Alzheimerova choroba
Prohlídka mozkové tkáně pod mikroskopem odkrývá malé uzlíky, kterým se říká senilní plaky a které jsou rozesety mezi normální tkání. Čím více plaků je přítomno, tím horší bývá duševní stav pacienta.
Chemická analýza ukazuje, že v jádru každého plaku se nachází kov hliník, stejně tak jako v řadě buněk, které se v plaku nacházejí. Hromadí se důkazy, které naznačují, že hliník může stát u zrodu plaků - a je tedy hlavním podezřelým faktorem jako primární příčina tohoto onemocnění.
Pět populačních studií dává v současné době Alzheimerovu chorobu do souvislosti s obsahem hliníku v pitné vodě. Již v roce 1885 bylo prokázáno, že hliník je toxický pro nervové tkáně zvířat. Hliník působí takové degenerativní poškození nervových tkání koček a králíků, které je v některých rysech velmi podobné nálezům v mozcích pacientů s Alzheimerovou chorobou. Pacienti s nemocnými ledvinami akumulují - jednak z léků a také z roztoků, které byly až do nedávné doby užívány při umělé ledvině - velká množství hliníku ve svých tělech. Toto hromadění má za následek vážný úpadek jejich duševních schopností.
Hliník je třetí nejběžnější složkou zemské kůry. "Normální" přísun hliníku stravou tvoří asi 3 až 5 mg denně, z toho se ale jenom velmi malá část vstřebá do tělesných tkání. Hliník, kterému jsme vystaveni, pochází z mnoha zdrojů - řadu z nich můžeme udržet pod kontrolou. Prach, voda a dokonce i nerafinovaná strava obsahují hliník, kterému se lze vyhnout jen velmi obtížně. Avšak hliníku, který se nachází v kosmetických přípravcích, v řadě léků, v potravinových aditivech (např. v některých druzích prášků do pečiva či zvlášť agresivnímu hliníku v instantních čokoládových směsích), v konzervách či v kuchyňském nádobí se lze snadno vyhnout.
Většinu hliníku, kterou denně přijmeme do těla, dokáží zdravé ledviny vyloučit. Někteří jednotlivci však zřejmě dokáží vstřebávat hliník snadněji (anebo jsou možná méně schopni jej z těla vyloučit); tito lidé, které ovšem nelze identifikovat dříve, než se projeví první příznaky onemocnění, trpívají Alzheimerovou chorobou nejčastěji. Jistě ne každý z nás, kteří jsme byli celý život krmeni potravou připravovanou v hliníkovém nádobí bude končit svůj život jako vážně duševně postižený pacient. Hliník je pouze jednou z podezřívaných látek (byť velmi vážně podezřívaných). Vědci se domnívají, že existují i další faktory (jež se dosud nepodařilo určit), které hrají roli v interakcích vedoucích k této formě degenerativního onemocnění.
Někteří vědci mají obavy zvláště ze vdechovaného hliníku, protože pitvy zemřelých pacientů ukázaly opakovaně vysoké zastoupení senilních plaků v těch lalocích mozku, kde je sídlo čichu. Antiperspirační spreje (spreje proti pocení) by mohly být v pozadí těchto problémů.
Důležitá je rozhodně vaše volba kuchyňského nádobí. Sklo a porcelán jsou dva materiály, které s potravou prakticky nereagují. Kovové nádobí reaguje na přítomnost kyselin v potravinách a kovové ionty, které jsou uvolňovány, se tak mohou dostat do těla. V případě nádobí z mědi, železa a nerezavějící oceli se jedná v podstatě o potřebné stopové prvky, které znamenají cenný výživový příspěvek - pokud ovšem nejsou vstřebávány v nadbytku. Hliník, na druhé straně, nejenom že nemá žádnou známou prospěšnou funkci v těle, je dokonce jedovatý.
Moje doporučení:
Na základě současných poznatků je rozumné vyhýbat se pokud možno všem zdrojům hliníku, které mohou být vdechnuty nebo spolknuty. Ti lidé, kteří se touto radou neřídí, slouží svým způsobem jako pokusní králíci v experimentech, které až někdy v budoucnosti buď prokáží anebo neprokáží přítomnost vážného zdravotního poškození v důsledku příjmu hliníku.
V letech 1979 až 1987 vzrostl počet úmrtí na Alzheimerovu chorobu (v USA) třináctkrát. Já se domnívám, že to je důsledek celkově většího vystavení hliníku, ke kterému v této době v naší společnosti dochází.
Z "The McDougalls Newsletter". Autorem je americký lékař, tvůrce řady knih (z nichž několik se stalo bestselerem) dr. John McDougall.