle nezapadali do statistických tabulek.
Příběh zázračného uzdravení mi vyprávěl pacient. Jeho pětasedmdesátiletou matku paní doktorka před sedmi lety poslala do nemocnice na vyšetření s podezřením na rakovinu prsu. Syn se šel lékaře zeptat na výsledek. „Je to nejzhoubnější typ rakoviny s metastázemi do mízních uzlin a plic. Operace nepadá v úvahu. Od ozařování bych toho moc nečekal. Doba přežití nebude vyšší než půl roku. Připravte se na nejhorší,“ řekl mu pan doktor. Matka o výsledku vyšetření nevěděla. Syn zašel na pokoj a řekl jí: „Mami, nic ti není, jen tady zabíráš postel pacientům, kteří jsou vážně nemocní, zabal si, jdeme domů.“ Matka naplnila jeho proroctví. Žije dodnes. Rakovině i lékařům navzdory.
„Nevěř církvi, neboť ona není Bohem,“ napsal Jan Viklef. Nevěř medicínsko-farmaceutickému komplexu, neboť on není nositelem zdraví. Lékař by se neměl přisvojovat právo na absolutní pravdu. Na lékařských fakultách nás učili rozumět nemocem a statistikám. Jen málo toho ale víme o životě a osudu jednotlivého pacienta. Naděje dokáže překonat těžké nemoci, beznaděj může zabít. Vůle k životu a samoúzdravné schopnosti mají neuvěřitelnou sílu. Lékař by měl využívat svých zkušeností, autority a v některých případech léků k tomu, aby je podpořil.
Z knihy Jana Hnízdila Zaříkávač nemocí. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.