Ani pod peřinou | Prameny zdraví

Ani pod peřinou

Když jsem učinila objev, že jsme vlastně ve své podstatě něžná a křehká žena, všude jsem se s tím chlubila. Na potkání jsem každému vyprávěla, jak jsem se mýlila, když jsem myslela, že mám být jako muž (až na rtěnku a sukně).

Ani pod peřinou

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Byla jsem tak plná toho nového, překvapivého zjištění a tak přesvědčená, že stejně jako já musí i každá jiná žena jásat, že už není atraktivní svou energií, rozhodností a bojovností, ale svou něhou, tichostí a jemností. Ovšem nebylo tomu tak.

Některé ženy mne vyslechly a zamyslely se. Jiné se shovívavě pousmály a zavedly řeč jinam. To by ještě šlo. Ovšem některé ženy mi rázně odporovaly. Tvrdily velmi vehementně, že ony jsou prostě takové - všechno zvládnou, všechno unesou, všechno zařídí, všechno vydrží. Cítily jako správné manželovi takto ulehčit. Vysvětlovaly mi, že takhle jsou naprosto spokojené.

Jolana mi vyprávěla, jak manžel nebyl doma prvních pět let jejich manželství, protože stavěl dům. „Vozila jsem kočárek s klukama kolem stavby, když jsme šli na procházku, aby tátu aspoň zdálky viděli," vyprávěla mi. Dalších pět let pomáhal švagrovi na jeho svatbě. „To už kluci chodili odpoledne na stavbu za ním sami. Hráli si tam chvilku na písku."

Ani po deseti letech tomu nebyl konec. To se zase pro změnu opravoval sborový dům a každé dobrovolné ruky bylo zapotřebí. A manžel měl tolik zkušeností. „No tak jsem celou domácnost, děti, staré rodiče a své zaměstnání zvládala sama. Kluky jsem vychovala. Dneska jsou už velcí a samostatní. A taky to šlo."

Neodolala jsem pokušení a zeptala jsem se: „A hele, Jolanko, bylas šťastná?"

Zadívala se někam do dáli a bez úsměvu odpověděla: „Jo, tak to bylo správné."

Říkala jsem si, jestli by odpověděla sama sobě na tuhle otázku třeba potmě pod peřinou, kdy by ji opravdu nikdo jiný nemohl slyšet. Nějak jsem jí to nemohla uvěřit.

Alena se taky tvářila, že je naprosto spokojená se svým údělem. Její manžel byl lékař a všechen svůj čas věnoval svým pacientů, svému oddělení ve své nemocnici. Rodinu miloval, to ano, ale vůbec na ni neměl čas. Alena sice tvrdila, že ona je hrdá na to, že zajišťuje dokonalý servis rodině a stará se o zázemí tak skvělému muži, který zachraňuje lidské životy... Že o jeho pomoc ani nestojí, že všechno dokáže obstarat sama.

Jen mi nesedělo, že vždycky zvlhlým zrakem sledovala televizní seriály nebo romantické filma, v nichž si hlavní hrdina sama nenalila ani čaj. A úplně se prozradila, když mi vyprávěla s neskrývaným rozhořčením o sousedce: „Představ si, ona nemůže jezdit sama na velké nákupy. Prý že nemůže tahat těžké věci. A ak její chudák manžel musí jezdit s ní a nákupy odnosit. Aby jí neubylo!"

Tomu jsem rozuměla docela dobře. Sama jsem bývala taková. Nepřišlo mi jako nevhodné stačit chlapům ve fyzické práci. Nepovažovala jsem za chybu vyrovnat se mužům v síle. Dnes vím, že to chyba je. Jak se má muž vedle takové ženy cítit mužně? Ještě nikdy neopustil muž ženu kvůli tomu, že by jiná prala lépe košile nebo pekla křupavější kuřátka. Většinou odchází kvůli osobě, co zabarví bílé prádlo červenou ponožkou a štítí se syrové drůbeže vůbec dotknout. Proč? No přece, aby ji zachránil.

Bůh nás ženy stvořil jako pomoc, záchranu muže. Vložil do nás krásu, tajemnost a jemnou něžnost. Ať si říkáme, co chceme, dokud nenajdeme svou ženskost, nebudeme spokojené. Ani s muži, ani se sebou.

Z knihy Hany Pinknerové „Budu asi lítat". Vydalo Nakladatelství KMS.

Počet přečtení: 2 117 Datum: 13. 10. 2012