Chce vás mít po svém boku | Prameny zdraví

Chce vás mít po svém boku

Měli teprve sedm let po svatbě, když se na mě obrátili s prosbou o pomoc, protože se spolu začali „hrozně hádat“, jak to sami popsali.

Chce vás mít po svém boku

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

„Jak ty hádky začaly?“ zeptal jsem se. – Vysvětlovala, že třeba v kuchyni něco uklízela nebo žehlila a on na ni z pokoje, kde si četl noviny nebo se díval na televizi, zavolal: „Miláčku, proč si sem ke mně nejdeš sednout?“ – Považovala to za příležitost ke vzájemné komunikaci, a tak šla za manželem a začala si s ním povídat. – „Ne, ne,“ přerušil ji. „Nemluv. Chci jen, abys tu byla se mnou.“ – Celá zmatená mu namítla: „Ale vždyť jsi mě sem zavolal. Tak si přece musíš chtít povídat.“ – „Ne, prostě chci, abys tady byla. Nechci, abys mluvila.“ – „Ale určitě máš něco, o čem se mnou chceš mluvit,“ trvala na svém. „Vždyť jsi mě sem zavolal.“

Pak to šlo rychle z kopce dolů a zanedlouho už mezi nimi zuřila lítá slovní bitva. Tento scénář se znovu a znovu opakoval a oni chtěli vědět, jak to vyřešit.

Pokusil jsem se jim vysvětlit, co mezi nimi probíhá. Řekl jsem té ženě (jejíž manžel pozorně naslouchal), že ho povzbuzuje pouhá její přítomnost: „Když si čte noviny, dívá se na televizi nebo třeba dělá nějakou práci na dvorku, když si sednete vedle něho nebo si přisunete židli a budete se dívat, jak pracuje, uvidíte, jak do něho proudí úžasná energie.“

Všiml jsem si zmateného výrazu v její tváři. Pokračoval jsem: „Muži takhle komunikují – sdílením prožitků. Ženy spolu prožitky sdílejí tak, že si o nich povídají, zkoumají je a naplňují je svými dojmy a emocemi. Muži jsou jiní. Sdílejí své prožitky tím, že spolu něco dělají. O to vašemu manželovi jde.“

Na konci našeho tehdejšího setkání jsem je pozval na naši konferenci o lásce a úctě, aby si udělali ještě lepší představu o tom, jak ve skutečnosti funguje vztah mezi láskou a úctou. Zúčastnili se jí, a když mě později znovu navštívili, té ženě už bylo úplně jasné, proč od ní manžel chce, aby byla s ním. „Měl jste pravdu,“ řekla mi. „Nejdřív mě málem dohánělo k šílenství, když jsem nemohla mluvit, ale z nějakého důvodu to funguje. Opravdu mu stačí, když tam vedle něj sedím.“

Jak může „nicnedělání“ budovat vztah?

Co se stane, když váš manžel řekne: „Miláčku, pojď se se mnou dívat na tenhle přírodopisný film“? Přijdete, posadíte se a on se opravdu dívá na ten přírodopisný film a sem tam možná pronese, že „ten los je ale obr“, a „podívej na zuby toho krokodýla“. Většinu času je však zcela ponořen do toho, co dělá: sledování televize. Pokud jste typická manželka, sedíte tam a říkáte si: Musím vyžehlit, uvařit večeři, připravit dětem na zítřek svačinu… Nakonec se zvednete a odejdete, protože to všechno musíte někdy udělat a navíc jste stejně s manželem „nic nedělali“. Prostě se dívá na televizi a vy sedíte vedle něho. Nekomunikujete spolu, tak jak byste tímto mohli budovat vztah?

Neustále však dostávám od žen zprávy o tom, že se tímto vztah buduje. Jedna žena se rozhodla jít s manželem lukostřelcem na lov. Pomáhala mu postavit posed a celé hodiny na něm pak seděli a čekali, až se objeví zvěř. Nic neviděli, na nic nestříleli a nic neříkali. Nakonec posed zase zbořili a zamířili zpátky k autu. Až do této chvíle neřekla za celou dobu ani slovo. Cestou k autu se k ní otočil a řekl: „Bylo to úžasné!“

Jiná žena se navzdory svým pochybnostem, zda by měla udělat něco tak „praštěného“, rozhodla jít s manželem do jeho dílny a dívat se, jak dokončuje jeden ze svých projektů. Sedla si tam, nic neříkala a jen se dívala. Ohlédl se za ní, tak trochu se na ni zakřenil a ona se zakřenila na něj. Za několik minut se na ni podíval znovu, usmál se a ona se usmála na něj. Takhle to trvalo tři čtvrtě hodiny. Nakonec řekl: „Nevím, co děláš, ale pokračuj v tom!“

Proč se mužům líbí, když mají manželku v tichosti po boku? Opravdu to nevím, ale musím uznat, že to je zvláštní. Pamatujte na to, že vidíte a slyšíte růžově a váš manžel modře. Když svět vnímáte jenom růžově, něco vám uniká, stejně jako jemu, když vidí a slyší výhradně modře. Samozřejmě potřebujete být milenci, ale zároveň potřebujete být přáteli, kteří si jsou bok po boku.

