Černobílé myšlení | Prameny zdraví

Černobílé myšlení

Fred se postupně probíral hromadami věcí, které nashromáždil ve své garáži a které nebylo možné nazvat jinak než velký binec. Doufal, že mezi nimi najde své oblíbené rybářské návnady.

Černobílé myšlení

Rubrika: Náš mozek | Typ článku: Články

"Jednou musím tu garáž uklidit, i kdyby to měla být poslední věc, kterou na tomhle světě udělám,“ mumlal si pod vousy a potřetí zakopl o stejný převržený kyblík, když se snažil protlačit k východu z garáže.

„To by bylo tolik práce,“ povzdechl si a naposled očima provinile přejel všechno, co se nashromáždilo za posledních deset let. Poté rozhodným způsobem zabouchl dveře a svět byl zase uklizený. „Musím si na to někdy udělat čas. Jenže pochybuji, že takový den opravdu přijde.“

Jennifer upřeně zírala na zmrzlinové poháry, krabice s pizzou velikosti XL a další lahůdky vyskládané na stole před ní. Známé hlasy kolem ní byly přehlušeny jediným, který zněl uvnitř její hlavy a znovu a znovu pokládal stejnou otázku: „Jíst nebo nejíst? Toť otázka.“

Na třídní sraz po pětadvaceti letech se Jenifer těšila několik měsíců. Chtěla vypadat atraktivně, a proto shodila 16 kg. Dokonce se vzdala i svého nejoblíběnějšího jídla, totiž pizzy. Ale vůně rozpečeného sýra, které se vznášela ve vzduchu, byla neodolatelná. „Čert to vem,“ zamumlala Jenifer a začala si na talíř nakládat jeden dílek pizzy po druhém. „Jestli mám svoje předsevzetí porušit, tak teď.“

Co mají Fred a Jennifer společného? Oba používají negativní vnitřní dialog, nazývaný „všechno nebo nic.“ Fred nezačne uklízet, pokud nebude moci uspořádat celou garáž. A jelikož úklidový den D nikdy nepřijde, úroveň entropie v jeho garáži stále narůstá, což Freda silně irituje. Každý den mohl patnáct minut věnovat práci v garáži. Tím by se stala celá práce rychleji a snáz zvládnutelná. Jennifer samu sebe přesvědčila, že selhala a uvízla v bludném kruhu negativnách myšlenek, které ji pravděpodobně povedou k chorobnému přejídání a nabrání zpět ztracené váhy. Mohla si dovolit jeden nebo dva dílky pizzy a nepřehnat to. Oba by mohli popsané situace mnohem lépe zvládnout, kdyby zaujali vyváženější postoj.

Všechno nebo nic

Lidé, kteří přemýšlejí černobíle, vnímají celý svět v poloze dvou protikladných extrémů. Vše je pro ně černé nebo bílé, dobré nebo špatné, super nebo hrůza. Psychologové podobný způsob uvažování nazývají polarizační nebo dichotomní myšlení. Rádi používají extrémní vyjádření typu: „Já mám pravdu a ty se mýlíš“ nebo: „Ta chyba zničila úplně všechno.“

Pro lidi, kteří tíhne k myšlení „všechno nebo nic“, existují jen dvě polohy: „úžasné“ a „strašné“. Uvíznou v pasti rigidního myšlení a okrádají sami sebe o mnoho pocitu štěstí, tím že ignorují šedou zónu, ve které se odehrává většina našeho života.

Lidé, kteří chtějí všechno nebo nic: obtížně přijímají cokoli, pokud to není to nejlepší, mají nerealistické nároky na sebe i své okolí, s obtížemi uznávají, že všichni chybujeme a mnoho věcí se v životě můžeme naučit z drobných chyb, které děláme, a věří, že oni sami i lidé kolem nich musí být buď bezvýhradně úspěšní, nebo totální zoufalci.

Velmi drahý talíř polévky

Jeden z nejhorších obchodů starověku byl v zásadě důsledkem narušeného pohledu na svět, pohledu, který chce všechno nebo nic.

