Protržená nebesa | Prameny zdraví

Protržená nebesa

Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely (Izajáš 63,20). Možná se vám bude zdát divné, že jsem za text vánočního kázání zvolil právě tento verš. Tento oddíl z Izajáše si však křesťané odedávna vykládali jako proroctví vánoční události - Božího sestupu do našeho světa.

Protržená nebesa

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Dokládají to i kralické poznámky v Šestidílce, kde k tomuto verši čteme: „Boží lid, zajatý v Babylóně, žádá, aby jim Bůh přispěl svou pomocí a jako nebesa protrhl. A poněvadž bylo ono vysvobození figurou (tj. předobrazem) toho, co se stalo skrze Krista, mohou se ta slova vykládat i na žádost věřícího lidu a na první příchod Kristův." To znamená: vánočně.

Je to kontrast: My vidíme narozené děťátko, prorok nebesa protržená Božím příchodem na zemi. K nám volá z jeslí pokora a něha, prorok je téměř oslepen děním vesmírných rozměrů. A přece obojí patří dohromady. Nepochopíme-li, že v jeslích leží všemohoucí Stvořitel, utoneme-li jen v poezii Vánoc a nepostřehneme, že se příchodem Božího syna udalo něco, co stojí v těžišti dějin celé země, ba možná celého vesmíru, s poselstvím Vánoc se jistě mineme.

Podobné výklady jsme už ovšem slyšeli mnohokrát a některým lidem říkají málo. A tak se pokusme vstoupit do prorockého zvěstování a izajášovského textu, aby se nám vánoční poselství znovu rozeznělo v celé své hloubce.

Pro hlubší pochopení tohoto výroku je důležité vědět, kdy jej prorok řekl. Šlo o dobu po pádu Jeruzaléma do rukou Babyloňanů, dobu po zničení chrámu, kdy se Boží lid trápil v babylonském zajetí. Nevedlo se mu tam dobře. Ale ještě víc než vnější nesnáze tížilo většinu zajatých vědomí, že je Bůh nechal v nesnázích. Jako by odešel někam daleko.

A zde jsme u jádra věci: u břemene vzdáleného, nepřítomného i Boha. Mnozí z nás to znají. Chceme v něho věřit; víme, že život bez Boha a bez víry je prázdný a marný, ale často se nám zdá, že Bůh je velice daleko. A pak se stane, že nám vlastní pochybnosti mohou vadit víc než vnější nezdary a nesnáze. Ostatně - nejsou ty naše nesnáze a nezdary vlastně plodem našich pochybností? Jak se s tím vyrovnat, jak se postavit k bolestivému problému vzdáleného Boha?

V podstatě jsou dvě cesty: Tou jednou jde dnes většina lidí. Říkají: Když jsme tu sami, zařiďme se podle toho, vezměme vše do vlastních rukou. Co z toho vzchází a kam to vede, máme dnes před očima. Ale jsou ještě jiní lidé, kteří se s břemenem nepřítomného a vzdáleného Boha nemohou smířit. Vědí, že ho svými silami sami nepřičarují. A tak jim nezbývá než vstoupit do modlitby proroka Izajáše a začít s ním volat: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil!"

Za obratem „protržená nebesa" je ovšem starověká představa uspořádání světa. Lidé starověkého Předního východu si zemi představovali jako plochu. Nad ní se tyčí pevná nebeská klenba (hebrejsky rakia, latinsky firmamentum od firmus, tj. pevný), která odděluje svět bohů nahoře a svět lidí dole. Lidé za bohy nahoru nemohou, i když se o to všelijak snaží. Někdy chtějí nějak vyletět do nebe (Etana na orlu), jindy tam proniknout babylonskou věží. Ale nedaří se to. To jen bohové sami čas od času sestupují, udělají si výlet, aby to na zemi trochu obhlédli. Tak smýšlel starověk.

Prorok to ovšem všecko dobře znal. Ale užil z toho jen slupku, formu, kterou naplnil novým obsahem. Jeho jádro je prosté: Ty, Bože jediný a pravý, který se nám zdáš tak daleko, přijď a pomoz nám! Zapletli jsme se svým hříchem do veliké bídy a sami z ní nemůžeme ven! Pomoz nám v naší úzkosti, osamocenosti i nedověře! Ukaž, že i jsi na nás nezapomněl a že jsi nám blízko!

Ale jak se ta Boží blízkost pozná? To říká další část vykládaného verše: ‚před tvou tváří se roztečou hory.' I to je starověký obraz. Původně asi souvisí se sopečnou činností, v jejíchž barvách se líci i Hospodinovo zjevení na Sinaji (Ex 19). Pro náš dnešní život nejsou to nejdůležitější hory jako geologické útvary, nýbrž hory nenávisti čí lhostejnosti, hory předsudků a pověr, hory překážek mezi lidmi a hory nesnází na naší cestě. Právě Izajáš prorokoval o tom, že takové hory budou odstraněny, až Hospodin přijde znovu ke svému lidu: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně" (Iz 40, 3-4). To jsme ostatně dnes už v Písmu četli. Tohoto výroku užil Jan Křtitel, když volal k pokání, protože čas Božího příchodu je už blízko. Vyzýval všechny, aby připravovali cestu Páně tím, že ze svého nitra pokáním odstraní vše, co člověku v setkání s Bohem překáží. Jeho výzva platí dodnes. I my bychom měli připravovat cestu Páně a to především ve svém nitru a ve svých vztazích. Pokud někdo opravdově věří, že Boží příchod je už blízko, dívá se na mnoho věcí jinýma očima. Chtěli bychom to umět, prožívat, účastnit se, ale bez Boží pomoci naše dobrá předsevzetí berou za své.

Máme si nad sebou zoufat? Jsou chvíle, kdy k tomu není daleko. Ale právě pro takové „duše na hraně" je tu radostné vánoční poselství: Až Pán přijde, rozplynou se jako jarní sníh všecky hory, se kterými jsme chtěli, ale nemohli pohnout. Bývá tornu u nás často jako v Kenaanu, když tam přišel Izrael: Na každém kopci, na každé hoře kaplička a v ní modlička, výtvor našich představ a tužeb, které nám zastínily výhled k nebi protrženému Božím příchodem.

Izajášův obraz o protrženém nebi má zářivé, oslňující barvy jakéhosi obrovského kosmického porodu: Nejen Marie (Zj 12, 1-6), j nejen matka země, ale sama nebesa se protrhla, aby mohl být zrozen i ten, v němž k nám přišla Boží láska ve své nejčistší a nejzřetelnější podobě. V jejím žáru se rozpouštějí hory ledu a mrazu, bídy i nenávisti a andělé zpívají „Sláva na výsostech Bohu".

Namítnete možná: Vánoce už jsme mnohokrát prožili, příchod Páně jsme si připomínali, ale nebesa se neprotrhla a hory se nerozplynuly. Ale pozor! Protržená nebesa i rozteklé hory rámují zde to nejdůležitější - Boží sestoupení. A to nastalo, bez ohledu na to, co jsme prožili, nebo neprožili. Už přisel a sestoupil. Na to se můžeme spolehnout. Zbývá jen, abychom i my, každý z nás, viděli v duchu nebesa otevřená jako umírající Štěpán (Sk 7, 56) a Pána zcela blízko. A proto vstupme znovu do Izajášovy modlitby: Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil i k nám, abychom rozpoznali, že jsi nám - třeba zatím skryt - krok za krokem po boku.

Z knihy Jana Hellera „Jak orat s čertem". Vydalo nakladatelství Kalich.

Počet přečtení: 1 868 Datum: 24. 12. 2011