Byla doba, kdy se Sára přátelsky nechovala

Jak Sára ochotně přizná, pamatuje si na dobu napětí mezi námi a uvědomuje si, že tehdy byla hodně negativní a snažila se každého změnit podle svých měřítek, hlavně pokud šlo o pořádek. Stěžovala si na každý drobeček na stole, na každou botu na podlaze, na každý mokrý ručník na posteli a na každý obal od bonbonu, který spadl vedle koše. Snažila se nám všem, zejména mně a mým dvěma synům, pomoci, abychom si uvědomili, že bychom byli šťastnější, kdybychom byli čistotnější a udržovali lepší pořádek. Upřímně řečeno to moc dobře nefungovalo.

Jednou se Sára rozhodla odletět navštívit svou matku a vzala s sebou naši dceru Joy. Zůstal jsem doma s našimi dvěma syny, Jonathanem a Davidem. Uplynul týden a Sára s Joy se vrátily. Když jsem je vyzvedl na letišti, její první otázka byla: „Tak jak jste se měli?“ Odpověděl jsem, že dobře. – „Stýskalo se ti po mně?“ chtěla vědět. – Nemohl jsem jí lhát, a tak jsem řekl: „Víš, měli jsme se úžasně. Prostě jsme jedli, kde jsme chtěli. Stavěli jsme si pevnosti, kde jsme chtěli. Ustlali jsme si, kdy jsme chtěli.“

Sára to pochopila. Uvědomila si, že jsme si za ten týden poprvé ustlali těsně předtím, než jsem jel na letiště. A také si uvědomila, že se nám po ní ve skutečnosti moc nestýskalo. Pořád jsme ji milovali jako manželku a maminku, ale všechno to sekýrování a kritika nám nechyběly.

Právě v tu chvíli se Sára rozhodla, že nás bude mít ráda navzdory naší nepořádnosti. Uvědomila si, že jsme se vzali, protože jsme se měli rádi. Byli jsme přáteli a ona věděla, že potřebuje být nejen milující, ale také přátelská.

Ženy, mějte trpělivost

Ženy, mějte trpělivost s „jenom vedle mě seď“

Žena, která chce svému manželovi ukázat, že ho má ráda – že je jeho přítelkyní, bude mít trpělivost s jeho zvláštními prosbami „prostě pojď a buď tu se mnou. Dívej se, co dělám, nebo se mnou sleduj televizi, ale nemluvme při tom.“ Když muž manželku zavolá, aby si „prostě sedla vedle něj“, významným způsobem pracuje na jejich vztahu – jí to možná podstatné nepřipadá, nicméně to je velmi důležité. Muž tímto způsobem komunikuje. Muži dávají přednost komunikaci bok po boku, nikoli tváří v tvář, a k té může docházet těmi nejprostšími způsoby. Například v prvním roce po svatbě jsme se Sárou byli v našem bytě. Já jsem si četl a ona seděla na pohovce. Zeptala se: „Neměli bychom si povídat?“ – Odpověděl jsem: „Mně stačí, že jsem prostě s tebou.“

Výzkumné studie potvrzují, že muži upřednostňují komunikaci bok po boku, při níž se téměř nebo vůbec nemluví. V rámci jednoho výzkumu byli testováni muži a ženy ze čtyř různých věkových skupin: děti z druhé třídy, ze šesté třídy, z desáté třídy a pětadvacetiletí. Každá dvojice dívek či mladých žen a každá dvojice chlapců či mladých mužů dostala přesně stejné pokyny: vstupte do místnosti, posaďte se na dvě židle, a chcete-li, povídejte si.

Během testu každá dvojice ženského pohlaví bez ohledu na věk reagovala stejně. Otočily židle k sobě nebo je alespoň natočily směrem k sobě, aby na sebe viděly, naklonily se k sobě a povídaly si. Zástupci mužského pohlaví reagovali jinak. Vůbec se k sobě neotočili. Seděli vedle sebe, bok po boku, a kromě občasných pohledů jeden na druhého se dívali před sebe.

