Břímě země | Prameny zdraví

Břímě země

Potom Naamán řekl: „Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu."

Břímě země

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Tento verš, vytržený ze souvislosti, není příliš srozumitelný. Zasaďme si jej proto nejdříve do příběhu, v němž byl napsán.

Naamán syrský, malomocný generál aramejského krále, hledal marně pomoc u mnohých bohů i lékařů, až ji Božím řízením našel u proroka Elíši a tím vlastně u Hospodina. Když byl uzdraven, chtěl se nejdřív Elíšovi bohatě odvděčit. Ale Elíša vše odmítl, aby Naamán pochopil, že jediný možný projev vděčnosti je odevzdat nyní Hospodinu celé srdce, a to na celý život. Naamán to přijal a chce být vděčný, ne po svém, ale jak si Hospodin sám přeje. Chce teď sloužit a žít jen Hospodinu.

Jenže tu je problém. Starověcí lidé měli běžnou představu, že každá země patří nějakému bohu, třeba Babylonie Mardukovi, Egypt (v době Nové říše) Amónovi a izraelská země Hospodinu. A jen v ní je ho možno ctít, kdežto z Egypta je nutno vyjít a z Babylona se alespoň vrátit, nezapomenout se tam, když už Bůh dopustil, aby tam byl jeho lid na čas odvlečen. - Ale Naamán nemůže při svém vysokém postavení jen tak z ničeho nic zmizet z Damašku a usídlit se v Izraeli. To by jeho král považoval za politickou zradu a ne za vyznání víry v Hospodina a jistě by to dopadlo špatně. A pak: Hospodina je třeba vyznávat a sloužit mu tam, kam nás postavil. Jak to řešit?

A tu přichází Naamán na velikou myšlenku: izraelskou zemi, ale řekněme raději zemi zaslíbenou, zemi Hospodinovu, je třeba vytvořit právě tam, kde jsme doma! Prosí proto Elíšu, zda si smí ze zaslíbené země vzít s sebou do Damašku tolik hlíny, kolik asi unesou dva mezci. Z té si pak udělá v Damašku malou zaslíbenou zemi a na ní bude vzývat Hospodina. Jeho malá zaslíbená země bude - a to je důležité - mimo vliv cizích bohů a čistá od všech model. Proto si Naamán s sebou bere tu hlínu: aby žil v očištěné zemi. Říká: „Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu." Pozor! Neříká: Už nechci! Říká: Už nebudu! Už nemohu! Po tom, co jsem zažil, co jsem dostal od Hospodina, už bez tohoto pravého a živého Boha nemohu být. A nemohu přitakat k ničemu, co mne od něho vzdaluje. A to, že mu teď chci být co nejblíž, to mi ty, Boží proroku, dovol vyjádřit, ba vyznat tím, že si vezmu s sebou „břímě země na dva mezky" a udělám si v Damašku malou zaslíbenou zemi. A na ní budu ctít a vzývat Hospodina. Všichni kolem mne tomu budou jistě rozumět lépe, než kdybych jim něco vykládal.

Po tisíciletí žili lidé, Židé i mnozí křesťané, v představě, že „zaslíbená země" je zeměpisný pojem. Proto se stěhovali a stěhují do Palestiny a Izraele nebo putují do Jeruzaléma, do Betléma a do Nazaretu, aby tam byli blíž Bohu. Ale nebyli mu blíž a nejsou mu blíž, jestliže nešli a nevešli zároveň srdcem do města Božího Pokoje - Jeruzaléma, do Domu Chleba - Betléma, a do místa Posvěcení - Nazaretu. Tak lze přeložit a vyložit jejich jména, která jsou dodnes výzvou k tomu, kam putovat vnitřně, duchovně. Ale dávný bývalý pohan Naamán toto zeměpisné pojetí zaslíbené země prolamuje, když nám svým činem ukazuje, že je třeba, aby se zaslíbenou, ba svatou zemí stalo to místo, kam jej a kam každého z nás Bůh postavil.

Dobře, řeknete, dejme tomu, že je to správný program. Ale jak na to? Přece si nebudeme nosit hlínu z Palestiny, vodu z Jordánu a kamení z Karmele! Ovšem, mnozí to dělali. Benjamin z Tudely, židovský cestovatel z dvanáctého století, vypráví, že synagoga v Nahardeji v Persii byla prý celá vystavěna z hlíny a kamenů přivezených z Jeruzaléma. A zbožní Židé, pokud si to mohli dovolit, dávali svým milým do hrobu alespoň hrst palestinské hlíny, měla jim dopomoci k tomu, aby byli při vzkříšení už v zaslíbené zemi. To je ovšem cesta, kterou se křesťané vydat nemohou. Ježíš ruší všechny výsady posvátných míst, když říká samařské ženě: Ani na této hoře, na Gerizím, ani v Jeruzalémě, ale v Duchu a v pravdě, a to kdekoli, kde se sejdou dva nebo tři v mém jménu.

