Zvířata v korábu | Prameny zdraví

Zvířata v korábu

„Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. ... Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. Z čistých zvířat i ze zvířat, která nejsou čistá, z ptactva i ze všeho, co se plazí po zemi, vždy po páru vešli samec a samice k Noemu do archy, jak mu Bůh přikázal."

Zvířata v korábu

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Všichni známe to vyprávění, jak praotec Noe dostal před potopou příkaz, aby si vzal s sebou do korábu také po páru ze všech zvířat. Vzpomínáte si možná i na obrázky, jak zvířátka od slonů až po myšky pochodují v dvojstupu do archy. Hezké povídání, možná hezká pohádka, ale historická skutečnost to být nemůže (říkáme si). Ale proč je to v Bibli? Nezdá se, že by nám z toho plynulo nějaké duchovní naučení. To si celý ten příběh nějaký dávný spisovatel prostě vymyslel?

Nevymyslel. Převzal jej a ovšem také upravil. Odkud? Z jedenácté tabulky Eposu o Gilgamešovi. Můžeme tedy srovnávat.

Vypráví se tu, jak mezopotamský bůh vody Ea přikazuje svému chráněnci Utnapištimu: "Strhni dům, postav loď, a všecko živoucí sémě do lodi uveď!" (v. 4 a v. 27). Pak se líčí stavba lodi a na to vypráví Utnapištim Gilgamešovi: „Vše, co jsem měl z živého sémě, jsem naložil na ni, zvěř stepní i drobná zvířata stepní." Pak přišla potopa, a když pominula, říká Utnapištim dále: "Na čtyři světové strany jsem všecky vyvedl z lodi..., na samém vrcholu hory jsem přinesl zápalnou oběť." Ze znění tohoto starého eposu je jasné, že zvířata v lodi jednak vysvětlovala, jak přežila potopu, a také z čeho pak Utnapištim obětoval, aby smířil bohy. To je pochopitelné.

Ale proč to Bible převzala? Proč přebírala staré bájeslovné látky ze svého okolí? A s nimi i vyprávění o potopě? To se ukáže, když se soustředíme na to, v čem se starobabylónské a biblické vyprávění navzájem liší. Ujasní nám to prosté srovnání. Starobabylónské vyprávění chce ukázat, že neštěstí doléhá na lidi proto, že jsou vystaveni zvůli a svévoli náladových bohů či přírodních sil, které tito bozi reprezentovali. To si myslí mnozí lidé dodnes. - Bible ukazuje, že neštěstí je následkem lidské, nikoli božské svévole. A ovšem i projevem Božího spravedlivého soudu, který leckdy spočívá v tom, že Bůh nechá na lidi prostě dopadnout neblahé důsledky jejich činů. To vše ukazuje Bible především radikálně jiným zdůvodněním, proč potopa přišla: Protože (podle Gn 6, 11) "země byla před Bohem zkažená (hříchem) a plná násilí". Začali to ti (Gn 6, lnn), kdo se měli za "Boží syny", dávní králové a mocní samozvanci, kteří si brali lidské dcery zcela svévolně do svých harémů, až po jejich vzoru začali s násilím i jiní a nakonec všichni. "Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všecko tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu" (Gn 6, 12). Co je ta cesta? Životní pouť od zrození až do smrti, soubor vztahů, které má každý tvor k ostatním a zvláště ke svému partnerovi, s nímž by měl podle Boží vůle zplodit a vychovat potomstvo, jak to Bůh určil už při stvoření (Gn l, 28): "Ploďte se a množte se a naplňte zemi."

Bůh tu na zemi chce mít plnost života, ale násilí a svévole sem zavádějí to, co životu nejen neslouží, nýbrž jej porušuje, rozbíjí, kazí a ničí. Z toho vznikají ne-stvůry a ne-tvoři, tedy něco, co Bůh nestvořil a nechce tu mít. Dokud tvoří Bůh, je vše velmi dobré (Gn 1, 31). Když však začne tvořit člověk po svém, vznikají ne-stvůry Vzpomeňme na Golema, na to, co může vzejít z neodpovědných genetických pokusů. A na to, co už vzešlo a stále znovu vzchází, když člověk chce i společnost, ba samu pravdu přetvářet a utvářet podle svého, bez Boha a proti Bohu - od všelijakých babylonských věží až po lživé a smrtonosné ideologie a útvary, politické, náboženské i jiné.

A tu vyvstává otázka: Jak čelit těmto ne-tvorům a ne-stvůrám, jimiž se sem na zemi prolamuje panství zla a smrti, jak zachránit a obnovit život v takové podobě, která cílí k jeho plnosti? Tu si musíme všimnout jedné zdánlivé maličkosti: V Gn l, 21. 24. 25 v kralickém znění se opakuje, že Bůh stvořil "zvěř zemskou podle pokolení jejich, též hovada podle pokolení jejich, i všeliký zeměplaz podle pokolení jeho". Ekumenický překlad tu čte "rozmanité druhy". Ale hebrejské znění ukazuje, že tu jde o něco zcela určitého, specifického a mnohem hlubšího. Jde sice o druh, ale nikoli jen v přírodopisném smyslu, nýbrž druh jako výraz řádu, který Stvořitel vtiskl svému stvoření a jemuž má stvoření zůstat věrné. Kdo tento stvořitelský řád překračuje a porušuje, rozbíjí a ničí, ten otevírá dveře novému vpádu chaosu a nicoty, ne-stvůrám a ne-tvorům. A to se stalo, když "všeliké tělo porušilo svou cestu".