Na základě toho, že se ženy otočily k sobě nebo doslova obrátily židle proti sobě, aby mohly mít přímý kontakt tváří v tvář, badatelé předpokládali, že spolu vedly velice důvěrné rozhovory. Nejotevřenější ze všech dvojic, chlapeckých i dívčích, byli však chlapci z desáté třídy. Nepřekvapuje mě to. Podle mého pozorování se muži nejvíc sblíží při společných činnostech, kdy jsou bok po boku. Časem mezi nimi tyto společné prožitky a zájmy vytvoří určité pouto. Není mezi nimi téměř žádný negativismus a stížnosti. Nezaměřují se na svůj vztah a zřídka mluví o tom, jak jeden druhého vnímají. Když se z nich však stanou přátelé, jedno je jisté – jeden je tu pro druhého.

Mnozí muži si vzpomenou, jak se stali „pokrevními bratry“ se svým kamarádem z dětství. Dvě kapky krve smíchané jedna s druhou symbolizovaly „věčné“ pouto. Zavázali se být si bok po boku, a bude-li to nutné, bojovat na smrt. Stavěli spolu pevnosti a jsou připraveni jít do bitvy a společně zemřít. Ještě teď, když píši tyto řádky, cítím hloubku emocí, které má každý malý chlapec spjaty se svými „pokrevními bratry“.

Co tím vším chci říci? Jednoho dne tento malý chlapec vyroste, stane se mužem a potká výjimečnou mladou ženu. Požádá ji o ruku a vezmou se. Ve svém mužství předpokládá, že budou spolu, bok po boku, jako tomu po celý jeho život bylo s jeho mužskými přáteli. Jeho přání je prosté: „Pojď, budeme něco dělat společně.“ Ze začátku jeho žena možná bude spolupracovat. Chová se jako opravdový přítel. Později však, se třemi dětmi a tunami prádla, je tolik důležitějších věcí než chytat ryby nebo jen tak lelkovat. Navíc, když mají čas být spolu, potřebuje si povídat. Ona navazuje kontakt rozhovorem. Být spolu a vůbec nemluvit jí připadá absurdní.

Ve většině manželství se základní potřeby obou partnerů opravdu liší. Žena si chce povídat, být si s manželem blízko. Muž přirozeně tíhne k tomu, být druhému po boku a mluvit mnohem méně. Samozřejmě tu je nutný určitý kompromis, podobně jako v mnoha dalších oblastech manželství. Tak jako on musí vynaložit úsilí na to, aby k vám byl obrácený čelem, musíte vy vynaložit úsilí na to, abyste mu byla po boku. Když vás zavolá, abyste byla s ním, a vy to bez zbytečných slov prostě uděláte, uvidíte, jak mu to dodá energii.

Buďte spolu, zůstávejte spolu

Stojí to všechno za to? Pamatuji se, jak jsem jako chlapec v Peorii ve státě Illinois často jezdil na kole po ulici sem a tam. Vzpomínám si na jedny manžele, které jsem často vídal, když jsem je míjel. On něco dělal pod autem na příjezdové cestě a ona u něho seděla na stoličce, kouřila cigaretu, upravovala si nehty nebo jenom žvýkala žvýkačku. Žádná jiná žena tam nebyla. On ležel pod autem a ona celou tu dobu, co pracoval, nic neříkala.

Z nějakého důvodu jsem si ty dva navždy zapamatoval. Když jsem o nich po letech přemýšlel, něco jsem si uvědomil. V naší čtvrti se mnoho manželů rozvedlo, ale tito ne. Ta žena nějakým způsobem pochopila, že když u něho jen tak sedí a nic neříká, je to přínosné. Vytvářela mezi nimi pouto, i když si právě nepovídali.

Jako poradce jsem se věnoval mnoha manželským párům, kde partneři celé desítky let neprožívali opravdovou vzájemnou blízkost. Co v takovém případě může žena udělat? Pokusit se uvidět manželovu potřebu přátelství bok po boku. Pokud se před vámi uzavřel do mlčení, můžete ho otevřít tak, že při nějaké činnosti prostě budete s ním. Nemluvte; jenom buďte s ním. Dělejte to tak dvanáct týdnů a sledujte, co se bude dít. Mohu vám téměř zaručit, že si s vámi začne povídat. Bude se vám přitom dívat do tváře? Pravděpodobně ne. Bude napoprvé mluvit dlouho? Nejspíš ne. Bude to pro vás motivující? Asi ne. Bude to motivující pro něho? Ano!

Věřte mi. Váš muž má potřebu, kterou vy nemáte, a tato potřeba je uspokojována způsobem, který vám může připadat nepřirozený. Když ale budete prostě s ním, bok po boku, jeho láska k vám nevysvětlitelně poroste. Skutečně to příliš nedává smysl, ale jednoduchá pravda zní, že vás prostě potřebuje mít blízko.

Z knihy Emersona Eggerichse Láska a úcta. Vydal Návrat domů.

Počet přečtení: 3 045 Datum: 23. 10. 2016