V Bibli se vypráví, že Ezau byl velký lovec. Žádný jelen v dostřelu Ezauova luku si nemohl být jistý životem. Ale i Ezau měl dny, kdy se mu nedařilo. Jednou se Ezau vrátil z velmi frustrujícího honu totálně vyčerpaný. Pravděpodobně vnímal jenom svou kořist a zapomněl po cestě něco zakousnout. Den se chýlil ke konci a Ezau byl bez kořisti a na pokraji svých sil.

Jak klesala úroveň cukru v krvi, Ezau myslel na jediné. Chtěl jídlo a chtěl ho hned. Naneštěstí pro něj, nejblížší obdoba fastfoodového starověkého řetězce byla kuchyně jeho mladšího dvojčete, Jákoba.

Abychom jejich příběhu dobře porozuměli, je třeba připomenout, že Jákob a Ezau byli dokonalým příkladem absolutní sourozenecké rivality. Dokonce již v matčině děloze se začali prát o lepší místo. Rozhodující bylo, kdo se narodí jako první – a zvítězil Ezau. Nicméně Jákob se ho podle Bible držel pevně za patu.

Na pořadí velmi záleželo, protože majatek jejich otce Izáka byl značný a prvorozený získal přednostní právo. První syn se měl stát budoucí hlavou domu a získat dvojnásobný díl majetku a návdavkem ještě duchovní požehnání.

Vraťme se k našemu příběhu. Před námi je Jákob, intrikán, který se od dětství snaží pomocí triků získat právo prvorozeného od svého bratra. Proti němu stojí Ezau, spontánní, živočišný muž, který žije přítomností.

Ezau se vracel domů a po cestě míjel oheň svého bratra. Jákob se skláněl nad kotlíkem úžasně vonící polévky. Ezau se zhroutil na kolena a žebral o misku toho úžasného pokrmu. Jákob pochopil, že to je jeho chvíle. Nabídl svému bratru misku čočkové polévky výměnou za prvorozenství. Ezau v tu chvíli nepřemýšlel, že se jedná o věce nepoměřitelné a okamžitě souhlasil. Pravděpodobně neměl energii přemýšlet a navíc ho ovládlo myšlenka, že může mít buď všechno, nebo nic.

„K čemu mi bude hloupé prvorozenství, když zemřu?“ našeptávalo porušené myšlení. Ezau viděl jen dvě alternativy, tedy čočku nebo smrt. Je logické, že by trvalo ještě několik týdnů, než by opravdu zemřel hlady, ale právě teď se Ezau cítil na umření. I bez přítomnosti notáře donutil Jákob svého bratra, aby pozdvihl pravici a vyslovil slavnostní přísahu a teprve potom mu podal misku s luštěninou. Tím byl uzavřen nejhorší obchod lidských dějin. Představte si, že byste vyměnili majetek Billa Gatese za jedinou makovou buchtu. Všechno jen v důsledku vadného černobílého uvažování.

Černobílé myšlení vede k nízké sebehodnotě, myšlenkám na sebevraždu, prokrastinaci, zmalomyslnění, nedokončení projektů, pesimizmu, přehánění a frustraci.

Věci musí být dokonalé

Ti, kdo chtějí všechno nebo nic, jsou často perfekcionisté. Pokud nemohou něco udělat dobře, raději se o to ani nepokoušejí. Pokud se situace nevyvíjí dokonale, mají dojem úplného selhání.

Cíle, které si takoví lidé vytyčují, jsou absolutní. Perfekcionizmus je vlastně pokroucení snahy bojovat ze všech sil. Perfekcionista své osobní maximum měří jedině bezchybností. Jedinec se děsí možnosti udělat chybu a může prožívat stres, úzkostné stavy a dokonce deprese.

Podle doktora Davida Burnse jsou perfekcionisté hnáni strachem ze selhání, pocitem povinnosti, potřebou kontroly a snahou být „jedničkou“. Zdravější motivace by měla zahrnovat nadšení pro daný projekt, radost z úspěchu nebo potěšení z práce s druhými. Zdravá snaha o dosažení vysoké kvality by neměla být poháněna potřebou lásky nebo úspěchu. Selhání není nikdy příjemné, ale zdravý jedinec si uvědomuje, že ho může mnohé pozitivní naučit. Důsledkem je, že se nebojí možnosti neúspěchu.