A tento řád má být nyní obnoven. To je smysl potopy - ne zhouba, ale obnova stvoření v jeho původních, stvořitelských řádech a záměrech. Zřetelně to dokazuje okolnost, že v Gn 6, 20 se cituje skoro doslova Gn 1, 25. To tvorstvo, které má vejít do korábu, tam má vejít "podle svého pokolení", tedy nikoli podle pouhých přírodopisných druhů, ale tak, aby tím znovu přišel k slovu stvořitelský řád, jak se o něm mluví na počátku. Znovu si připomeňme: Cílem potopy je obnova původního neporušeného stvořitelského řádu, jehož šifrou jsou ona "pokolení".

Někteří současní ekologové a ochránci přírody kladou důraz na to, že zvířata jsou "naši bratři" a že jsme si my lidé rovni i s nimi. A že dokud to neobjevíme a nezačneme zastávat, náprava nepřijde.

Je to správné? V něčem ano, v něčem ne. Obojí, zvířata i lidé, mají ovšem stejný původ z prachu země a navracejí se v prach, obojí dostávají život od Boha a mají shodný základní úkol naplnit zemi životem. - Rozdíl je především v míře odpovědnosti: u člověka roste z možnosti přímého vztahu k Bohu, zatímco u zvířat zůstává tento vztah nepřímý. To my, lidé, bychom jim měli zobrazovat a stvrzovat rázem svého jednání s nimi, že žijí pod vládou svrchované a věčné Lásky. Že to neděláme, je jiná kapitola. Ale s tou odpovědností je to jasné: Instinkt není prostorem odpovědnosti, kdežto naše svoboda činit dobré, nebo zlé takovým prostorem je. Člověk má úkol pastýře stvoření, a právě ten se u Noeho projevuje tím, že z Božího pověření pracuje na záchraně stvoření skrze potopu v jeho původní, Bohem chtěné podobě, a tím i na obnově stvořitelského řádu. Proto staví koráb. A bere si do něho zvířata "podle pokolení jejich".

Můžeme my také nějak stavět koráb? Můžeme nějak přispět k tomu, aby Boží tvorstvo bylo zachováno a všecko ne-stvůrné mizelo ze země? Už z toho, jak jsem otázku formuloval, vyplývá, že můžeme. Ba víc, máme.

Však žijeme v čase, kde se blíží jakoby nová potopa. Řády života, jak je určil Bůh a jak slouží životu a lásce, se rozkládají a rozpadají, zlo nabývá nestvůrné podoby, od agresivity po ekologickou krizi, od stále stupňované bezohlednosti po stále stupňovanou ziskuchtivost.

Kde je záchrana před touto záplavou? Obrazně řečeno: v korábu. Koráb se odedávna vykládal jako církev. Řekněme raději: živé společenství víry, lásky a naděje, které tu svým Duchem vytváří nový Noe, také spravedlivý, dokonalý a chodící s Bohem (srov. Gn 6, 9), náš Spasitel, Ježíš Kristus.

Ale co to znamená prakticky? Že snad budeme pejsky a kočičky vodit do shromáždění? Jistě ne. Ale že si uvědomíme, jak hluboce a nezrušitelně jsme spoluodpovědní za plnost života na zemi. I se zvířaty bychom měli zacházet tak, aby tu kolem rostla plnost života, láska a radost. Jak jsme od toho daleko! - Ale tu a tam se přece něco děje: Vlastně dnes bereme jakoby do korábu záchrany ty tvory, které např. zachraňujeme od vyhynutí nebo vracíme do přírody, do jejich životního řádu, do přírodního prostředí, které je jejich domovem, krátce ty, kterým dopomáháme k životu "podle jejich pokolení".

To vše patří k úkolu křesťana - dělníka lásky. Dříve se to nevědělo a neříkalo. Nebo téměř nevědělo. Mnozí ze synů světa tu zase předešli syny světla. Ale kdo si chce Boží lásku nechat jen pro sebe a nedat ji dál, ten o ni přijde. To se nám jako lidstvu už téměř stalo, když jsme podivuhodnou Boží lásku ke všemu stvoření uchvátili jen pro sebe. Jako bychom dveře korábu přibouchli před těmi, jimž Bůh určil a vyhradil místo v korábu vedle nás. Všechno tvorstvo je tu proto, aby žilo k Boží chvále tak, aby v plnosti a radosti jeho života přicházel vposledku k slovu sám jeho Dárce a Stvořitel. Kdo zavírá jiným tvorům dveře do korábu, vzývá smrt a odevzdává se jí. Kdo však vzývá Boží lásku zjevenou v Kristu, ale určenou všem Božím tvorům, ten otevírá dveře naděje. Kéž nás k tomu posilní ten, který sám sebe nazval "dveře pro ovce" (J 10, 7)!

Z knihy Jana Hellera „Jak orat s čertem". Vydalo nakladatelství Kalich.

Počet přečtení: 2 584 Datum: 1. 1. 2011