Znamená to tedy, že my to „břímě země na dva mezky" už nepotřebujeme? To je otázka! Co když se s takovým břemenem hlíny už dávno vlečeme, jenže jsme to ještě nerozpoznali? A o jakou hlínu to vlastně jde? Hebrejský výraz adámá - hlína nejen souzní, nýbrž přímo etymologicky souvisí se slovy ádám - člověk, ádóm - červený a dám - krev. Takže to dává dohromady příznačnou trojinu dám -ódám - adámá. Kdybychom to chtěli vyjádřit česky, tak třeba „červená - červeňák - červenozem" nebo „krev - krevnatý - krvozem". Nebo tak podobně. Ale důležitá je tato souvislost, je to významný signál.

Ukazuje, že to břímě země, ten náklad hlíny, je především naše tělo. S ním a v něm si jdeme světem, někdy svěže, že jeho tíhu necítíme, a jindy opravdu jako s břemenem. Ale jen zřídka nám dojde, že jsme ten náklad země dostali na cestu proto, abychom z ní - v síle Božího Ducha - dělali předmostí zaslíbené země, Boží roli, jak píše apoštol Pavel (l K 3,9). Totéž má na mysli i První kniha Mojžíšova (Gn l, 28; 2,7): Určení člověka, aby panoval nad zemí, znamená rozhodně panovat nejdřív nad svou zemí, tj. nad vlastním tělem, nad sebou, nad tím, co nám každému Bůh svěřil nejbezprostředněji. Když se obracíme nejdřív navenek, děláme totéž, co ten nemoudrý člověk z Ježíšova podobenství, který chce vyjmout smítku z oka bližního a neví, že sám má v oku trám (Mt 7,3). To děláme, my lidé, už po tisíciletí, že s nápravou začínáme u druhých a ne u sebe, a proto to na světě tak vypadá. - A této naší země, nás samých se také především týká příkaz z Dt 12, l-3: V té zemi, kterou vám já, Hospodin, dávám, zbořte všecky modly a oltáře! Očisťte ji! Jenže my začínáme u druhých, jim myjeme hlavu a ne sobě, „napravujeme" je po svém i donucováním a násilím, a zatím v té naší vlastní „zemi", v našem nitru, to vypadá prabídně. Co kout, to oltáříček nějakého bůžka, co skrýše, to modlička.

Ani si neuvědomujeme, že všecky ty modly jsou zplodiny našeho strachu a pýchy zároveň. Tak ctíme Venuši, protože se bojíme, že život bez vyžití nebude životem, nýbrž živořením. Ctíme Marta, moc a násilí, protože se bojíme, že nás někdo zašlápne nebo alespoň přišlápne, když my ho nezašlápneme dřív. Ctíme Mamon či Pluta, protože se bojíme o život nezajištěný bohatstvím. A v pýše chceme být a žít po svém, být sami svoji a žít napříč všem hranicím stanoveným Boží vůlí. Ba i naše zbožnost může být projevem a výsledkem naší pýchy a strachu, pýchy na sebe a strachu před smrtí. Kde to jsme? Samozřejmě v pohanském Damašku, malomocní jako Naamán před uzdravením.

Ale Bůh to tak nenechal. Naamána uzdravil a poslal ho vzdělávat právě v Damašku zaslíbenou zemi. Ale nejen to. Z Nového zákona víme, že sice po Naamánovi, ale dlouho před námi tu byl jeden, který vzal na sebe dobrovolně malomocenství všeho světa a utopil je v smrtících proudech Jordánu i přemohl na kříži a v hrobě. Panoval nad sebou, nad vší svou „zemí" jako nikdo před ním a nikdo po něm. Takže všude tam, kam přišel a kam se dodnes postaví, tam vzniká zaslíbená země. I v nás a mezi námi. „Vždyť království Boží je mezi vámi" (L 17, 21). Kam on vstoupí, tam se rodí nová země a nový člověk, protože tam se bortí oltáře a končí moc model, protože tam mizí strach a přichází láska. „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm" (l J 4,16). „Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky" (J 14,10).

Až on sám v nás bude přebývat, pak budeme jako Naamán vytvářet enklávy pravdy a lásky, radosti a naděje, předpolí země zaslíbené. A v nich se bude všem blížit ta nová země, ve které přebývá spravedlnost (2 Pt 3,13).

Z knihy Jana Hellera „Jak orat s čertem". Vydalo nakladatelství Kalich.

Počet přečtení: 2 617 Datum: 4. 6. 2011