Na snaze o dokonalost není samo o sobě nic špatného. Je ale třeba, abychom měli realistická očekávání. Měli bychom toužit, usilovat i doufat v to nejlepší, ale je nerealistické věřit, že vše, co děláme, bude jednoznačný úspěch.

Realitou je, že většina života, se odehrává v šedé zóně mezi černým a bílým. Většina věcí obsahuje i neutrální zónu. Realita připomíná spíše světlo vybavené stmívačem, než to, které lze jenom vyponout nebo zapnout. Světlo života svítí stále, ale mění se jeho intenzita. Existují lidé, kteří jsou pyšní na to, že přemýšlejí černobíle. Pravdou ale zůstává, že existuje v životě mnoho úrovní úspěchu.

Myšlenky na sebevraždu jsou nejextrémnějším i nejnebezpečnějším příkladem myšlení, které chce všechno nebo nic. Pokus o sebevraždou může být i voláním o pomoc od člověka, který sám sebe přesvědčil, že pokud nemůže mít to, co považuje za „vše“, pak raději nebude mít „nic“.

Během lidských dějin se objevovali hrdinové, kteří byli ochotni postavit se většinovému myšlení, které žádá všechno nebo nic. Takovým jedincem byl ředitel hotelu Paul Susesabagina. Jako příslušník rwandského kmene Hutů dostal do ruky zbraň a k tomu rozkaz, aby začal zabíjet „švábi.“ Genocida, které se měl Paul účastnit, si vyžádala 800 000 životů. Paul odmítl uvěřit černobílému vnímání Tutsiů a místo jejich zabíjení se rozhodl je vykoupit.

Paul využil schopnosti, které získal jako ředitel čtyřhvězdičkového hotelu, který vedl v hlavním městě Rwandy, Kigali. Pomocí chytrosti, kšeftování a úplatků se mu podařilo zachránit životy 1268 lidí, kteří našli útočiště v jeho hotelu, zatímco venku zuřila občanská válka. Paul, jehož příběh byl zfilmován ve snímku Hotel Rwanda, nominovaném na Zlatý Glóbus, nikdy sám sebe nepovažoval za hrdinu. „Dělal jsem svou práci,“ říkal.

I černobílé myšlení má své místo

Někteří psychologové mylně odsuzují polarizované myšlení jako vždycky vadné, porušené a nevhodné. Nicméně existují chvíle, kdy je absolutně na místě je využít. Pokud je myšlení, které chce všechno nebo nic, přesné, může být velmi silným motivátorem. S úspěchem ho lze aplikovat u lidí, kteří bojují se závislostí. Mnozí abstinující alkoholici vědí, že byť jen jediná sklenička alkoholu může spustit lavinu pití. Podobný princip platí i pro další závislé. Kuřák, gambler nebo člověk závislý na pornografii vědí, že jediná cigareta, jediný soft porno film nebo jediná návštěva kasina mohou nastartovat cestu, která vede k propasti, která ho spolkne a promění mu život v trosky.

V těchto oblastech je nutné, aby byly jasně stanovené cíle. Díky tomu, že rozpozná povahu nebezpečí, si může člověk, který prodělal závislost, zajistit trvalé vítězství.

Jiný dobrý příklad myšlení, které vyžaduje všechno nebo nic, můžeme najít ve svatebním obřadu. Slib, že „budu věrný až do smrti“, je základem silného, bezpečného a šťastného manželství. Ti, kdo spolu bydlí bez onoho slibu, se cítí méně bezpeční, méně šťastní, méně produktivní, méně spokojení v sexuální oblasti a méně často se jim podaří udržet dlouhodobý vztah.

Z knihy Neila Nedleho The Lost Art of Thinking. K vydání připravuje Advent-Orion.

Počet přečtení: 2 628 Datum: 6. 8. 2020