Akt lásky | Prameny zdraví

Akt lásky

Akt lásky má také dva významy - buď se o lásce mluví ve vlastnickém modu, nebo v modu bytí. Lze mít lásku? Pokud ano, láska by musela být věcí, tím, co můžeme mít, vlastnit.

Akt lásky

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Pravdou je, že neexistuje žádná taková věc jako "láska". "Láska" je abstrakce, možná bohyně nebo jiná cizí bytost, i když nikdo nikdy tuto bohyni neviděl. Ve skutečnosti existuje jen akt lásky. Milovat znamená být tvořivě činný. Obsahuje péči, poznávání, odpovídání, stvrzování, radování se: z člověka, ze stromu, z obrazu, z myšlenky. Znamená oživovat, zvyšovat životnost druhých lidí i věcí. Je to proces sebeobnovování a růstu.

Jestliže se láska zakouší v modu vlastnickém, znamená omezování; uvězňování nebo kontrolování předmětu, který "milujeme". Tato láska škrtí, umrtvuje; dusí, zabíjí a nedává život. To, co lidé nazývají láskou, je většinou zneužitím tohoto slova, aby se zakryla skutečnost, že nemilují. Kolik rodičů miluje své děti, to je zcela otevřená otázka. Lloyd de Mause ukázal, že za poslední dva tisíce let historie Západu se vyskytují zprávy o krutosti vůči dětem, sahající od fyzického k psychickému mučení, zprávy o zanedbávání péče; o majetnickém přístupu a sadismu, zprávy tak šokující, že je nutno uvěřit, že milující rodiče jsou spíše výjimkou než pravidlem.

Totéž lze říci o manželství. Ať již je manželství založeno na lásce nebo, jak tomu tradičně bylo, na sociální konvenci a zvyku, zdá se, že manželé, kteří se opravdu milují, jsou výjimkou. To, co je sociální konvencí, zvykem, vzájemným ekonomickým zájmem, společným zájmem o děti, vzájemnou závislostí, vzájemnou nenávistí nebo strachem, se v rovině vědomí zakouší jako "láska" - až do okamžiku, kdy jeden z partnerů rozpozná, že se nemilují a že se ani nikdy nemilovali. Dnes lze v tomto ohledu zaznamenat určitý pokrok: lidé jsou mnohem realističtější a střízlivější a řada jedinců již nepociťuje sexuální přitažlivost jako lásku a ani za projev lásky nepovažují přátelský, ovšem rezervovaný vztah v kolektivu. Toto nové nahlížení přispělo k větší upřímnosti - a také k častější výměně partnerů. Nevedlo ovšem nutně k vyššímu výskytu lásky a noví partneři se mohou milovat právě tak málo jako ti bývalí.

Změnu ze stavu "zamilovanosti" do stavu iluze "mít" lásku lze pozorovat v konkrétních detailech na příběhu dvojic, které se "zamilovaly". (V knize Umění milovat jsem ukázal, že slovo "falling" v anglické frázi pro zamilovat se ["falling in love] je protimluvem, protože milování je tvůrčí činnost. V lásce lze pouze stát nebo kráčet; nelze "upadnout" do lásky, protože padání označuje pasivitu.)

Při námluvách si žádný z partnerů ovšem není jist tím druhým, nýbrž oba se snaží toho druhého získat: Oba jsou živí, atraktivní, zajímaví, dokonce krásní - protože živost vždy činí tvář krásnou. Ani jeden toho druhého ještě nemá; tudíž je energie každého z nich zaměřena na bytí, tj. na dávání a podněcování druhého. Po sňatku se situace často od základů změní. Manželská smlouva dává každému z partnerů výlučné vlastnění těla, cítění a péče toho druhého. Nikdo již nemusí být získáván, protože láska se stala tím, co člověk má, majetkem. Partneři se nesnaží být k pomilování a vy tvářet lásku, a proto začínají být nudní a jejich krása se vytrácí. Jsou zklamaní a zmatení. Již nejsou týmiž osobami? Udělali chybu již na začátku? Každý obvykle hledá příčinu změny v druhém a má pocit, že byl podveden. Ale nevidí, že oni sami i jejich partneři už nejsou těmi, kterými byli, když se milovali; omyl, že lásku lze mít, je přivedl k tomu, že se přestali milovat. Nyní, místo aby se milovali, zabezpečují vlastnění toho, co mají: peníze, společenské postavení, domov, děti. Proto se některá manželství, která vznikla z lásky, přemění na přátelské vlastnění, korporaci, ve které se dva egoismy spojily v jeden: v "rodinu".

Když partneři nedokážou překonat touhu po obnovení dřívějšího citu lásky, jeden nebo druhý z dvojice může mít iluzi, že nový partner (nebo partneři) tuto touhu uspokojí. Cítí, že to, co chtějí mít, je láska. Avšak láska pro ně není výrazem jejich bytí; je to bohyně, které se chtějí podřídit. Avšak zde se svou láskou nutně pochybí, protože "láska je dítě svobody" (jak se praví ve staré francouzské písni) a uctívač bohyně lásky se nakonec stane nudným a ztrácí i to, co mu zůstalo z dřívější přitažlivosti.

Tento popis nechce říci, že manželství není nejlepší řešení pro dva jedince; kteří se milují. Obtíž netkví ve sňatku, ale v majetnické struktuře existence obou partnerů a nakonec i v jejich společenství. Zastánci moderních forem soužití, jako je skupinové manželství, výměna partnerů, skupinový sex atd., se pokoušejí, pokud tomu rozumím, pouze odstranit problém obtíží v lásce tím, že svou nudu léčí stále novými podněty a touhou mít více "milenců", místo aby byli schopni milovat alespoň jednoho.

Erich Fromm: Mít, nebo být?Vydalo nakladatelství Aurora.

Počet přečtení: 2 595 Datum: 29. 7. 2006